Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO pilnosti aneb příběh transsexuální mravenčí dělnice Josefíny
Autor
Puzzle
Bacha!!! Je to dlouhé jako 14 dní... :-)
O pilnosti aneb příběh transsexuální mravenčí dělnice Josefíny
Na okraji lesa, na vlhké mýtince poblíž potůčku stálo obrovské mraveniště. Uvnitř se to jen hemžilo. Dnes byl sanitární den. Pozítří mravence čekala kolaudace nově přistavěných prostor pro Královnu a příští týden se měly rozšiřovat chodby v pavilonu F. Celý minulý týden probíhalo velké stěhování vajíček z pavilonu C do pavilonu D. Mravenci pracovali od časného rána do pozdního večera bez nároku na odpočinek. Žádné volné víkendy, žádné svátky. Dělník Pepe tento systém neuznával. Ba přímo jim pohrdal. Chtěl být svým vlastním pánem a dělat si, co se mu zlíbí. A tak snil a přemítal o jiném, lepším životě, jednoho krásného srpnového dne, když ležel u potoka v trávě rozvalený na zádech, nožku přes nožku a spokojeně si pokuřoval cigaretu ze stébla trávy naplněné sušeným ostružinovým listím a připálené poledním slunečním paprskem. „ Zase se vyhýbáš práci, ty starý fluktuante?“ ozvalo se odněkud seshora. Z vysokého kamzičníku shlížel dolů na svého starého dobrého přítele luční koník Ferdinand a chystal se ke skoku. Přistál těsně vedle mravencovy hlavy. „ Co děláš, ty magore?!“ Pepe polekaně rozhodil rukama a upustil cigaretu, která spadla přímo do potůčku a chystala se uplavat. „ No vidíš, a cigáro je v háji!“ rozčiloval se mravenec a smutně se díval za plovoucím stébélkem. „ Klídek, hochu...“ Ferdinand otevřel náprsní kapsu a podával Pepemu novou cigaretu. „ Jak se máme?“ optal se koník zdvořile. „ No to snad vidíš, ne?“ Pepe se uklidnil, až když mu Ferdinand připálil značkovým zapalovačem se sušené světlušky. Spokojeně potáhl a pochválil Ferdinandovi výborné kuřivo. „ Co to sakra je?“ Koník se zašklebil. „ Marihuana, vole.“ Pepe pozvednul obočí. „ Kdes to sehnal?“ „Kousek odsud nějací borci vysadili takové menší políčko. Občas si tam zaskočím a pár si jich ubalím. Pro vlastní potřebu, samozřejmě.“ „ Hm.“ broukl Pepe. Ferdinand si taky jednu připálil. Chvíli spolu mlčky kouřili. Polední sluníčko pálilo a všude byl klid. Ozývalo se jen zurčení potůčku a funění lopotících se mravenců z nedalekého mraveniště. Po chvíli dostal Pepe záchvat smíchu při pohledu na mravence, kteří se snažili dotáhnout do mraveniště mrtvou vosu. „ Vidíš ty blbečky?“ chechtal se Pepe a plácal se do kolen. Ferdinand otočil hlavu a dal se také do smíchu. Byla to pěkná podívaná. Vosa mravencům několikrát spadla a skutálela se z mírně se svažujícího kopečku vedoucího k mraveništi. Ferdinand se ozval: „ Neměl bys jim pomoct?“ „ Tos uhodl. Neměl a především ani nechtěl,“ odseknul Pepe a při pohledu na sedm zpocených mravenců dostal nový záchvat smíchu. Ferdinand se chechtal s ním a prohlašoval, že on by tam tu vosu klidně odtáhl i sám. Že by si ji přehodil přes rameno a doskákal s ní až do mraveniště. „ A po jedné noze!“ vykřikoval zkouřený koník. Mravenec, ten už nemohl ani mluvit. Smál se až se za břicho popadal a z očí mu tekly slzy jako hrachy. Oba kamarádi dokonce pokřikovali nestoudné poznámky na včelu, která přiletěla na kamzičník sbírat nektar. Včela zavrtěla hlavou a poklepala si na čelo. „ Ty máš kukadla... jako... tykadla,“ prohlásil Ferdinand a zazubil se na včelu. „ A ty máš o jedno tykadlo navíc, blbečku,“ ušklíbla se včela a odletěla pryč. Ferdinand si povzdychl. „ Však ty ještě přijdeš prosit, aby sis tady mohla...opylovat... „Platit budeš, holka, platit...“. Mravenec se podíval na Ferdinanda s otazníkem v očích. Euforie je pomalu přecházela. „ Jak jsi to myslel?“ zeptal se Pepe koníka. Ferdinand si odfrknul. „Koupím si další pozemek a budu vydělávat. Jsem přece podnikatel, ne?“ „ Líbí se mi to tady. Uvažuju o tom už dávno.“ Pepe se zamračil. Věděl o tom, že jeho přítel vlastní téměř celou Sluneční paseku a prodává nektar z květů včelám za soudky medoviny, které nabízí všem obyvatelům Sluneční paseky za drobné služby a práce všeho druhu. Koník to měl dobře vymyšlené a hlavně...nemusel vůbec nic dělat. Pouze uděloval rozkazy, řídil a organizoval práci druhých a Sluneční paseka jen vzkvétala. Nosil u sebe kufřík s náčrtky a plánky a nejnovější model mobilního telefonu, který byl vyroben z lučního zvonku. Ferdinand se věnoval výhradně obchodu. Celá armáda slunéček sedmitečných šila značkové oblečení pro celou paseku, tesaříci vyráběli mobilní telefony z lučních zvonků, šneci tvořili systém hromadné dopravy a tak podobně. Mravenec svému příteli odjakživa záviděl. Nejvíce se mu líbilo, že Ferdinand nemusí hnout ani prstem. Hned se s touto myšlenkou svěřil svému příteli. „ Tak to není,“ rozesmál se koník. „ Kdybych nějaký prst měl, hýbal bych především s ukazovákem na pravé ruce. A to by byla veškerá moje práce.“ „Jó, jó, je to tak.“ Pepe se závistivě ušklíbl. „ Já makám od nevidím do nevidím...“ „ Hm, to vidím,“ suše poznamenal Ferdinand při pohledu na kamaráda s nohama nahoře. „...a nic z toho nemám.“ pokračoval mravenec, který se pomalu dostával do pěkné deprese. „ A kdybych měl nějaké prsty já, hochu, tak bych používal jedině vztyčený prostředník.“ Mravenec začínal být pěkně protivný a koník usoudil, že je nejvyšší čas vypadnout. „ Hele, dneska už to zabalíme. Dostal jsem příšerný hlad a musím ještě vyřídit nějaké svoje pohledávky,“ rychle uzavřel debatu Ferdinand. Těmi pohledávkami nemyslel samozřejmě práci (ačkoliv chtěl, aby to tak vypadalo), ale jednu pěknou slečnu s dlouhýma zelenýma nohama. Mravence bralo spaní a vůbec se mu nechtělo zpátky do mraveniště. Měl také hlad, ale bylo mu jasné, že bez práce nejsou koláče a zadarmo nic nedostane. Povzdychl si a smutně se loudal k mraveništi. „ Nazdárek zítra!“ rozloučil se Ferdinand a odskákal pryč.
