K.O.U.L.E. SPECIÁL ukončena, prosím hlasujte do zítřejšího dne 26. 12. do 20:00 hodin

Henry a Annie. Obývák, Henry je sám, sedí v křesle a nedělá nic. Slyšíme, jak Annie přichází venkovními dveřmi. Pak vejde z předsíně. Na sobě má plášť, nese kufr a malou cestovní kabelu.

Annie:              Ahoj, tak jsem tady. (Postaví kufr a kabelu na zem a jde políbit Henryho.)

Henry:              Ahoj.

                        (Annie si začíná svlékat plášť.)

                        Jak bylo?

Annie:              Konec se povedl – jedna paní v obecenstvu nám omdlela. Billy vešel na jeviště s mým srdcem nabodeným na dýce – a húú – žuch! (Odejde s pláštěm do předsíně, a pak se vrátí ke kabele.)

Henry:              Myslel jsem, že přijedeš hned ráno.

(Annie vyndá z kabely malý elegantní sášek.)

Annie:              Jak ses měl? Jak jsi daleko s tim vilmem?

(Podá Henrymu dárek z butiku a lehce ho políbí.)

Henry:              Myslel jsem, že přijedeš lůžkovým.

Annie:              No a stalo se snad něco?

Henry:              Nevěděl jsem, co je s tebou.

Annie:              Co by se mnou bylo. Obědval jsi?

Henry:              Ne. Takže jsi chytla první ranní?

Annie:              Ano. Něco ukuchtím, co říkáš? (Jde do kuchyně a za okamžik se vrátí.) Panebože, tam to vypadá. Copak tu paní Chamberlainová nebyla?

Henry:              Volal jsem do hotelu.

Annie:              Kdy?

Henry:              Včera večer. Řekli, žes odjela.

Annie:              Fakt?

(Annie odejde s kufrem do ložnice. Henry se nehýbá. Za pár okamžiků se Annie objeví bez kufru a z ložnice téměř couvá.)

Annie:               Probůh, Henry. Copak tu byli lupiči? Cos tu vyváděl?

Henry:               Kdes byla?

Annie:               Jela jsem tím lůžkovým. Nevím, proč jsem ti řekla, že jsem přijela až ráno. Zdálo se mi to jednodušší. V hotelu jsem nespala, protože jsem rovnou z divadla chytila vlak.

Henry:              Ten vlak měl zpoždění?

Annie:              Chceš vidět lístek?

Henry:              Hm, takže jsi byla v zoo?

                        (Annie na něj upře bezvýrazný pohled.)

                        S kým jsi byla?

Annie:              Tohle nedělej, Henry. Takový přece nejsi.

Henry:              Ale jsem.

Annie:              Nechci, abys byl takový. Je to ponižující.

Henry:             Já tě opravdu nechci ponížit.

Annie:             Myslím pro tebe. Ponižující pro tebe.

                        Jela jsem s jedním kolegou. Dali jsme si na nádraží snídani. Čekal na spojení. Zapovídali jsme se. Pak přijdu domů, netušíc, že ti po dvou a půl letech budu muset skládat účty z každého svého kroku.

Henry:             Udělalas to?

Annie:             Co jestli jsem udělala? O co jde? Stejně bys nevěděl, jestli nelžu.

Henry:             A lhala bys?

Annie:             Možná.

Henry:             Byl to Billy?

Annie:             Proč zrovna Billy?

Henry:             Vím, že to je on. Billy, Billy, Billy, to jméno tu padá pořád, pokaždé jen jakoby náhodou, ale musí ven. Neutajitelné jako tajemství, svěřené počítači. Blik, blik, Billy, Billy. Mluv se mnou. S tou ložnicí mě to mrzí.

Annie:             Máš to dát zas do pořádku. Všechno mohlo být jako dřív.

Henry:             Nic se nedá vrátit. Nejde to vrátit. Mluv se mnou. Jsem tvůj kámoš. Tohle všechno znám. Ze začátku nám připadá, že jsme taková ta housenka, stvořená k požírání jednoho jediného druhu listů. Výlučná žravost lásky. A pak je to pryč. Normální vývoj. Je to zvláštní, ale schválně kvůli nám ho nikdo nezruší. Nikdy. Nikoho jiného nechci, ale někdy kupodivu někoho potkáš – nemusí být příliš krásná nebo dosažitelná – ale ty víš, že v jiném životě by to byla ona. Nebo on, co říkáš? Zrychlí se ti tep. Vstoupí do pokoje a něco v něm zareaguje. Jako když někdo vytáhne rolety. Nemáš žádné úmysly a už vůbec nic nepodnikáš, ale zachytíš ten signál, že pro někoho jiného představuješ možnost, a bylo by nezdvořilé nedat najevo, že ti to neušlo, a tím to trochu postrčíš – pořád se pohybuješ v bezpečných mezích, jenže v těch dotycích a polibcích, bez kterých v tom našem prodejném řemesle nemůžeš říct ani dobrýtro, se vždycky tají příslib, a tak stačí jen postrčit to ještě o kousek dál. Billy. Mám pravdu?

(Tom Stoppard, To pravé)

Důležitá připomínka - soutěžní příspěvek musí mít v názvu "Henry a Annie".