Proč nejsi člověk?

Bože, tatínku,

ty jsi se mnou, když jsem sama?

Jsi se mnou, když se cítím opuštěná?

Když o mě nikdo nemá zájem?

Asi tomu nevěřím, zdá se mi to divný.

Ty všechny moje básničky znáš?

Víš, jak se cítím, když je píšu?

Nebo když nemám sílu psát?

Jak by jsi mohl být se mnou?

Tatínek, ale ne člověk.

Kdo jsi?

Já jsem tady. Ještě pořád.

Často tě volám, prosím, pláču – uvnitř, ne navenek.

A přitom tě vůbec neznám.

Utekla bych za tebou, když… ale kam?

Kde jsi?

V mým středu.

Proč nejsi člověk? Bylo by jednodušší jít za tebou.

Když budu plakat… “setře jim každou slzu z očí.”

Nejsi člověk. Proč?

Vždyť se na mě ani neusměješ.

Nemáš tvář.

A já jsem stejně sama, i když jsi možná se mnou.