Příštího poledne se Pepe opět vypravil k potůčku. Na rozdíl od předešlého večera měl mnohem lepší náladu a cítil ve svých mravenčích kostech, že dnes bude pro něj významný den. Něco důležitého se stane. Včera večer po příchodu do mraveniště zalezl do své komůrky a plakal. Pak si utřel slzy a vypravil se do kuchyně ukrást kousek sušené žížaly. Jeho kolegové právě poklízeli Pavilon K a on se ze všech sil snažil se jim vyhnout, jen aby jim nemusel pomáhat. Radostně si povyskočil, když se bez úhony vrátil, aniž by ho někdo viděl. Povečeřel a zalezl pod deku. Ráno v pět troubili mravenci na poplach. Nějaký neopatrný ožrala, když se takhle k ránu potácel domů z hospody, šlápl do mraveniště a zničil celý pavilon R. Naštěstí dotyčný opilec zavadil jen špičkou palce v sandálech o zmíněný úsek mraveniště a škody nebyly zase tak veliké. O život přišli pouze tři mravenci a oprava zničeného pavilonu jim zabrala pouze celé dopoledne. Pepe se také zapojil. Nic jiného mu ani nezbývalo. Před polednem usoudil, že už má toho dost, otřel si pot z čela a nenápadně se vytratil k potoku. Těšil se, že se setká s Ferdinandem a doufal, že mu jeho kamarád nabídne cigaretu. Zařekl se ale, že už marihuanu kouřit nebude, protože mu tohle divné koření vůbec nedělá dobře. Styděl se sám před sebou za své včerejší slzy a přemýšlel nad tím, kdy naposledy a zda vůbec někdy v životě plakal. Lehl si na své obvyklé místo a žvýkal stéblo trávy. Koník stále nikde. Když se asi po hodině vypravil napít se přímo k potůčku, zahlédl v dálce přicházejícího Ferdinanda. Ano, skutečně přicházejícího. Koník neskákal jako obvykle, ale zvadle se plazil. „ Co se ti stalo?!“ zavolal na kamaráda Pepe. Koník neodpověděl, vytáhl láhev medoviny a pořádně si přihnul. „ Ona nepřišla,“ ozval se sklesle. „Kdo?“ nechápal mravenec. „ Kasandra.“ „ Jaká zas Kasandra? Jestli myslíš některou ze svých četných milenek, tak z toho si vážně nic nedělej,“ chlácholil kamaráda mravenec. „Ona nepřišla.“ ozval se znovu nešťastný koník. Mravenec kroutil hlavou. „ Já tě teda vůbec nepoznávám. Tak přijde jindy.“ „ Ona už nikdy nepřijde.“ prohlásil Ferdinand a znovu si pořádně přihnul. „ Tak přijde jiná.“ „ Já jinou nechci!“ znovu hořekoval Ferdinand. „ Nemáš cigáro?“ zeptal se mravenec a podrbal se za uchem. Ferdinand mu podal láhev. Mravenec pozvednul něco jako obočí a napil se výborné medoviny. „ Hmm! To je síla!“ uznale pochválil pití a pochopil, že to musí být asi vážné. Taková medovina se nepije každý den. Posadil se na bobek a koukal na svého ztrápeného přítele. Koník ale nevypadal, že by se chtěl svěřovat. Seděl, pil a mlčel. „ Tak co je s tou tvou Kasandrou?“ zeptal se po chvíli mlčení mravence. „ Je mrtvá.“ Pepe zamrkal a opatrně se zeptal, co se jí stalo. „Sežral jí pavouk.“ Chvíli bylo ticho. A potom se koník rozplakal. „ Já jsem ji fakt miloval. Já jsem ji fakt miloval!“
Následujícího dne stálo v novinách velkým písmem na titulní straně: „ ZNÁMÝ PODNIKATEL A MAJITEL SLUNEČNÍ PASEKY FERDINAND ( Chorthippus montanus ) SE PSYCHICKY ZHROUTIL A MUSEL BÝT PŘEVEZEN DO OZDRAVOVNY NA ČERVENÉM KOPEČKU. PŘÍČINOU BYLA PRAVDĚPODOBNĚ NÁHLÁ NÁSILNÁ SMRT JEHO SNOUBENKY KASANDRY. VRAH NEMŮŽE BÝT Z DŮVODU IMUNITY POTRESTÁN.“ Na další stránce věnované ekonomice a politice rozebírali situaci na Sluneční pasece a vyvstala zde otázka: „KDO BUDE NYNÍ NOVÝM SPRÁVCEM SLUNEČNÍ PASEKY?“ a „JE FERDINAND NAHRADITELNÝ?“
Mravenec Pepe se po přečtení článku zděsil. Měl velkou starost o svého přítele a rozhodl se, že se vypraví na Sluneční paseku a přeptá se, co se stalo. Vzal si dvoudenní dovolenou a vypravil se na cestu. Když míjel starý kmen obsypaný plošticemi, zaslechl něco jako: „ Chudák, prý se opil až do bezvědomí.“ a „ Dočista se zbláznil a začal skákat pozadu,“ anebo „ Kasandra prý byla těhotná.“ Špitalo to ze všech stran. „ Nechte těch drbů, ženské, a radši mi poraďte, jak se dostanu na Červený kopeček?“ zeptal se podrážděně mravenec. „ A pozdravit neumíš?!“ ozvala se největší ploštice. „ Dobrý den.“ broukl Pepe. „ Dobrý den.“ začaly odpovídat ploštice jedna po druhé. Když asi po deseti minutách všechny dozdravily, ta největší ochotně Pepemu vysvětlila cestu a doporučila mu nejrychlejší taxík. Zmíněnou dopravu představoval hlemýžď Dobroslav. „ Pokud zrovna nejezdí, měl by být doma. Je to kousek odsud, asi pět tisíc mravenčích kroků támhle po té pěšině a pak dalších dva tisíce kroků doleva. Určitě ho najdeš pochrupovat pod břízkami. Rostou tam i houby. Kdyby spal, klidně ho můžeš vzbudit, on se zlobit nebude.“ Pepe slušně poděkoval a vydal se na cestu. Bylo už před polednem, když celý zpocený dorazil k březovému hájku. Hlemýžď byl zalezlý pod pěkně rostlým hříbkem a chrápal až se mu ulita otřásala. Mravenec opatrně zaťukal na ulitu. Nic. Zkusil to znovu. A zase nic. Rozhodl se, že nahlédne dovnitř a opatrně se vsoukal mezi masité hlemýždí tělo a úzký vchod ulity. Hlemýžď se zavrtěl a probudil. Vylezl ven a dal se do křiku: „ Okamžitě vypadni a přestaň mě lechtat!“ Mravenec se začal omlouvat a pomyslel si, co mu ta ploštice napovídala za bludy. Prý že se nebude zlobit, pche. Když se Dobroslav trochu uklidnil, vyslechl mravence a slíbil mu, že ho dopraví, kam potřebuje. „ Trochu se najím a vydáme se na cestu.“ Mravenec přikývl. Následující dvě hodiny šneček obědval a mravenec netrpělivě postával opodál. Když se konečně vydali na cestu, bylo už pozdní odpoledne.
Cestou Dobroslav líčil Pepemu zážitky z cestování s Ferdinandem. „ Cesta na Červený kopeček trvá asi tři dny. Jen abys věděl, že to nebude hned. S Ferdinandem jsem to stihl za dva a půl dne a to jsem opravdu spěchal, protože ten hoch na tom fakt nebyl vůbec dobře. Cestou se ale tak uklidnil, že když jsme přijeli na místo, lékaři ho chtěli poslat domů s tím, že je v naprostém pořádku.“ Dobroslav se zasmál a bylo vidět, že je hrdý na své uklidňovací metody. Poté začal vyprávět historky ze svých pomalých hlemýždích cest hlemýždím tempem a mravenec vůbec nezapochyboval o tom, že se Ferdinandova duše uzdravila už během cesty do ozdravovny. Cesta ubíhala pomalu, ale příjemně. Pepe začal být ospalý a hlemýžď ho velmi brzy ukolébal do sladkého spánku. Párkrát po cestě zastavili, aby sehnali něco k snědku a aby se šnek trochu prospal. Mravenec si pomyslel, že kdyby šel pěšky, byl by na místě o dva dny dřív. Třetího dne se udělalo tropické horko a šnek už sotva lezl. Zalezl si do stínku pod kapradinu a přivolával déšť. „ Nedá se nic dělat, dále už budeš muset jít sám. Ukážu ti cestu, není to už moc daleko,“ vypravil ze sebe Dobroslav z posledních sil. Mravenec pokrčil rameny a slezl z vršku ulity, na které se celé tři dny rozvaloval. „ Dobrá tedy, co jsem dlužen?“ zeptal se mravenec. „ Nic.“ Hmm, to je divné, pomyslel si Pepe. Vláčí se se mnou takovou cestu a nic za to nechce. „ Víš, proč mi říkají Dobroslav?“ zeptal se šnek. „ Nevím.“ pohotově odpověděl mravenec. „ Tak teď už to víš,“ suše konstatoval hlemýžď. „ A ještě jednu věc ti prozradím. Znám mnohem rychlejší způsob dopravy. Ferdinand měl v plánu vybudovat nové letiště. Zaměstnal už několik vážek. Klaudie má na starosti tenhle úsek. Ale je poněkud drahá. To víš, Ferdinand chtěl vždycky za každou cenu vydělávat. Den předtím než se mu to stalo, se spolu nepohodli. Tak jsem ho do blázince musel odvézt já.“ Mravenec povytáhl obočí.„ A co teď bude s tím novým letištěm, když je Ferdinand…jaksi…toto…? Neschopen?“ „ To nikdo neví. Je tady spousta rozdělané práce a nemá ji kdo řídit.“ Dobroslav si zívl a chystal se zalézt do ulity. „ Jdi už. A pozdravuj ho, ať se dá brzo do pořádku.“ Mravenec uctivě poděkoval a vykročil směrem k ozdravovně. Cestou přemýšlel nad tím, co mu hlemýžď prozradil. Že by tohle byla jeho velká šance? Mohl by převzít veškerou zodpovědnost za Ferdinanda po dobu jeho nepřítomnosti a zbavil by se tak neuspokojující a úmorné dřiny v mraveništi. No to je nápad! Budu to muset s Ferdinandem probrat.
