Advent

Světlo cestu klestí. Přichází k nám on po ní přeci.

Jásot zaplavil mne v ten den,
kdy ještě ráno jsem stával s nevděkem.
Jasné světlo světa a slunce spravedlnosti ozářili mou duši,
a já jsem díky tomu promněnil svou duši.
Svátostný den, den, kdy všichni se radují, den kdy slovo GAUDETE světu vévodí.
Spolu s ostatními k oltáři proto i já spěji.
Radost má však rychle vyprchá, když namísto "judica me" zazní kytarová symfonieta.

"Co to má být?" ptám se ostatních.
"Vždyť dnešnímu dni má vévodit radost a smích.
Kdo přišel na ty nápady,
díky kterým se na cestu klestí opět navrátí.

Cesta od oltáře blátivá.
Nic mne nedojímá ba ani nevytrhuje z pozornosti ve chvíli, kdy mám hlavy skloněné k zemi.
Myslím na vločky a namísto nich bláto.
Tak velké bláto, že po něm i lidská srdce tvrdnou,
pořád je tak  nesnesitelně lepkavé a odporné.
"Ba však ono to má své účinky," tvrdí mi stařeček ve dveřích,
"že jejich lepkavost a ohyzdnost pojí se s temnem, jakožto pravým symbolem hnusu veškrenstva."

Pohrdám nad aktivitou, pohrdám na studiem, pohrdám nad lidmi a světem,
vždyť z těch mnohdy nevzrjde nic dobrého.
Odmítám vyznamenání, odmítám peníze, odmítám slávu a další ocenění.
Nadšence vyhazuju, zoufalce přijímám.
Hlupáky zatracuju, starcům se klaním.

Co však je nadevšechno ostatní?
Umím snad ještě rozeznávat nebo jsem zaslepen vlastní tichou chamtivostí?
Co me na správnou cestu uvádí?
Svodobná vůle a pokora. To je pravě Maria!
Ona se vzdala všeho, mohla si žít spokojeně s Josefem, dát život mnoha dětem a nebo sloužit Hospodinu v chrámě,
její FIAT, vška přineslo světlo světu.
A po něžném fiat přichází trpkost, bolest a z té nelze vyjít s lehkým srdcem.
Přesto vítězí pokora před Pánem a po ní přichází spása celému světu.

Ó moudrosti, ty vycházíš z úst nejvyššího, ty seš rozpínáš od jednoho konce k druhému.
Přijdi i v nás a očisti nás zla a hněvu, očisti naše duše a naplň nás milostí.
Vládče nebeský!
Přijď Pane Ježíší!

---