Takový jsme byli

Mladý, elegantní a vzdělaný mladík jede trmavají a zrovna čte Vojnu a mír. Najednou ho z poklidné četby vytrhne velice zajimavý rozhovor dvou chlapců, kteří se vybavují o tom, kterak tráví svůj volný čas.

Ten první povídá: „To já vždycky, když sem doma, tak se nejdřív koukám na kouzelnou školku, jelikož tam teď dávaj fakt jako naučný věci.“ Na to druhý bez ostichů odpoví: „No jo mimčo se kouká na školku co. To já vždycky když jsem doma, tak zapnu počítač a hraju tam různý střílečky a strategie, to je větší sranda.“ První klučina je lehce v rozpacích a nechce ztrati tvář, tak řekne: „No to já vždycky pak zapnu počítač a hraju nějaký ty hry na internetu, já moc nemám rád ty hry na dlouho“.

Mladík zcela propadne rozhovoru chlapců a cítí jakousi nejistotu prvního chlapce, který se však tváří přesvědčivě.

Na to druhý chlapec reaguje: „To já si taky občas zahraju na netu, ale ty nejsou tak promakaný a navíc jsou hned ohraný, to já radši ty težší, jelikož tamty jsou moc jednoduchý.“

Následuje takové to trapné ticho, dky nikdo neví na co se zeptat, když tu náhle se první chlapec rozzáří a řekne: „Ty jo, víš co je hustý, že po Vánocích už budu mít doma internet, my jsme ho ještě neměli, ale táta řikal, že ho k Vánocům koupí.“

Mladík je zaražen prvním chlapce, propuká v tlumený smích a čeká na odpověď od druhého klučiny, který však reaguje jinak, než mladík čekal.

„Ty vole, vy doma nemáte internet, to bydlíš někde v jeskyni nebo co?“

To už mladík nevydrží a vypukne v hlasitý a hektický smích, který se nedá vůbec zastavit. Směje se stále, ale také si uvědomuje, že byl jednou taky takový.

No a mladíkuv smích byl tak hlasitý, že se jedna starší paní neudržela a utropila poznámku: „Ožralej co, jo, to znám, taky jsem jednou taková byla.