Plus / mínus a dvaadvacet

Letos v březnu to bylo dvaadvacet let, co jsem přestal pravidelně kouřit. Kdysi jsem jich vybánil i čtyřicet, ale - ač to v té souvislosti vypadá nepravděpodobně – byl jsem i sportovec a tak jsem to kouření na jaře rázem ukončil. V zimě jsem začal znovu, na zábavách a plesech, ale už jen deset, někdy i méně. Na jaře smyčec, správně česky šmytec a zase na podzim, či v zimě už jen pět. Poslední roky jsem kouřil už jen v práci, nebo v hospodě, když jsem do ní někdy zašel a dvacka mi vydržela týden. Od toho roku šestaosmdesát kouřím jednu, či dvě v hospodě, do které chodím podle počasí, volného času a chuti jednou za týden, až za deset dní.
Včera jsem byl U Václava, kde už žádný Václav není… Proložil jsem čtyři piva jednou cigaretou, na druhou se už nedostalo a objevil jsem ji až dnes, na zahradě (když jsem šel osprchovat tělo) zastrčenou v kapse blůzy. Položil jsem ji na ploché zábradlí verandy a těšil se, že si dám „páva“, až žena půjde spát.

Tak sedím na verandě a pávím, nebo pávuji a koukám po světlech na protější stráni, pak zvednu oči a koukám nahoru. Nebe čisté, je málo difúzního světla a hvězd za chudou měsíční koronou je ne-po-čí-ta-ně. Myšlenky se rozletěly – ostatně nebylo to poprvé. Měsíc těsně před úplňkem – nejbližší nebeské těleso - je třistaosmdesát tisíc kilometrů daleko, Slunce stočtyřicetdevět a půl milionů, teď ještě o 12 756 kilometrů dál na odvrácené straně země. Nejbližší další hvězda necelé čtyři světelné roky. Ostatní pak – co já vím kolik – některé až pět miliard světelných let… Ty už ani nemají jména, jen čísla, jsou z jiných galaxií. Ani nevím, kolik těch galaxií vlastně registrujeme. Jsou to ty, co tvoří náš Vesmír ?
Co je za ním dál, za tím naším Vesmírem ? Další podobné Vesmíry, nebo jak jim někde místní inteligence říká ? Jak se jmenuje taková soustava Vesmírů ? Co je pak ještě dál ?
Sakramentské Nekonečno. Nejde si ho představit….

Cigareta mi dohořela, hodil jsem ji do kbelíku. Zasyčela… Mám zas tak na týden utrum.

Myšlenky se mi začaly ubírat opačným směrem po pěšince buňka, molekula, atom, proton, elektron, mezon, tachyon, hadron, foton… dál jsem se nedostal. Je to vlastně stejné, jako na opačném konci nekonečna – jen s tou změnou, že tady se jedná o částice nekonečně malé a o další, snad ještě neobjevené, z kterých se skládají nám zatím známé nejmenší částečky hmoty… kde toto mininekonečno končí (to je blbost, co ?– nekonečno přece nekončí) …
Sakramentské Nekonečno. Já si myslím, že se asi nějakým nám neznámým a ještě dlouho pro nás nepochopitelným způsobem plynule napojuje do toho maxinekonečna a tvoří něco, co pochopí nějaký náš potomek v nejlepším případě za miliardy let, až se nám už nebude vůbec podobat – ničím.

Dole v údolí řinčivě zahučely prázdné plechové vagony na uhlí, snad z některé elektrárny tažené zpátky někam do Světic, Hostomic, nebo… ale to je fuk. Důležité pro mě bylo, že mi ten hluk, tak nepatřičný v noci, přetrhl myšlenkovou nit a obě nekonečna mi nepozorovatelně splynula a navzájem se v sobě rozpustila.

Napil jsem se zteplalého čaje, abych se zbavil chuti cigaretového kouře, svlékl se a zalehl.

Nekonečna nebyla vidět, takže už jsem neměl co pozorovat a naprosto nepozorovaně jsem usnul. Jen – těsně před usnutím - jsem měl zlost na ten vlak, že mou pozornost odvrátil od proběhnuvšího splynutí dvou Nekonečen. Vůbec mi v tu chvilku nedošlo, že Nekonečno může být jen jedno.

V zlomku času, přesně na hranici bdění a spánku mne napadlo : Páni – já mohl mít klidně i Nobelovku za fyziku…