Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
V lesích je vždy nádherně, žijí tam zvířata, rostou tam stromy, ale nevíte, že tu žijí i víly, které plní přání dětem. V9ly jsou velmi hodné a rády rozdávají lásku dětem, které to potřebují a sní. Žila zde také dívka, také byla vílou, ale jiná než ostatní. Její jméno bylo krásné jako ona sama. Říkali ji Natálie. Byla hodná, milá a sama dítě. Všechno se jí zdálo roztomilé. Měl ji každý rád. Jako každá víla uměla zpívat než splnila přání zazpívala aspoň jednu píseň.
Vždy když dítě potřebovalo splnit přání, ucítila smutek, který ji dovedl k dítěti. I tentokrát. Objevila se před dítětem a začala písničkou.
"Dítě, vím, co tě trápí, vím, jaké máš přání, jaký je tvůj sen, ale není v mých silách ti to ihned splnit. Tvá fantazie je velká a kouzelnou zem hledáš, dobrodružství tam nalezneš, nejmilejšího Pána nás všech. Můžeš jen nakouknout. Ať splníš Pánovu vůli, skončíš cestu na této zemi a budeš věčně tam žít. Žádné bolesti už nenajdeš. Jen radost, láska přátelství nic víc. Nebudeš smutnit ani se nudit. Budeš tam moc šťastná."
Dítě se otázalo: "A kdy splním Pánovu vůli?"
A ona odpověděla: "Musíš si počkat, vždyť trpělivost přináší růže. Tak v něj věř a budeš tam žít." Dořekla a zmizela. Dítě dostalo odpověď a už se netrápilo.
Natálie, ale měla také přání. Byla na louce a začala zpívat smutnou píseň.
"Mám sen, a přání si sama vyplnit nemohu. Toužím žít jako dívka obyčejná. Najít toho pravého a sním žít. Nebýt sama, dobrodružství s ním zažít. Cítit se v bezpečí. Vědět, že mě rád má. Ale co když zůstat sama mám. Smutno z toho je mi jen. Jediné co mě těší, že mohu splnit dětem nejtajnější přání, které si to zaslouží."
Ona byla jiná než ostatní víly. Víly se zamilovat směly, ale i ten pravý ji musel mít také rád, jinak by už vílou nemohla být a ani přání dětem plnit. A co by děti dělali bez víl.
Byl s ní jednorožec, který ji měl moc rád a byl jejím přítelem. Jmenoval se Štěpán. Věděl ke komu se hodí. Znal někoho s kým si také rád povídá.
Natálie se zeptala: "Co budeme dělat, když je dneska tak krásně?" A najednou ho něco napadlo a řekl: "Vím, co by jsme mohli dnes podniknout. Nasedni a neptej se kam poběžím."
Běželi dlouho až zavítali na místo, kde ona nikdy nebyla. "Žádné dítě, které by si něco nepřálo?" říkala si v duchu. Sesedla ze Štěpána a dívala se na krásný vodopád, u kterého někdo stál.
"Dobrý den" řekla. "Dobrý den slečno," odpověděl.
"Jmenuji se Natálie a plním dětem přání" představila se.
"Jsem Gabriel a mám pocit, že jsem Vás někde už viděl. Nevěděl jsem, že existují víly, které plní přání."řekl
"Také mám pocit, že jsem Vás viděla, ale kde?"sama sebe se ptala a pokračovala "Už musím jít." Dořekla.
"A budete tu zítra?" zeptal se
"Možná, to záleží na tom, zda někdo bude chtít být šťastný." Odpověděla, nasedla a odjela.
Gabriel byl princ, ona to nevěděla, ale měl macechu, která nikdy nebyla vlídná. Vybírala mu princezny, které byly buď krásné a namyšlené nebo ošklivé a hrubé. On žádno nechtěl, a proto utekl. Vojáci ho našli a dovedli ho zpět na zámek, kde mu macecha dala domácí vězení a všechno se muselo hlídat.
Druhý den chtěl vidět vílu, ale jak se dostat ven? Přišel mu pomoct Štěpán, on si totiž myslel, že ho našli. Štěpán znovu zmizel.
Víla se uklidnila, když v dálce viděla Štěpána a Gabriela.
"Omlouvám se, ale macecha mi dala domácí vězení, ale pokud nás tady znovu nalezne stráž, uvězní tě." Řekl
"Hlavně, že jsi zdravý."odpověděla s úsměvem.
Povídali si hodiny a vůbec nevnímali čas, ale z křoví se vynořili vojáci, kteří hledali prince. Jednorožec byl schovaný, chtěl pomoct, ale zabili ho. Víla nechtěla utéct, i když to Gabriel chtěl. Měla totiž plán. A zavolala na Gabriela: "Gabrieli vím, co dělám. Důvěřuj mi."
Královna byla velmi zlá a víla dobrotivá. Nechala si ji zavolat.
"Odejdeš ze země" řekla přísným hlasem.
"To nepůjde. Nemohu tu nechat děti a Gabriela miluji, i když to možná necítí jako já. Jste krutá."řekla
"To beru jako kompliment. V tom případě zůstaneš ve vězení."odpověděla
"To udělat nemůže, nemáte na de mnou žádnou moc. Začala se soustředit jen na děti a v duchu začala promlouvat ke všem dětem. Děti potřebuji pomoct, prosím přejte si a opakujte po mě: Věříme, že tato královna má dobré srdce." Tuto větu začalo opakovat miliony dětí. Toto kouzlo začalo být tak silné, že okolo královny se objevila zář a z královny se stala hodná paní, která zavolala prince, který nemohl uvěřit svým očím a poslala je do královské zahrady.
"Děkuji ti za to moc. Jak si to udělala?" zeptal se.
"To ne já, ale děti." Odpověděla.
"Bez tebe by si to určitě nepřály. Musím ti něco říct. To co řeknu tě možná zaskočí," vzal ji za ruce a pokračoval, "Od prvního pohledu, co jsem tě viděl, si mě okouzlila. Jsi hodná, jiná než ostatní. A možná si tě ani nezasloužím, ale musím ti něco říct. Miluji tě" dořekl. Dívala se na něj a vyhrkly ji slzy. Objala ho a odpověděla: "Vůbec jsem to nečekala, myslela jsem, že to necítíš jako já."
"Neplač."řekl. Otřel ji slzy, které byly slzy štěstí. Druhý den se konala krásná svatba, kde byly všechny víly a děti. Nesměli také chybět zvířátka.
Stále plnila přání dětem, ale to už je jiný příběh.
Děti si nezaslouží trpět za dospělé. Ony jen sní o něčem velkém a někdy se svou fantazií nechávají unést. Nenechte je trpět. Potřebují být šťastné a milované. Tolik slz každé dítě vypláče, protože se trápí. Pomozte jim, mějte je rádi..
Písmák