Poslední ráno a gilotina

Přichází ráno. Mezi listy vysokých dubů prosvítá vycházející slunce. Chvíli pozoruju pomalu letící mraky na tyrkysově modré obloze. Usměju se. Starosti neexistují. Bolest zmizela. Posadím se a zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu. Je čas zvednout se z měkkého lesního porostu a jít. Míjím silné kmeny staletých stromů a téměř bez dechu poslouchám šepot korun stromů. Jejich rozhovor ruší líbezný zpěv ptáků. Po chvíli vyjdu z lesa na rozlehlou travnatou pláň. Slunce se mezitím posunulo k poledni. Dlaní přejíždím po jemné trávě, která mi místy sahá až po pás. Nikam nepospíchám. Jdu dlouho, ale užívám si to. Nic příjemnějšího mě za poslední dny nepotkalo. Hodiny míjí, ale nikde není les ani žádné lidské stavení. Jen míle a míle vysoké trávy a v ní občas skrytý nízký keř. Měl bych cítit žízeň, ale jako bych pil čistý vzduch, měl bych být hladový, ale jako bych jedl sluneční paprsky.
Ke konci dne se mi zdá, že slunce zrychlilo. Nabírá stále větší rychlost při pádu z nebes. Podvečer trval pár okamžiků a noc padla příliš rychle. Jenže hvězdy i měsíc zapomněly vyjít. Světem se plíží neproniknutelná tma. Snažím se nahmatat aspoň stonky trávy, ale místo nich moje dlaň narazí jen na písek, prach a staré špinavé hadry. Sen se do reality převalil tak plynule, že jsem si toho v prvním okamžiku nestačil všimnout. Posledních pár dní se mi to stávalo často. Sedím na chladné zemi a třesu se. Snad za pár vteřin, možná za mnoho hodin zachrastí klíč v zámku. Podle zvuku se otevřely dveře do mé cely, ale nevěnuju tomu žádnou pozornost.
Chytly mě dvoje svalnaté paže a postavily na nohy. Nekladu žádný odpor, jdu s nimi. S vynaložením posledních sil stoupám po nekonečných schodech. Potom následuje dlouhá chodba a dveře. Za nimi se mi cosi zabodlo do očí. Denní světlo. Úplně jsem na něj zapomněl. Odtrhnu víčka od sebe a donutím oči, aby si na to překrásné světlo zvykly. Přede se táhne mnou cesta k nádvoří. Nahoře na hradbách vlají vlajky a pochodují stráže. Kolem hradní věže proletělo hejno nějakých ptáků. Víc jsem vidět nestihl. Před postaveným popravištěm stojí dav lidí, mezi nimiž se vytvořila ulička. Asi něco řvou. Neslyším je. Nechci.
Další schody, ale těch je jen pár. Podrážky stráží dřevěně klepou, moje bosé nohy slabounce ťapkají. Postaví mě na kraj popraviště a soudce čte obžalobu. Čeho jsem se dopustil, nevím. Něco jsem prý udělal, něco za co si zasloužím smrt. Je pozdě se bránit. Pozdě bylo už před tím, kdy mě soudili poprvé. Dav hučí, ale já je neslyším. Slyším šepot stromů, zpěv ptáků a zurčení vody u pramene. Slyším smích své dcery a něžný hlas ženy. Nejspíš v těchto dnech začínají žně. Mrzí mě, že jim nepomůžu.
Znovu mě chytnou a odtáhnou do prostřed popraviště. Skopnou mě na kolena a vloží hlavu do gilotiny.

Odpouštím vám všem, kteří jste mě dotáhli, dokopali, dobičovali a dořvali na tento špalek. Odpouštím vám a děkuji za utrpení.

Krátké zasvištění. Zvuk svobody