Na Červeném kopečku vypuklo pozdvižení. Přiletěli otravovat novináři a celá ozdravovna statečně odolávala náletům komáru a much. Všichni chtěli vědět, jak je na tom Ferdinand a kdo se postará o Sluneční paseku. Když Pepe vcházel do hlavní budovy, oslovila ho novinářka, která se mu představila jako slečna Bzukavá. Neopomněla se mu zmínit, že její sestra Ubzučená spolu se svými dvěma přítelkyněmi také skončila v pavoučí síti. Zamáčkla slzu a zvědavě se zeptala: „ Jste jeho přítel?“ A už k němu přiletěl další reportér komár Pisklavý a spustil: „ Ozdravovna na Červeném kopečku přivítala dalšího návštěvníka. Je jím Ferdinandův velmi blízký přítel mravenec…é…“ „ Pepe,“ pohotově dodal mravenec. Takový zájem mu dělal dobře. Rozkročil se, vypjal hruď a připravil se na nápor dalších otázek. „ Co říkáte tomu, že se váš přítel včera v noci pokusil o sebevraždu?“ Mravenec vytřeštil oči a hlasitě polkl. „ No…myslím, že Ferdinand bude v pořádku. Je to starý šprýmař.“ Bzukavá se přidala: „ Myslíte si, že existuje někdo, kdo by mohl Ferdinanda po dobu jeho nepřítomnosti nahradit?“ „Já.“ Sakra, co jsem to řekl?! Nastalo takové ticho, že bylo slyšet spláchnutí na WC ve třetím patře. Následně se vyřítil ze dveří od naproti velký hovnivál a křičel na ošetřovatelku: „ Kde jsou moje koule?!!!“ Na Pepeho se slétli všichni novináři, kteří byli přítomni v hale a začali ho zasypávat desítkami, ba přímo i stovkami nejrůznějších dotazů na nejrůznější témata počínaje provozem nového letiště a konče velikostí jeho nohou. „ Ale vy jste MRAVENEC!“ ozvala se Bzukavá dostatečně nahlas, aby to všichni slyšeli. Naštěstí Pepeho zachránil Ferdinandův ošetřující lékař, který přišel všechny novináře vyhodit a doporučil jim, aby jim nestresovali pacienty. „ Jmenuji se Cvrček. Jsem psychiatr.“ Představil se lékař. „ Jak je na tom?“ zeptal se mravenec. „ Moc dobře ne.“ „ Nelíbí se mu tady.“ „ Chtěl by zase pracovat.“ Pracovat? Pomyslel si Pepe. Vždyť on přece nikdy nic pořádně nedělal. Jenom lenošil a užíval si a veškerá jeho práce spočívala v tom, že řídil a organizoval práci druhých. „ A není to snad práce?“ zeptal se Cvrček. „ Vy si opravdu myslíte, že to můžete vzít za něj?“ Pepe se vyděsil. Ten doktor mi snad čte myšlenky! „ Ano, neděste se. Já umím číst myšlenky. Právě proto dělám tuhle práci.“ „ Tak to vám tedy nezávidím,“ ozval se Pepe po třech minutách naprostého mlčení. Během těch tří minut se opravdu snažil vůbec na nic nemyslet. „Myslel jsem si, že něco takového je možné jenom v pohádkách.“ „ Kdoví.“ Usmál se Cvrček. „ Předpokládám, že hrajete na housle.“ řekl Pepe. Cvrček přikývl. „ Za chvíli začíná koncert v hlavním sále. Už se stmívá. Snad ještě stihnete navštívit svého přítele.“ „Je to pravda s tou sebevraždou? A kdy ho pustíte?“ zajímal se Pepe. Cvrček mu vylíčil povedenou historku o tom, jak se Ferdinand pokusil o útěk skokem z okna v desátém patře. „ Znáte přece novináře, všechno překroutí. To nebyl pokus o sebevraždu, ale o útěk.“ konstatoval doktor. „Pojďte. Zavedu vás k němu. Nepustíme ho dříve, než bude v pořádku. A to zatím není. On se jenom tak tváří.“
Ferdinand stál u okna a toužebně hleděl ven. Jeho pohled byl skelný a prázdný. Mravenec otevřel dveře a vstoupil do pokoje. „ Nazdárek, kamaráde!“ spustil na koníka zvesela. Koník ani nehnul brvou, jen neslyšně odpověděl na pozdrav. Mravenec tázavě pohlédl na psychiatra stojícího ve dveřích. Ten jen pokrčil rameny a naznačil, že se má po skončení návštěvy za ním ještě zastavit. „ Tak co, jak se vede? Slyšel jsem, že chceš zase pracovat.“ „ Už nechci. Nemá to smysl.“ „ A jak dlouho si myslíš, že tady budeš hnípat? Všichni mluví o tom novém letišti…a tak…“ „ Nesnaž se , nemá to cenu. I když vím, že to za mě nikdo neudělá, já na to teď opravdu nemám náladu.“ „ To chápu…“ „ Ale to, jak jsi říkal, že to za tebe nikdo neudělá…“ „ Řekl jsem novinářům, že to vezmu za tebe,“ vysypal ze sebe Pepe. Nastala zhruba dvouminutová pauza. „ Já to přece vím. Slyšel jsem novináře na chodbě. Nehodlám ti v tom bránit, ale asi bys měl vědět, do čeho jdeš.“ Pepe zbystřil pozornost. „ Mám velké dluhy, Pepe.“ „ Kasandra není jediný důvod, proč jsem tady.“ Mravenec vyvalil oči. „ Jdou po mě. A jestli to za mě vezmeš, půjdou i po tobě.“ „ A nedalo by se to nějak…?“ „ Nedalo. Musel bych se něčeho vzdát. A to já nechci.“ „ Nechám to na tobě, ale pokud jsi to už řekl novinářům, nic jiného ti, myslím, nezbývá.“ Pepe se upřímně vyděsil. Už si představoval palcové titulky zítřejších novin. Pochopil, že už nemůže couvnout. „ Co jsem si navařil, to si taky sním. Nech to na mě, zvládnu to.“ Koník vytáhl jeden ze svých mobilních telefonů a podal jej mravenci. „ Zapni ho teprve tehdy, až si budeš jistý tím, že jsi na to připravený. A o těch dluzích, prosím tě nikomu nic neříkej!“ Mravenec svěsil hlavu a potichu odešel.
V hale právě začínal večerní koncert. Ferdinand se nezúčastnil. Pepe se posadil opodál, poslouchal tklivou melodii houslí a přemýšlel o svém životě. Byl to právě týden, co odešel z mraveniště. Určitě mě vyhostí, pomyslel si. Zoufalý mravenec nakonec usnul. Probudilo ho jemné zatahání za tykadlo. Cvrček se na něj mile usmál a vyzval ho, aby šel k němu do kanceláře. „ Vy jste mravenčí dělnice?“ zeptal se. „Aaano“, vykoktal Pepe zmateně. Psychiatr vypadal, že čeká na vysvětlení. Pepe se rozvyprávěl. „ Ano, jsem transsexuál. Když jsem se vylíhnul, dali mi jméno Josefína a řekli mi, že nebudu dělat nic jiného, než sloužit Královně.“
„ A vám se to vůbec nelíbilo,“ řekl Cvrček. Mravenec přikývl. „Změnil jsem si jméno na Pepeho, ale zůstal jsem dělnicí,“ dodal smutně. „Nikdy se nemůžu pokusit oplodnit Královnu. Po pravdě řečeno o to ani nestojím,“ ušklíbl se Pepe. „ A o co tedy stojíte? Co byste si přál?“ zeptal se psychiatr. Pepe se podrbal na hlavě. „ Čekal jsem od života víc než jen pořád jak magor přenášet vajíčka z místa na místo, obskakovat Královnu a tahat do mraveniště mrtvé vosy. Chtěl jsem být jako Ferdinand.“ Pepe si povzdechl. „ Vždycky jsem mu záviděl.“ „ Ale teď se bojím, že to nezvládnu.“ Psychiatr tiše řekl: „ Kdybys cokoli potřeboval, víš, kde mě najdeš.“
Pepe se vypotácel z léčebny a vydal se na zpáteční cestu. Rozhodl se, že si nebude volat žádnou dopravu a kousek se projde pěšky, aby si pročistil hlavu. Koneckonců, času je dost. Po dvou dnech cesty měl dokonale vymyšlený plán a konečně dostal odvahu zapnout si mobilní telefon. Začalo se ozývat drnčení a vyzvánění, které ne a ne přestat. Mravenec úspěšně vyřídil několik hovorů a zavolal si vážku Klaudii, aby zjistil, co a jak. Slíbila, že dorazí za šest až osm hodin. Prý je velmi zaneprázdněná. Pepe si dal krátkého šlofíka, trochu pojedl a popil a dokonce se mu podařilo sehnat i cigárko a dnešní tisk od zdejšího tesaříka. Na titulní straně novin stálo: „MRAVENEC PEPE ZVOLEN NOVÝM SPRÁVCEM SLUNEČNÍ PASEKY…“ No to je úžasné, pomyslel si. Za chvilku se přiřítila Klaudie. „Tak, kam to bude, mravenečku? Předpokládám…, že na Sluneční paseku?“mrkla vážka na mravence. „Vím, kdo jsi a nepokoušej se mě přemlouvat k tomu, abych pro tebe pracovala!“ dodala výhružně. „Máme s Ferdinandem nějaké nevyřešené záležitosti.“ Než stačil mravenec cokoliv říct, vážka mu poručila, aby si na ni nasedl a bez jakéhokoli varování se vznesla do vzduchu. Stačila na něj ještě syknout: „Dej si na mě pozor!“ Mravenec se zamračil a rozhodl se, že během letu bude raději mlčet a nebude se pokoušet vážku ničím provokovat, aby ho náhodou ještě neshodila ( anebo nesežrala ). Mezitím promýšlel, jak z téhle šlamastyky ven. Když přistáli, vážka si řekla o nehoráznou sumu a Pepe jí musel podepsat smlouvu, která ji umožňovala beztrestně lovit na celé Sluneční pasece a to na dobu neurčitou. Klaudie se jaksi úmyslně zapomněla zmínit, že Ferdinand jí vždy nabízel smlouvu pouze na dobu určitou a také po ní vyžadoval příslib, že nebude ani ona ani její gang dělat na pasece problémy. Když se spokojená vážka chystala k odletu, neopomněla přidat pár výhrůžek na adresu Ferdinanda a zmínila jakési vymahače dluhů, kteří se už koníka nemohou dočkat. „Počkat, počkat!“ zavelel rázně mravenec a opatrně se Klaudie zeptal, jaké dluhy má na mysli. Vážka se ušklíbla: „ Ty moc dobře víš, jaké dluhy mám na mysli!“ Mravenec se zamyslel. Odkud to ona může vědět? Ferdinand tvrdil, že to nikdo neví. Ledaže….by v tom také měla prsty. Budu muset být opatrný.
Všichni obyvatelé Sluneční paseky ( nebo spíše téměř všichni ) se shromáždili na místě určeném k vybudování nového letiště a slavnostně vítali svého nového správce. Nezapomněli se také objevit novináři s úmyslem pořádně mravence vyzpovídat. Pepe pookřál. Zájem médií mu očividně velice svědčil zvyšoval mu sebevědomí. Následující dny trávil Pepe prací. Ano, prací. Mravenec byl nucen uvědomit si, kolik úsilí musel Ferdinand vyvinout k tomu, aby to tady všechno šlapalo a fungovalo. Neúnavně řešil problémy zdejších obyvatel, řídil a organizoval, co se dalo. V neposlední řadě se pustil do budování nového letiště. Obvolal všechny vážky, které byly ochotny pro něj pracovat. Přistávací plocha již byla připravena. Zbývalo dohodnout se na časovém rozvrhu letů a na ceníku pro zdejší obyvatele. Těsně před zahájením provozu proběhla velká stávka hlemýžďů, kteří protestovali proti zrušení HHD ( hlemýždí hromadné dopravy ). Pepe uspořádal tiskovou konferenci a argumentoval tím, že HHD je velice zastaralá a pomalá. Sliboval šnekům tučné odškodné a starším zasloužilým dopravákům slušné důchody. Hlemýždi zavolali na pomoc své kolegy slimáky a společně zalepili celou plochu letiště slizem. Nedalo se tam vůbec chodit, vážky nemohly přistát a ty, které přistály si kompletně zalepily křídla. Hlasitě a sprostě nadávaly hlemýžďům a do toho se vložili ostatní obyvatele paseky, kteří se přišli podívat, co se to děje. Nastal totální zmatek. Za pár minut mělo proběhnout slavnostní otevření nového letiště s ukázkovými lety. To bylo nyní v téhle situaci zcela nemožné. Mravenec se chytal za hlavu, zoufale úpěl a namáhavě se brodil slizem a oklepával si jej z nohou. „ Pánové, to si uklidíte!“ pokusil se udělat pořádek. Bohužel bez efektu. A už se s hlasitým bzučením slétali novináři. Pepe si pomyslel, že už mu moc nechybí k tomu, aby skončil v blázinci. Přemýšlel, jestli má volat policajty. Náhle mezi stávkujícími hlemýždi zahlédl známou tvář: „I ty, Dobroslave?!!“ zavolal nešťastně. Náhle ucítil na sobě vlhké kapky. V první chvíli si myslel, že pláče. Pak si uvědomil, že začalo drobně pršet. Intenzita deště se zvyšovala a postupně začalo doslova lít jako z konve. Všichni se rozutekli a schovali se před deštěm. Jen slimáci a hlemýždi pokračovali v započatém mejdanu. Výrazně se uklidnili a vychutnávali si tu slastnou vlhkost. Mravenec se odebral na svou ubytovnu a s lítostí vzpomínal na své rodné mraveniště. Měl velmi silný pocit velké ztráty.
Druhého dne ráno, když Pepe vylézal za svého úkrytu, aby si sehnal něco k snědku, objevil výhružný vzkaz. Nebylo pochyb, že je určen pro něj a pro jeho přítele Ferdinanda. Byly to dvě utrhnuté končetiny. Jedna patřila nějakému ubohému mravenci a ta druhá luční kobylce. Obě byly volně pohozeny před vchodem do mravenčí ubytovny pod kůrou starého dubu. To se Pepemu ani trochu nelíbilo. Okamžitě zatelefonoval Ferdinandovi, jestli je v pořádku. Koník seděl na verandě léčebny a popíjel nektar z lučních květů. Před sebou měl rozloženy noviny. Na titulní straně stálo velkým písmem: „ ŠNECI SABOTOVALI KOLAUDACI NOVÉHO LETIŠTĚ!“ „Co se to tam, sakra, děje?“ zahučel Ferdinand do telefonu. „Zrovna jsem ti chtěl volat.“ Mravenec v rychlosti seznámil koníka s nejnovějšími událostmi na pasece a neopomněl se zmínit o onom hrůzném vzkazu. Ferdinand Pepeho uklidnil, že takových vzkazů dostal už několik. „ No tos mě teda opravdu uklidnil!“ vyštěkl Pepe. „Vydrž to ještě pár dní, cítím se už dobře a chci se co nejdříve vrátit!“ Pepe si povzdechl a zavěsil. Už aby to bylo, pomyslel si. Najednou za sebou zaslechl nějaké chrastění. Rychle se otočil a spatřil Klaudii, jak si ho pobaveně prohlíží. „ Tak co, mravenečku, ještě nemáš dost?“ „ Vrať se zpátky do mraveniště!“ začala s výhrůžkami. „ Tak, co jsi na mě připravila tentokrát?“ ozval se Pepe. „ Chytrý chlapec,“ poznamenala Klaudie. „ Tu stávku máš na svědomí ty?“ zeptal se mravenec. Vážka přimhouřila oči. „ Ani jsem je nemusela moc přemlouvat.“ „ Jak můžeš dělat naschvály ostatním vážkám? Vždyť jsou to tvé sestry a kolegyně!“ zvolal rozhořčený mravenec. Klaudie vystřídala několik vzteklých grimas a poté odpověděla: „ Ony mě nezajímají! Zradily mě….“ O co tady, sakra, jde? Pomyslel si mravenec. Vážka pokračovala výhrůžkami, že má přátele v podsvětí a že Smrtihlav už se těší na svou pomstu. Pepe neměl strach. V tuto chvíli už mu bylo všechno jedno. Jeho hlavním cílem bylo, dát to tady do pořádku než se Ferdinand vrátí a nic jiného už ho nezajímalo. Během včerejší noci si uvědomil spoustu věcí. A poplakal si. Ó, to ano. Tak jako smáčel krajinu déšť, tak smáčely toho drobného tvorečka jeho vlastní slzy. Už dávno Ferdinandovi nic nezáviděl a nechtěl být jako on. Zastesklo se mu po mraveništi a po obyčejné dělnické práci. Cítil se neskonale šťastný, že konečně přišel na to, kam patří. Jenom, jestli tohle přežiju. „ Proč se usmíváš, ty hlupáku?!“ vyjela na něj vážka. „Protože jsem šťastný.“ „ Jsi stejný blázen jako ten, co tady byl před tebou. Ale nepřejte si mě, oba dva!“ sykla vážka a chystala se k odletu. Mravenec se nedal. „ Tak co tady pořád prudíš a vyhrožuješ? Co vlastně chceš? O co ti jde? Ty nohy máš na svědomí taky ty? Že se nestydíš?! Že ti není hanba!!!“ křičel Pepe ze všech sil. Vážka se jen ušklíbla o odlétla pryč. Pepe byl vzteky bez sebe. Dostal chuť na cigaretu. Uvědomil si, že celou dobu, co je tady, si ani jednou nezakouřil. „Sršeň aby to spral!“ pomyslel si. Zapomněl na cigarety a vydal se lesní pěšinou poohlédnout se po něčem k snědku než se zajde podívat, jaká je situace na letišti. Vyřídil už pár telefonních hovorů a ještě jednou zavolal Ferdinandovi. „ Klaudie pořád dělá problémy? Myslel jsem, že už se s tím smířila.“ „ A s čím jako?“ netrpělivě se otázal Pepe. Ferdinand váhal s odpovědí. „ Nechtěl jsem tě s tím zatěžovat.“ „ Původně jsme měli řídit a budovat letiště spolu. Chtěl jsem z ní udělat vedoucí letecké dopravy. Jenomže jsem zjistil, že se paktuje s můrami a chystají na mě podraz. Chtěla zavézt noční lety. Zaangažovala do toho Smrtihlava, mimochodem u něj jsem se pěkně zadlužil, a slíbila mu, že jeho kumpáni budou v noci převážet zboží. No, pašeráci jsou to! Pěkně si to na mě vymysleli! Jakmile jsem jim na to přišel a učinil rázná opatření, začali mi vyhrožovat a urgovat splacení dluhů. Dohodli jsme se, že dluhy začnu splácet tehdy, až bude letiště uvedeno do provozu a začne prosperovat. Jenomže jakmile jsem jim zatrhnul noční lety, chtěli po mě prachy hned a Klaudie odmítla pro mě létat. Je to nejlepší a nejrychlejší letadlo tady v okolí. Navíc chtěla proti mně poštvat všechny ostatní vážky! Naštěstí měly dost rozumu a vyprdly se na ni. Nabídl jsem jim totiž daleko víc, než by jim kdy mohla platit ona.“ „No to je úžasné!“ konstatoval mravenec. „ Proč jsi mi to, sakra, neřekl?!“ „Upozornil jsi mě na to, že po tobě jdou, že máš dluhy, ale takovou důležitou věc, jakože je za tím taky Klaudie a tak podobně, tě ani nenapadlo mi sdělit!!??“ „ Promiň, “ošíval se koník. „ Já jsem tě do toho vážně nechtěl zatahovat. Myslel jsem, že k tomu ani nedojde. Po pravdě řečeno, předpokládal jsem, že po dvou dnech se na to vykašleš a pomažeš zpátky do svého mraveniště. Copak jsem vůbec mohl tušit, že se pustíš do toho letiště?!!“ „ Pěkně jsi mě podcenil, co?“ Pepe byl na svého přítele opravdu naštvaný. „ Každému tady dělám blbečka! Myslel jsem, že aspoň ty stojíš při mně a že mi věříš!!! Dělal jsem to všechno pro tebe!“ „ Omyl, ty jsi to dělal pro sebe. A za to, že jsem nevěřil tomu, že to zvládneš se ti moc omlouvám. Opravdu. Vážně. Mrzí mě to. Podcenil jsem tě. Promiň, kamaráde.“ Pepe mlčel. Spojení se přerušilo. Pepe během hovoru nekoukal na cestu a telefonoval za chůze. Vůbec netušil, kam vlastně došel. Objevila se před ním mýtinka, na které stálo krásné velké mraveniště. Kousek opodál táhli mravenci mrtvou žížalu a snažili se jí dotáhnout do mraveniště. Když si všimli Pepeho, zdálky na něj volali a mávali. Pepe věděl, že mravenci k cizincům obvykle nebývají příliš přátelští. Přesto se k nim vypravil. Mravenci ho přátelsky přivítali a ptali se, ze kterého mraveniště pochází. Pepe jim ochotně pomohl se žížalou a na oplátku dostal výtečný kousek k snídani. „Nechceš s námi zůstat?“ zeptali se ho mravenci. Pepeho ta nabídka velice lákala. Bylo tady krásně a rád by se vrátil mezi své. Vyřešily by se tím všechny jeho problémy. Věděl ale, že se nemůže vykašlat na svého přítele a na svou rozdělanou práci. Uvědomil si, že musí na letiště. Nechám si zavolat Klaudii a zkusím se s ní dohodnout, pomyslel si. Ferdinand se už jistě brzo vrátí. A pak bude všechno zase jako dřív. Pomyslel na své rodné mraveniště. Kdoví, jestli by mě vzali zpátky, pomyslel si lítostivě. „Nemůžu tady s vámi zůstat, i když bych rád.“ „ Škoda. Takového šikovného pomocníka bychom potřebovali.“ Pepeho napadlo, jak je možné, že ho mravenci nepoznali. Copak nevědí, že jsem nový správce paseky? Na druhou stranu byl rád. Za tu krátkou dobu, co se tady o něco snažil se setkal se spoustou pohrdáním a odsuzováním. Nikdo nevěřil tomu, že by mravenec mohl vykonávat práci, která mu nepřísluší. Ani nejbližší Ferdinandovi přátelé ( a to jich opravdu moc neměl ) se za něj nedokázali postavit a jediné, co je zajímalo bylo vysedávání po hospodách a popíjení medoviny. Pepe se opatrně mravenců zeptal, jestli někdy četli noviny. „ Na takové blbosti nemáme čas.“ Mravenec se rozloučil, poděkoval za žížalu a vydal se na cestu k letišti. Situace byla příznivá. Šneci pomalu vyklízeli prostor a včerejší déšť spláchl slizovou polevu letiště. Vážky i motýli byli připraveni k letu a čekali na instrukce. Pepe dal všem pro dnešní den volno. „ Začneme zítra. A slavnost bude, až se vrátí Ferdinand. Doufám, že to bude, co nevidět.“ oznámil Pepe novinářům.
Na dnešní odpoledne si domluvil schůzku s Klaudií. Přiletěla o dvacet minut později a nebyla příliš vstřícná. „Co chceš? Nepředpokládám, že by se Ferdinand umoudřil. Jeho dny jsou sečteny.“ „ Nech si ty výhrůžky. Já chci vědět, co chceš ty? Co vlastně chceš, abys nám dala pokoj. Ty i tví kamarádi z podsvětí.“ „ Ty se ptáš, co chci? Mohla jsem být šéfkou celého tohohle letiště!“ „ Dobře, když tě nechám řídit dopravu a udělám z tebe spolumajitelku letiště, dáte Ferdinandovi pokoj?“ Vážka se zamyslela. „ Já bych to brala, ale Smrtihlav nedá pokoj, dokud nedostane zpátky všechno to, co Ferdinandovi poskytl a půjčil.“ „ A co ty noční lety?“ „ Já s tím nemám nic společného!“ ohradila se vážka. „ To můry po mě chtěly, abych to zařídila!“ „ Jestli se spolu dohodneme, nic takového tady nehodlám tolerovat!“ „Samozřejmě.“ No to jsem zvědav, pomyslel si Pepe. „ Dluhy se budou splácet postupně, tak jak bylo původně dohodnuto.“ „No tak to nevím, co na to Smrtihlav!“ sykla vážka. „ Zeptáš se ho.“ „ Ty ses zbláznil!“ „Ber nebo nech být.“ „ Zítra ráno se za mnou zastav.“ Klaudie přikývla.
K večeru telefonoval Ferdinand. „ Zítra mě pustí! Pošli pro mě nějakou vážku zítra ráno.“ Pepe zajásal. „ Už to ví novináři?“ zeptal se. „ Jo, už tady šmejdili.“ Mravenec příteli slíbil na zítřejší ráno letadlo a nezapomněl dodat, že už se na něj všichni moc těší. O rozhovoru s Klaudií se mu raději nezmiňoval. Pak všem slavnostně oznámil Ferdinandův návrat a dal se do plánování zítřejší oslavy a slavnostního zahájení letiště. Pracoval neúnavně skoro celou noc a k ránu totálně vyčerpaný zalezl do svého příbytku a okamžitě usnul.
„René se loučí se svobodou. Přijdeš? Pozval nás všechny. Pořádá takovou menší zahradní party v pátek večer.“ Adrian si utíral záda a přemýšlel. „A proč mě nepozval osobně? Nevím. Nevím ještě. Ilona chtěla jet za mámou. Myslel jsem, že pojedu s ní.“ „ Chce se ti?“ zeptal se se zákeřným úsměvem Filip. Adrian se jen ušklíbl. „Nezajdeme ještě na pivo? Dneska to nebylo vůbec špatné.“ „Lepšíš se,“ usmál se Filip. Do hospůdky hned vedle tenisových kurtů dorazil také Karel a pánové se dohodli, že připraví Renému malé překvapení.
V pátek k večeru se všichni sešli u Reného. Měl nádherný dům, venkovní posezení s dřevěnými lavičkami, krásnou a dobře udržovanou zahradu s malým rybníčkem a dřevěnou kůlničkou. Grilovalo se maso, pivo teklo proudem. Pánové se dobře bavili. Nikdo z nich netušil, že u rybníka právě dostává vážka Klaudie pěknou nakládačku od několika silných a dobře vyvinutých můr. Smrtihlav přihlížel. „ Na tuhle dohodu nikdy nepřistoupím! Co z toho budu mít já? Nechala ses koupit od mizerného mrňavého mravence!“
Pánové už byli v dobré náladě, když náhle Karel ucítil potřebu ulevit svým ledvinám, které byly nuceny zpracovat asi
Dohodnutá schůzka s Klaudií následujícího rána nesplnila Pepeho očekávání. Čekal na vážku dvě hodiny. Mezitím zařizoval poslední nezbytné záležitosti před slavnostním zahájením akce. Myslel si, že po skončení schůzky pošle pro Ferdinanda přímo Klaudii, ale ta byla už dvě hodiny nezvěstná. Místo ní nařídil slavnostně nazdobit jinou vážku, která jako první oficiálně odstartuje z nového letiště směr Červený kopeček. Už se scházeli a slétali obyvatelé Sluneční paseky a nechyběli samozřejmě ani novináři. Konečně se objevila Klaudie. Belhala se celá dorvaná a doškubaná a hledala Pepeho. Nemusela nic říkat. Pepe pochopil. „ Smrtihlav nesouhlasí?“ pípl opatrně. Vážka zasyčela velice sprosté slovo a neopomněla dodat výhrůžku, že kdyby nebyla takhle zmasakrovaná, už by to mravenec pěkně schytal. Pepe se nezapomněl zmínit, že měl v úmyslu vyslat Klaudii pro Ferdinanda do léčebny. Ale vzhledem k jejímu stavu a velkému zpoždění…Vážka si s úlevou oddychla. Letadlo odstartovalo už před půl hodinou. Včera večer přemýšlel nad tím, zda může Klaudii důvěřovat. Dnes o tom rozhodně nepochyboval. „ Co budeme dělat?“ zeptal se Klaudie. „ Nic.“ „ Smrtihlav je po smrti a můry truchlí. Dají teď na nějakou dobu pokoj.“ Pepe se vyděsil. „ Snad jsi ho…“ „ Ne, já ne,“ uklidnila ho vážka. „Nějací chlapi ho v noci chytili, prý do sbírky pro snoubenku jednoho z nich. Určitě ho dali do lihu, nevěřím, že žije. Všechno jsem viděla na vlastní oči. Prosím tě, nemáš trochu vody?“ Vážka na tom nebyla po zdravotní stránce právě nejlépe. Ještě ke všemu se na ni sesypali novináři a chtěli vědět, co se stalo. Klaudie ochotně vypověděla všechno, co se v noci událo.
Pepe jí obstaral občerstvení a poslal ji domů. „ Až se dáš do pořádku, tak se ukaž ať se můžeme pustit do práce. Tady Alan tě doprovodí domů.“ Pepe kývl na jedno z letadel, silného a statného samce, který po Klaudii už nějakou dobu pokukoval. Vážka se zapýřila a zavěsila se do Alana. Společně odletěli k nedalekému potoku.
Krátce nato přistálo letadlo. „Ferdinand se vrátil!“ jásali obyvatelé Sluneční paseky a radostně ho vítali. S Ferdinandem přiletěl také Cvrček. Ujistil novináře, že koník je v naprostém pořádku a zahrál všem na housle. Došlo i na tanec. Oslava byla v plném proudu. Včely nestačily doplňovat zásoby medoviny a pylových koláčků, mravenci dohlíželi na pořádek a novináři nepřestali otravovat s otázkami týkajících se provozu nového letiště a Ferdinandova návratu. Pepe si vysloužil značné pochvaly. Zorganizoval také módní přehlídku motýlů a vystoupení mažoretek berušek. Ferdinand oficiálně poděkoval Pepemu za jeho nezištnou pomoc, udělil mu nejvyšší pocty za vybudování nového letiště a ustanovil ho svým zástupcem. Po skončení všech ceremonií vzal Pepe Ferdinanda stranou a smutně mu oznámil, že si nesmírně cení jeho nabídky, ale že jí nebude moci přijmout. „Taková nabídka se neodmítá, Pepe.“ „ Chci se vrátit zpátky do mraveniště.“ „ Pochopil jsem, kam patřím.“ Ferdinand svého kamaráda objal. „Nebudu tě přemlouvat. Jsi u nás kdykoli vítán.“ Pepe se usmál a přikývl. „ Taky by ses mohl někdy zastavit. Pamatuješ, jak jsme spolu sedávali u potoka?“ Oba kamarádi si nostalgicky zavzpomínali na staré dobré časy. „Víš, že jsem přestal kouřit?“ pochlubil se koník. „To je dobře.“ Mravenec si uvědomil, že si už ani nepamatuje, kdy si naposledy zapálil. „ Nedáme si cigárko?“ ozval se po chvíli. „ Nechce se mi s tím zlozvykem znovu začínat.“ přiznal se Ferdinand. „Co takhle poslední čoudíček?“ „Ne.“ Mravenec rezignovaně pokrčil rameny. „Co Klaudie?“ zeptal se Ferdinand a pomalu se chystal k odchodu. Z dálky se k nim řítila malá roztomilá beruška a vykřikovala na celé kolo: „ Pane Ferdinand! Pane Ferdinand! Už je po vás sháňka!“ Když doběhla k oběma přátelům stydlivě klopila oči, červenala se a okusovala si spodní ret. „ Vyřiď všem, že za chvíli přijdu, maličká.“ „ Roztomilá pusinka,“ zhodnotil koník berušku. „ Nemám už moc času.“ „ Klaudie dostala na budku.“ věcně konstatoval Pepe. Ferdinand se rozesmál. „ Už si o to dlouho koledovala.“ Pepe rychle a stručně vylíčil Ferdinandovi, co se stalo a nezapomněl se zmínit o tom, že Klaudii nabídl místo vedoucí letecké dopravy a udělal z ní jeho partnerku. „ To nemyslíš vážně?!!!!“ nadskočil zděšený Ferdinand. Pepe pro jistotu kousek poodstoupil od rozlíceného koníka a pípnul: „ Myslím.“ „ Ona není zase tak špatná holka. A hlavně, kvůli toho to taky tak schytala. Smrtihlav už to má pravděpodobně za sebou, tak bys měl být vlastně rád, ne? Nikdo už ti nebude vyhrožovat…“ Ferdinand převrátil oči v sloup a zabručel něco v tom smyslu, jakože se mu s ní bude opravdu výborně spolupracovat. Nakonec smířeně svého kamaráda objal a rozloučil se. „ Budeš mi chybět.“ Pepe si povzdychl a vydal se na cestu domů, do svého rodného mraveniště.
Následujícího rána se v novinách objevily titulky „ KRÁL PODSVĚTÍ JE MRTEV!“
„VÁŽKA KLAUDIE Z NEZNÁMÝCH PŘÍČIN NAPADENA NOČNÍM KOMANDEM!“
„ OBYVATELÉ SLUNEČNÍ PASEKY BOUŘLIVĚ OSLAVOVALI FERDINANDŮV NÁVRAT!“ Ferdinand si rozespale protřel oči a otráveně se zeptal své sekretářky, kdože ho zase tak brzy po ránu otravuje. Bylo krátce před polednem a koník po včerejším flámu nebyl zrovna v nejlepší kondici. „ Je tady Klaudie.“ Koník převrátil oči v sloup. „ Vyřiďte jí, že tu nejsem. Nejsem!“ „ Už je pozdě. A je tady s Alanem,“ zašeptala sekretářka. Do Ferdinandova přepychového příbytku se přiřítila ( na svá rozsáhlá zranění až příliš rychle ) vážka Klaudie se svým novým přítelem Alanem v patách a oznámila Ferdinandovi, že bohužel bude muset odstoupit od smlouvy z rodinných důvodů. Ferdinand nahodil tázavý pohled. A hodně zvědavý pohled. Byl to pohled plný očekávání. „ Budu se vdávat,“ věcně oznámila Klaudie. „ V nejbližší době se hodlám věnovat mateřským povinnostem.“ „ Je mi to tak líto,“ zatrylkovala vážka a sklopila oči. „ No to ale takhle nejde!“ naoko dělal drahoty Ferdinand. „ Taková škoda! Co si tu bez tebe počneme?! Tolik jsem se těšil!“ chytal se za srdce. Vážka se ušklíbla a důležitě odkráčela pryč. Alan bez jediného slova za ní. Než se pochroumané vážce podařilo odstartovat, stihl se jí koník zdvořile optat na její zdraví a oběma popřál hodně štěstí. „ Doufám, že mě pozvete na svatbu!“ „ To určitě!“ sykla Klaudie. Když oba snoubenci zmizeli, dal se koník do radostného skákání. „ Jóóóóó!!!“ zařval ze všech sil a nechal si přinést lahvinku nejlepší medoviny. Ferdinandova sekretářka byla oddaná bledá luční kobylečka, která by pro svého šéfa udělala cokoliv. Kdyby jen o to stál. Když splnila Ferdinandův požadavek a postavila láhev na stůl, skromně sklopila oči. Právě v této chvíli se na ni koník podíval zcela jinýma očima.
V sobotu v osm hodin ráno zabušila Kateřina na dveře domu svého snoubence a těšila se, že již brzy bude obývat tento kouzelný domeček s přenádhernou zahradou. „ Rendy!“ Nemohla se dozvonit ani dobušit a klíč byl zastrčený v zámku. Zbýval přesně jeden týden do jejich svatby a téměř všechny věci už měla přestěhované u Reného. Přes týden ale zůstávala ve svém malém bytě v centru města, aby nemusela dojíždět takovou dálku do práce. Rozhodně se jí nechtělo vstávat v šest hodin ráno. René se jí často ptal, jak to bude řešit se svou prací nadále, až budou spolu žít v jeho domku. Kateřina pokaždé s lišáckým úsměvem mávla rukou a nedbale odpověděla, že ono se to nějak vyřeší. Měla v úmyslu brzy po svatbě otěhotnět, ale Renému to pořád nějak nedocházelo. „ No tak Rendy!“ křičela Kateřina a kopala do dveří. Po chvíli uslyšela chrchlání, kašlání, nadávání, následně zarachotil klíč v zámku a ve dveřích se objevila rozcuchaná Reného hlava se zalepenýma očima a smrdutým dechem. Kateřina převrátila oči v sloup, odstrčila Reného a vletěla dovnitř jako uragán. Po celém bytě byly rozházené věci, na zemi v obýváku ležel Filip a hlasitě chrápal. V ložnici v jejich manželské posteli spali Adrian s Karlem ve špinavém oblečení a dokonce i v botách. René se snažil svou milou zastavit, ale bohužel se zmohl jen na zhroucení se na nejbližší židli a mohutné zívnutí. „ No to snad nemyslíš vážně?!“ rozzlobila se Kateřina. „ Co jste tady vyváděli?“ „ Proč jsi tu tak brzóó?“ zafňukal René a ospale složil hlavu na kolena. „ Jdu spát.“ „ Jo a mám pro tebe překvapení.“ „ Hm, no to jsem zvědavá.“ Kateřina se sbírala k odchodu se slibem, že se teda zastaví později a že to opravdu chápe. Náhle se prudce sehnula pod stůl v kuchyni a nevěřícně civěla na něco zcela jistě podivného. Klekla si a s nasupeným a zhnuseným výrazem ve tváři zvedla ze země červenou krajkovou podprsenku velikosti 75 D. „ Tohle překvapení jsi měl na mysli?!“ René vytrhnul Kateřině onen zmíněný kousek dámského prádla z rukou a schoval jej za zády. „ Ne… tohle překvapení jsem opravdu… na mysli neměl.“ Nahodil nešťastný výraz. „ No tak to jo. Ta podprsenka předpokládám není moje, takže… můžeš mi teda vysvětlit co se tady dělo? Nějaká striptérka nebo tak něco?“ Kateřina se nešťastně podívala na svoje drobná ňadra a nasupeně odešla. „ Káčo, počkej!“ René vyletěl v trenýrkách před dům a rozpačitě se Kateřině omlouval a prosil jí, aby se nezlobila. Kateřina si povzdechla a domluvila se, že staví odpoledne až se kluci trochu vyspí a uklidí po sobě tu spoušť. „ Jo, abych nezapomněl!“ René odběhl k venkovnímu posezení, kde se stolu plného převrácených lahví sebral krabičku od krbových zápalek a s tajuplným úsměvem ji podával své vyvolené. „ Tady máš to překvapení, miláčku!“ Kateřina tázavě pohlédla na Reného a pak se rozesmála. „ Že to je zas nějaká potvora?!!“ „Raději si to vezmi domů a neotevírej to tady, ať ti to hned neupláchne.“ „ Chtěli jsme to dát do lihu, ale pak z toho nějak sešlo…no…. „ Miláčku, to mi nevysvětluj,“ rozesmála se Kateřina. „ Myslím, že bohatě stačí, že jste dali do lihu sami sebe.“ René svou budoucí ženu láskyplně objal a slíbil, že jí večer všechno vynahradí. Kateřina chtěla dát najevo, že nějaká striptérka ji rozhodně nemůže vytočit. „ Dneska večer ti předvedu takový striptýz, že na to do smrti nezapomeneš,“ zašeptala Renému a vášnivě ho kousla do ucha.
Mravenec Pepe se trmácel zpět na Sluneční paseku. Jak správně předpokládal, ve svém rodném mraveništi se nesetkal zrovna s přátelským přijetím. Byl označen za zběha a doživotně vyhoštěn. Bylo mu to moc líto, ale tak trochu s tím počítal. Těšil se, že zase uvidí Ferdinanda a byl zvědav, co se za ty dva dny na pasece událo. Přemýšlel nad tím, že by nebylo špatné natrvalo se usadit v mraveništi, kde ho tak přátelsky přivítali a nabídli mu nový domov. Tehdy musel jejich nabídku odmítnout, ale nyní už má svou minulost vyřešenou. Přemýšlel a přemýšlel a nestačil si ani povšimnout, že mu někdo nebo něco leží v cestě. Teprve po chvíli uviděl na pěšině ležet obrovskou tmavou můru. To je přece Smrtihlav! Co tady dělá? Opatrně ho obešel a zjistil, že je stále ještě naživu. To je mi zase mystifikace! Tak Smrtihlav žije a povaluje se tady na lesní pěšině a všichni si myslí, že už je dávno po něm. Že by vstal z mrtvých? No, to je dost málo pravděpodobné a že by se jednalo o jiného Smrtihlava, to je vyloučeno. Král podsvětí je tady pouze jeden. A co jako s ním mám teď dělat? Mám ho tady nechat umřít? Ještě na něj někdo šlápne. Zajdu do toho mraveniště a odtáhneme ho. Oni si ho tam asi budou chtít nejspíš nechat. Nu což, nebude ho škoda. Necháme ho tajně zmizet. Stejně má být mrtvý, tak co už s ním. „ Jestli mi pomůžeš, nezůstanu ti nic dlužen,“ozvalo se. Pepe začal polekaně couvat. „Nevím, proč bych měl zrovna tobě pomáhat.“ „ A jak ses sem vůbec dostal? Všichni jsou přesvědčeni o tom, že visíš někde na nástěnce připíchnutý špendlíkem!“ Smrtihlav se zasmál. „ Necháme je při tom. Nemůžu chodit ani létat. Měl jsem cestou domů malou nehodu. Jediné, co po tobě chci, je to, abys dal vědět mé družině, že jsem tady a abys mlčel o tom, že jsi mě viděl.“ Mravenec se podrbal za uchem. „ Hm, tak to si budu muset ještě rozmyslet.“ Pepe začal smlouvat. „ Co za to?“ „ Nabízím ti práci. Viděl jsem, co všechno jsi za tu krátkou dobu, co jsi byl tady, dokázal. Potřebuji někoho takového, jako jsi ty. Nabízím ti nenáročnou práci a bohatství, o jakém se ti nikdy ani nesnilo.“ „ A co bych jako měl dělat?“ zeptal se zvědavý mravenec. „ Potřebuju špeha. Jsi malý a nenápadný. Navíc bys nebudil žádné podezření. Každý tě tady zná, uznává a obdivuje.“ Mravenec byl poctěn. Hrdě se nafouknul a čestně nabídku odmítnul. „ Jsem Ferdinandův přítel. Nebudu ti na něj donášet.“ „ Neřekl jsem, že na něj. Na to, mám jiné lidi. Potřebuju vědět, co se kde na pasece šustne, co se děje či neděje. Potřebuju vidět pod povrch věcí. Chci to vědět dříve, než se to vůbec stane. Chci to vědět dříve než ti otravní bzukalové, kteří píšou nesmysly do bulvárních novin.“ „ Chceš po mě nemožné. Nejsem jasnovidec!“ Po chvíli dodal tiše: „Dej mi ještě čas na rozmyšlenou. A můry ti určitě zavolám.“ Mravenec zamyšleně přelezl Smrtihlava a odešel pryč. Náhle se otočil a zavolal: „ A jak ti můžu věřit? Co když mě necháš zmlátit nebo zabít?“ „ Nic jiného ti nezbývá. Já ti taky musím věřit. To sis neuvědomil?“ vypravil ze sebe Smrtihlav z posledních sil. Pepe zavolal Smrtihlavovy nohsledy, jak slíbil a vypravil se navštívit Ferdinanda. O tom, co se přihodilo na lesní pěšině se ani slůvkem nezmínil. Ferdinand nadšeně objal svého přítele a upřímně mu přiznal, že bez něj to na pasece není ono. Pepe navštívil také lesní mravence a domluvil se s nimi, že od příštího týdne u nich nastoupí do služby. Byl rád, že nalezl nové útočiště a na Smrtihlava si už ani nevzpomněl.
Kateřina strávila s Reném vášnivou noc. Dostála svému slibu a předvedla svému milému téměř profesionální striptýz. Na Smrtihlava si nikdo ani nevzpomněl. Ráno u snídaně se René jen tak mimochodem zeptal, jak naložila s tím dárečkem v krabičce od krbových zápalek. Kateřina se zamračila. „ Uletěl mi. A ještě ke všemu v autě. Málem jsem se kvůli němu nabourala. Nějak se mu podařilo dostat se z kabelky. Nakonec jsem musela za jízdy otevřít okno a pustit ho ven, protože jinak bych skončila v nejbližším příkopu!“ René se vyděsil. „Proboha, proč jsi mi to neřekla?! Nestalo se ti nic?“ „ Ale že byl nádherný!“ rozplývala se vášnivá sběratelka hmyzu. „ To mě moc mrzí, miláčku. Hlavně že se ti nic nestalo.“ Kateřina zavrtěla hlavou a usmála se. „ No… to byl dáreček.“ „ Abys věděla, dalo nám to docela práci než jsme ho chytili.“ Kateřina si usrkla horké kávy. „ To si dovedu představit. Ale zase taková škoda to není. Jednu takovou příšeru už doma mám.“ René se hlasitě rozesmál. „ Díky za kompliment, drahá!“ „ Tebe nemyslím, drahoušku. Kdyby ses trošku zajímal o mé koníčky a dával pozor, když jsem ti ukazovala svoji sbírku, tak bys věděl, že takového Lišaje už mám.“ „ Hm, já jsem měl v hlavě úplně jiné věci, když jsi mi ukazovala svoji…sbírku.“ Na stole zůstala nedopitá káva s politým talířkem, prázdný hrníček od mátového čaje, dva nakousnuté rohlíky s marmeládou a z ložnice se ozývaly rozpustilé výkřiky.
O dva týdny později dostal Pepe od Smrtihlava vzkaz. Zrovna konzultoval s Ferdinandem jeho nový projekt, když přiletěla ospalá můra a nařídila Pepemu, aby dnes v noci přišel ke starému dubu. Ferdinand všechno slyšel a podezíravě se vyptával, o co jde. Pepe se neurčitě vymluvil na staré nevyřízené účty mezi můrami a lesními mravenci, u kterých teď pobýval. Ferdinand mu na to neskočil, ale naoko předstíral, že ho kamarádova odpověď uspokojila. Mravenec musel také předstírat. Moc dobře si všiml, že celá tahle věc koníkovi pěkně vrtá hlavou. Vzniklo tak nepříjemné napětí, které jim znemožňovalo uvolněně se spolu bavit a oba přátelé se rozloučili. Pepe měl ještě práci ve svém novém mraveništi a jeho myšlenky naplno zaměstnávala noční schůzka se Smrtihlavem. Bál se, co bude následovat. Rozhodně neměl v úmyslu Lišajovi donášet na své přátele a informovat ho o dění na pasece. Přemýšlel, jak se z toho vykroutit. Smrtihlav se objevil přesně o půlnoci. Nebyl ještě zcela zdráv a pomalu se belhal v doprovodu dvou pestrobarevných můr, které ho podpíraly, každá z jedné strany. Pepe už asi dobrou hodinku postával na smluveném místě a klepal se nejen zimou, ale i strachy. Noci už byly chladné a pomalu přicházel podzim. „ Zdravím tě příteli!“ zaburácel Smrtihlav. „ Tak co naše dohoda? Platí?“ „ Na ničem jsme se zatím nedohodli. Já ti zavolal tvé přátele, jak jsi chtěl a neřekl jsem nikomu ani slovo. Nečekal jsem, že ještě něco po mě budeš chtít.“ „ Tebe neláká moje výhodná pracovní nabídka?“ „ Copak ty nemáš dost svých špehů a donašečů? Proč potřebuješ mě?“ „ Už jsem ti to říkal posledně. A navíc potřebuju někoho, kdo ve dne nespí. Splňuješ veškeré mé požadavky.“ „ Co když tvou nabídku odmítnu?“ „ Udělal bys velkou chybu.“ „ To má být vydírání?“ „ Ne, ale nic jiného ti nabídnout nemůžu.“ „Potřebuju tě,“naléhal Smrtihlav. Mravenec chvilku přemýšlel a pak se zeptal na jednu velmi odvážnou věc: „ Když pro tebe budu pracovat, dáš Ferdinandovi pokoj a odpustíš mu veškeré dluhy?“ Smrtihlav dlouho mlčel. „Tak tedy dobrá.“ „ Mám ještě jednu podmínku“, ozval se Pepe. „ Nebudu napomáhat žádné trestné činnosti.“ Můry se hlasitě rozesmály. „To ti opravdu nemůžu slíbit.“ Pepe se zachmuřil a hlasitě si povzdechl. „ Každý týden mi budeš podávat hlášení. Pokud se bude dít něco mimořádného, zkontaktuješ okamžitě někoho z mé skupiny. Odměny budeš dostávat jednou za dva dny. A pravidlo mlčení stále platí! Jsem mrtvý.“ Mravenec rezignovaně přikývl. A tak mravenec Pepe žil dvojím životem. Všechny jeho dávné sny se mu splnily. Stal se slavným, úspěšným a bohatým. Přes den pilně pracoval v mraveništi a pomáhal Ferdinandovi s novými projekty. V noci podával hlášení o veškerém dění na pasece. Ferdinand vůbec nic netušil a na Pepeho noční schůzku s můrami dávno zapomněl. Mravenec si tehdy vymyslel neuvěřitelnou historku o tom, že Smrtihlav žije a že potřebuje jeho pomoc. Už dlouho se Ferdinand tolik nenasmál. Uctivě smekl před mravencem svůj nový klobouk podle poslední módy a řekl mu, jak nesmírně si ho váží a obdivuje ho pro jeho schopnosti, výrazný talent a vynikající smysl pro humor. Dále se již nevyptával a tím byla celá záležitost vyřešena. Pepe si brzy zvykl na tento nový způsob života a jediné, co mu na tom všem vadilo, bylo to, že nemůže říci svému příteli pravdu. Dokonce ani na Ferdinandově svatbě v roli společensky velmi unaveného ženichova svědka se Pepe nedokázal při svém záchvatu pravdomluvnosti přimět k tomu, aby se kamarádovi svěřil. A hlavním důvodem nebyl strach ze Smrtihlava, ale fakt, že by mu tohle všechno Ferdinand asi těžko uvěřil. Pepe už po svatbě koníka tak často nevídal. Z Ferdinandovy sekretářky se vyklubala velice náročná manželka.
O pár týdnů později Smrtihlav nepřiletěl na smluvenou schůzku. „ Smrtihlav je po smrti,“ oznámily Pepemu zdrcené můry. „ Cože, už zase?!“ Pepe nevěřícně kroutil hlavou. Můry s pláčem vypověděly, že tragédie se stala včerejšího dne, kdy se Smrtihlav snažil v pravé poledne vyloupit včelí úl. Tahle akce nebyla příliš dobře připravená a včely nebohého Lišaje ubodaly k smrti. Pepe měl sto chutí poslat Smrtihlava na téměř jistou smrt. Stačilo by jen špatně ho informovat o přítomnosti včel v úlu. Ale on to neudělal. Jako zvěd pracoval naprosto precizně a spolehlivě. „ Jak je to možné? Říkal jsem mu přece, že v pravé poledne budou včely v úlu a ne že tam nebudou!“ Můry popotahovaly a posmrkávaly. „ Nedal si říct, nedal. Tvrdil nám, že budou na pastvě. Je už starý a unavený. Vlastně byl!“ štkaly můry. „ Víš přece, že poslední dobou jsme to s ním neměli zrovna lehké.“ Pepe si povzdychl. „ Pohřeb bude zítra a tvou povinností je se zúčastnit!“ oznámila největší můra výhružně. Pak dodala o něco vlídněji: „ A tím tvá služba u nás končí. Bohužel nemůžeš počítat s další finanční podporou z naší strany.“ „ Rozumím,“ řekl Pepe. Můry se zvedly k odletu. Byla tmavá a tichá noc. S největší pravděpodobností byl měsíc v novu. Mravenec postával pod starým dubem a přemýšlel o tom, jak je to na světě zařízeno. Nikdo neunikne svému osudu… Smrtihlav byl pro všechny obyvatele Sluneční paseky stále mrtvý. Nikdo se nikdy nedozvěděl nic o jeho návratu. Všechno je zase jak má být. Pepe se snažil sám sebe přesvědčit o tom, že tohle se nikdy nestalo. Zhluboka se nadechl studeného podzimního vzduchu a snažil se ulehčeně vydechnout a uvolnit se. Nešlo to. Musím to všechno ze sebe dostat, musím to všechno někomu říct nebo se zblázním! Sakra, ale kdo mi to uvěří?! Vždyť tady budu za blázna! Pepemu se udělalo fyzicky nevolno. Jsem zatraceně na všechno sám! Tak jako jsem byl doposud. Ferdinand se oženil a dávno už mě nepotřebuje a nemá na mě čas. Mravenci v mraveništi mě berou jako sobě rovného, ale já nejsem přece jako oni! Tohle by nikdy nepochopili. Nikdo z nich nikdy nevěděl, co jsem dělal ve svém volném čase. Proč se to všechno tak zatraceně mění?! