Vánoce

Sedím v obýváku na pohovce a dívám se na vánoční stromek. Malej smrk ozdobenej zlatýma a červenýma ozdobama, zabořenej do velkýho zelenýho květináče. Jako každej rok jsme nenašli stojánek, a tak to odnesly cibule holandskejch tulipánů, který v květináči byly zasazený. Připadá mi, že se stromek každou chvíli sklátí k zemi. Anebo se to se mnou vlní země? Dneska to byl nadmíru náročnej den. Navíc patřím k tý skupince lidí, kterejm vánoční svátky nepřirostly k srdci. Jako dítě to bylo jiný. Ale teď? Co mi na tom má připadat výjimečnýho? Nicméně se nad tím snažím povznýst. Už kvůli mé drahé polovičce. A tak jsem si hned ráno ubalil pořádnýho špeka, abych se trochu rozveselil. To jsem ale ještě nevěděl, že budu muset jet pro vánoční stromek. Nesnáším řízení auta. Jsem špatnej řidič. Vlastně to ani nemůžu vědět, protože toho moc nenajezdím. Za volant sednu párkrát do roka. Ale proč zrovna na Štědrej den? Možná to byl trest za moji laxnost k Ježíškovi.

Sedím v obýváku na pohovce, dívám se na stromek, poslouchám Mozarta a přemejšlim o smrti. Ne, nechci spáchat sebevraždu, nepadaj na mě deprese, nespínám ruce k nebesům a nekřičím: „Bože, proč?“ Z toho už jsem vyrost. Přemejšlim o smrti a jejím smyslu pro černej humor, přičemž si uvědomuju, že život si s ní v ničem nezavdá. Soutěží se smrtí, kdo udělá víc kanadskejch žertíků. Kam poputuje tisícikorunačka? Krajánku, tak povedz! Kdo je vtipnější?

Sedím v obýváku na pohovce a jsem zhulenej jak taška. Vlastně to už jsem říkal. Ne, vlastně jsem říkal, že jsem si ubalil pořádnýho špeka už ráno. Pěkně jsem si ujížděl na Radiohead, když vtom na okno zaťukal můj strejda. Strejda Fanda alias strejda Ringo. Přezdívka má kořeny ve slově ring. A když se řekne ring, vybaví se vám box. Ne, strejda nebyl profesionální boxer. Jen se rád rval. Když se opil, nedokázal se ovládat. Před pár lety odešel od svý druhý manželky a bydlí v zahradní chatce v Počáplech kousek od elektrárny. Bydlí tam s vlčákem a labradorem. Ale osamělej rozhodně není. O společnost – jak pánskou, tak dámskou – nikdy neměl nouzi. Pokaždý, když se potkáme, slíbíme si, že u něj v létě uděláme nějakou akci.

Když jsem mu otevřel, hned ve dveřích mi popřál veselý Vánoce a věnoval širokej úsměv.

„Kdo ti vyrazil zub?“ zeptal jsem se.

„Ale,“ mávnul rukou, „včera jsem se vracel s novym autem z Německa. To víš, že je teď strejda kšeftman přes auta, ne?“

Kývnul jsem a vzpomněl si, jak se mi před několika lety pochlubil, že má bezva kšeft: Koupí si se svým kámošem auto na čištění ulic a bude ve Štětí uklízet pro technický služby. „To bude terno,“ liboval si, „ve Štětí je příšernej bordel. To víš, průmyslová zóna. Ráno umyješ okna a večer už skrz ně nevidíš.“ Překvapivě svůj plán uskutečnil. Koupil si s kámošem auto na čištění ulic, jenže měli peníze jen na to nejmenší, jednomístný. Dva udělaný chlapi narvaný v jednomístný kabince zahalený kouřem z cigaret si to šinou štětskejma ulicema – co může bejt lepšího? Kdyby tedy od města dostávali slíbený peníze. Ani ne za rok toho museli nechat. Kdepak, strejda byl odjakživa kšeftman přes auta.

Když se uvelebil v obýváku na pohovce, zeptal se, jestli nemám pivo.

„Ty si nedáš?“ podivil se, když jsem dones jen jednu plzeň.

„Ne, minulou neděli mě zase chytla dna.“

„To je smůla,“ vzdychnul. Pak pozvednul lahváče a jedním dechem ho do půlky vyprázdnil. „Takže se vracim z Německa a pár metrů před Štětím dostanu smyk a hup – skončil jsem ve škarpě. Auto na tom nebylo zrovna moc dobře. Jarda, můj šéf, nebyl dvakrát nadšenej, ale když jsou ty svátky…, pučil mi toho šedivýho golfa, se kterým jsem dneska přijel.“

Dopil pivo a řek si o další. Připomínat mu, že je tu autem, bylo zbytečný.

„Byl jsem nasranej. To chápeš, ne?“

„To nasere,“ přisvědčil jsem a se závistí sledoval, jak pracuje na dalším pivu. Kdyby mě ten palec tak nebral! Proč zrovna já musim mít v krvi chcanky? Tohle nasere!

„Tak sem šel zapít žal a ňákej mlaďas si na mě otvíral hubu. Dyk víš, že se strejda nedá. Tak jsem mu dal jednoho dobře mířenýho háka, načež se na mě vrhlo pět jeho kamarádů a výsledek je… – “ ukázal na mezeru v horní přední řadě zubů.

„Tos dopad ještě dobře.“

„Měls vidět je,“ zasmál se, „a pak sem tam sbalil jednu takovou šťabajznu, co byla s těma mladejma. Znáš strejdu, ne? Jsme přeci z rodu Ulbrychů.“

Vztyčil předloktí pravý ruky a zatřás jím.

„Ulbryšáci můžou vždycky – ráno, večer – za každýho počasí.“

Vzpomněl jsem si, jak jsme v létě jeli do sanatoria za babičkou. Byla na tom špatně. Ale nakonec – jako vždycky – se z toho dostala a teď sedí dole u máti a pochutnává si na vánočním cukroví i přes svoji těžkou cukrovku. Ulbryšáci maj tvrdej kořínek. V tom sanatoriu se sešlo „zdravý“ jádro rodu. Strejda Fanda. Strejda Petr. Petruna, strejdy Petra dcera z prvního manželství, Michala, strejdy Fandy dcera z druhýho manželství (děti z dalších manželstvích tu nebyly – ani je vlastně pořádně neznám). Dál se dostavila Vlasta a Anča, dcery strejdy Pepika, kterej se před patnácti lety oběsil. Byl tu můj brácha a já. I když jsme se jmenovali Krejzovi, protože Ulbrychová byla máma, do rodu jsme patřili.

Vzali jsme babičku do přilehlýho parku. Každej jí koupil nějaký ovoce a nikdo nezapomněl na pár plzní, takže to byl docela dobrej mejdan.

„Víš, Petřiku, žes byl zplozenej v sanatoriu?“ řekla babička, jejíž nejoblíbenějším tématem byl sex. „Byla jsem tu asi dva měsíce. Táta mě přišel navštívit a tady za tím křovím jsme na to vlítli.“

„A to vás tu nikdo nešmíroval?“ podivila se Vlasta.

„Ale kdeže!“ zasmála se babička povzbuzená plzní. „Tady souložili všichni. Manželé přijeli po tejdnu celý nadržený…, tady se to dělalo za každym stromem! Takže náš Petřik je nemocniční dítě.“

„To mě nepřekvapuje,“ rejpnul si strejda Fanda a zeptal se svýho bráchy, na co má ten holicí strojek, co mu čouhal z kapsy flanelový košile.

„To když lížu, aby mně chlupy nelezly do zubů,“ vysvětlil strejda Petr a nabídnul sestřenkám, že jim strojek půjčí. Ulbryšáci mohli vždycky.

Když jsem Fandovi oznámil, že pivo došlo, zeptal se, jestli nemám panáka. Nabídnul jsem mu slivovici, kterou s díky přijal.

„Takže když si strejda přived tu šťabajznu domů,“ pokračoval ve svým vyprávění, když do sebe kopnul panáka, „hned jsem na ni skočil. Položil sem ji na zem, na tu kůži kance, jak mám u krbu. Ta ženská byla v sedmym nebi. Jeden kanec pod ní, jeden na ní…, co ti mám povídat.“

Opět vztyčil předloktí.

„No a jak jí cucám bradavku, tak mi uvízne mezi zubama v tý mezeře. Nemoh jsem ji zaboha vytáhnout. To asi jak ji měla vzrušením nabobtnalou.“

Kdyby mi to říkal někdo jinej, nevěřil bych mu, ale za strejdu mluví činy.

„Půjdu se podívat na Mášu,“ vykuckal mezi návaly smíchu, „cpou se tam s babičkou od rána cukrovím – že je trochu nesprdneš? Ta tvoje máma nemá nikdy dost!“

Než odešel, kopnul do sebe ještě jednoho panáka. Proč jsem mu nalejval? Nemusel bych bejval řídit.

„Jo a v létě u mě musíme udělat nějaký tóčo!“ zavolal na mě ze dveří. „Opečeme prase, koupíme sud. Můžeš pozvat tu svoji kapelu a hlavně holky. To víš, strejda!“

Ze dveří vyjelo předloktí a já jako vždycky slíbil, že to zařídím.

Bydleli jsme s mámou a bráchou ve stejným baráku. Trojdomek v centru malýho města. Výstavní ukázka rodinnýho štěstí! Ubalil jsem dalšího špeka a k obědu si dal zeleninovej salát. Jak se můžu dostat do vánoční pohody, když ani nemůžu cukroví, nemůžu kapra, salát, nemůžu chlastat…, můžu jenom hulit.

Zelenina mě vůbec nenasytila. Dal jsem si ještě dva banány a avokádo. Nebylo to o moc lepší. Ležel jsem na gauči a zkoušel se nasytit hudbou. Nejhorší, co může bejt, je, když člověka trpícího dnou chytne hladová po hulení. Sežral by cokoliv, ale nemůže nic. Nezbývalo, než se tomu upřímně zasmát. Co jsem chtěl, to mám. Bylo to těžký, ale to nejhorší mě zatím čekalo.

Asi za hodinu mně zavolala máma. Strejda se opil a usnul.

„To je hrozný,“ stěžovala si, „dal mi pět tisíc, ať mu seženu zlatej řetízek…, kde já mám teď shánět zlatej řetízek?“

Pokrčil jsem rameny.

„Musíš se mnou sjet do Želíz pro stromeček.“

„Já?“

To byla ta poslední věc, na kterou jsem se cejtil. To bych radši zazpíval koledu.

„Néséém váám nóóviny…“

„Přestaň blbnout,“ zarazila mě máma, „brácha už taky pil. Přeci nebudeme bez stromečku.“

„Já ho nepotřebuju.“

„To já taky ne, ale pro bráchu…, to přece nemůžeš Terezce a Viktorce udělat.“

„Jsou to jeho dcery,“ namítnul jsem, načež ve svý zhulenosti dodal: „Ale on už pil, viď? Tak přeci nemůžeme dopustit, aby holkám zavřeli tátu, to je jasný. Takže budu muset asi jet, viď?“

„Jdu se oblíknout, hned jsem venku, a děkuju. Jseš můj zlatej kluk, Bohoušánečku.“

„Neříkej mi tak.“

„Promiň, Bohoušku,“ omluvila se a pohladila mě proti směru růstu mých vlasů, což bylo snad ještě horší než blížící se jízda autem.

„A kam to jedeme?“ zeptal jsem se, když jsme nasedli do auta.

„Do hájovny, k Janičce, víš, tý kamarádky strejdy,“ vysvětlila máma.

„Tak k Janičce?“

„Je to jenom kamarádka.“

Nemělo cenu to dál rozebírat, a tak jsem nastartoval a chvíli hledal, kde se zapíná světlo. Skutečně nejsem zkušenej řidič.

Když jsme dojeli do Želíz, zeptal jsem se matky, kde to je.

„Fanda říkal, někde na samotě.“

„Ale tady je všude samota. Vidíš tu snad někde davy lidí?“

„Tak se nerozčiluj, Bohoušánečku.“

„Neříkej mi Bohoušánečku!“

„Promiň, Bohoušku.“

„Ani Bohoušku!“

„Tak Bogane.“

Zavrčel jsem a když matčiny prsty pronikly do mých vlasů, málem jsem sjel ze silnice.

„Dávej pozor, Bohoušánečku!“

Vzdal jsem to. Zastavil jsem u posledního domu ve vesnici a řek mámě, ať se jde zeptat.

Já nemoh. Po těch dvou špecích jsem si na to netroufal.

Matka vylezla z auta a šla k vratům. Chvíli přes ně nakukovala a pak tam přešlapovala jak hradní stráž.

„Jdi dovnitř!“ zavolal jsem na ni z auta.

„Nikdo tu není.“

„Dyk se tam svítí!“

Po tomhle argumentu matka otevřela vrata. Asi za minutu vyběhla a volala, ať nastartuju.

Než jsem se stačil zeptat proč, z vrat vyběh nahej chlap. Na přirození si přidržoval ručník.

„Jeď, dělej!“ křičela matka, když nasedla.

Chlap zůstal u vrat. Chvíli mě sledoval, jak se marně snažím nastartovat, a pak zmizel.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se, když se mi konečně podařilo nahodit motor.

„Copak já vim?“ opáčila máma celá zadejchaná. „Příště se půjdeš zeptat ty.“

„Tak co se stalo?“

„Jdu k oknu. Bylo zamlžený a tak na něj nalepim obličej a vidim toho chlapa, jak se koupe v neckách, který měl uprostřed kuchyně.“

„To je dobrý.“

„A ještě tam s ním ve vaně byla nějaká kozatá ženská.“

„To je ještě lepší.“

„Když mě ta ženská viděla, hrozně se lekla,“ pokračovala, „vykřikla a ten chlap vyskočil z vany a běžel za mnou…, málem mě trefil šlak.“

Dostal jsem takovej záchvat smíchu, že jsem přejel myslivnu, která byla nedaleko onoho baráku. Obrátil jsem se na lesní cestě a když jsme konečně dojeli na místo, musel jsem ještě chvíli rozdejchávat smích.

Přišla nám otevřít Janička. Měla červený oči. Napadlo mě, že je taky zhulená. Horko těžko jsem zadržoval další návaly smíchu.

Máma ji pozdravila a řekla, že si jdeme pro ty slíbený tři stromky.

„Hned vám je dám, zajeďte ke stodole,“ oznámila, načež se rozbrečela.

Když se jí máma zeptala, co se děje, řekla, že její manžel zemřel.

„Šel vám uříznout ty smrčky, pak se šel natáhnout a už se neprobudil. Zastavilo se mu srdíčko. Před chvílí ho odvez pohřebák.“

Jana propukla v hlasitý pláč a máma ji hned následovala. V tom byla expert. Snažil jsem se uvázat stromky na střechu, ale s mojí malou šikovností a velkou zhuleností to dost dobře nešlo. Nicméně mi bylo trapný jejich nářek přerušovat a žádat je o pomoc.

A tak jsem tam stál, držel stromky na střeše a čekal, až se vybrečí, zatímco z okna myslivny se ozývaly vánoční koledy.

***

Sedím v obýváku na pohovce, dívám se na vánoční stromek a přemýšlím o životě a smrti. Nic mě nenapadá. Oba dva jsou škodolibý a nedají si pokoj ani o Štědrej den. Taky proč by měly? Je to den jako každej jinej. Ježíšek mi dnu nevyléčí a tak mi nezbývá nic jinýho než si ubalit dalšího špeka.