Prosincová romance

Ten chladný prosincový vzduch mi nepříjemně sedí na plicích, ale asi to bude tou příměsí nikotinu, kterou do sebe společně s ním vdechuji. Kouřím na balkóně, dívám se ze čtvrtého patra dolů na zasněženou plochu dětského hřiště, ovšem před očima mi stále běhají události z minulého týdne. Jako bych seděla v kině a dívala se na kousek ze svého života a neuvědomovala si závažnost celé situace.

27. listopadu jsem měla roční výročí se svým milencem. Ještě v této den jsem si myslela, že ke mně hoří láskou, ale jak jsem zjistila, lidský mozek má neuvěřitelnou moc nad celým tělem. Vymyslel si svět, nereálný a donutil mě v něm žít. Neměla jsem jinou možnost, než všechno vidět zkresleně, protože mi jiný obraz o světě neposkytl.  Že to zní skoro jako výmluvy duševně chorého člověka?

28. listopadu, to začal poprvé v tomto roce padat sníh. Otevírala jsem mu náruč a motala se ve sněhových vločkách jako malé děcko. Začínající projevy šílenství? Mě to opravdu přišlo normální. Nenormální mi přišlo něco jiného, to že můj telefon dnes ani jednou nezapípal, nezazvonil, nezablikal. Připadá vám to jako důvod k smutku?

29. listopadu se moje úvaha o nenormálnosti tichého telefonu přetvořila v jakousi šílenost. Chtěla jsem aby mi napsal, zavolal můj milý, můj nejmilejší, ale nestalo se tak. Tak jsem začala do toho pekelného stroje vyťukávat vyznání lásky, výkřiky zoufalství. Slzy se mi kutálely po tvářích jako perly.

30. listopadu ráno se mi klapaly ruce a někdo mi našeptával různé scénáře. Co se mohlo stát? Udělala jsem něco špatně? Stalo se mu něco? Nebo? Nebo? Nebo? Umřít, zůstat na živu a nějak přežít tu svojí rozervanost. Nemohu za ním jít, nemohu se za ním stavit, je ženat. Ani mi nepatří a já takhle blázním.

Nebyla jsem si jistá zda je posledního listopadu nebo prvého prosince. Možná by se stačilo podívat do kalendáře, ale já měla zcela jiné starosti. Tou starostí bylo pokusit se trochu rozvinout v sobě detektivní talent. Jediná nenápadná věc na oblečení, kterou jsem si mohla vzít, byl dlouhý černý kabát. Stepovala jsem u jeho domu dvě hodiny, bezvýsledně. Pláč mi mrznul na obličeji.

Málem se mi zastavilo srdce. 1. nebo 2. prosince, když jsem jej konečně spatřila, s nějakou ženou, co nebyla jeho žena a nebyla jsem to ani já a podle toho jak se k sobě měli to nebyla ani jakákoli žena z jeho příbuzenstva. Byla to ta, co nahradila mojí roli. Co mi? ho vzala. Zkratoval mi mozek a rozhodla jsem se něco udělat. Nejdříve jsem nevěděla co, ale nakonec mě to napadlo. Zabiju ho.

2. nebo 3. prosince jsem stále neměla sílu se podívat do kalendáře. Brečela jsem zahrabaná v peřinách a osnovala vraždu.

3. prosince jsem si udělala v kalendáři velkou černou tečku. Osprchovala se, namalovala, vzala jsem si klíčky od auta a jela na benzínku, kde jsem si koupila vodku. Ve voze jsem jí pak půl vypila a vydala se tam, kde jsem věděla, že určitě bude. Tím místem bylo NAŠE místo.  Zaparkovala jsem na opuštěném parkovišti jedné bývalé lesní restaurace. A čekala, byla jsem odhodlaná čekat i několik dní, ale trvalo to sotva pár hodin.

Líbal ji, skoro tak krásně jako mě, dokázala jsem si vybavit jeho chuť na svých rtech. Byl zvyklý, že tam někdy stávají i jiná auta, proto ho ani nenapadlo svou činnost s onou dámou přerušit a na to jsem spoléhala. Vystoupila jsem z auta, držela v ruce druhou půl láhve od vodky. Přišla k jeho vozu a viděla, jak si to s ní rozdává. Šukal jí a já otevřela dveře, tou flaškou jsem ho mázla po hlavě tak, že omráčený spadl na vyděšené tělo pod ním. Rozlitou vodku jsem na nich zapálila. Nevnímala jsem v tu chvíli ani ten křik. Jen jsem litovala, že jsem si nepořídila zbraň, abych je mohla oddělat hned a měla jistotu, že chcípnou. Nastoupila jsem do auta a odjela domů. Div, že jsem to odřídila..

Ten chladný prosincový vzduch mi nepříjemně sedí na plicích, ale asi to bude tou příměsí nikotinu, kterou do sebe společně s ním vdechuji. Kouřím na balkóně, dívám se ze čtvrtého patra dolů na zasněženou plochu dětského hřiště, ovšem před očima mi stále běhají události z minulého týdne. Jako bych seděla v kině a dívala se na kousek ze svého života a neuvědomovala si závažnost celé situace.

Zajímá mě, co se s nimi stalo. Čekám, že každou chvíli zastaví před naším domem policejní auto. Je to dost divnej pocit.  čekat na nějakej rozsudek nad tím, co jsem udělala.. ale co je větší trest než ztratit rozum? To pak už ani ta svoboda nemůže být tak cenná, ne?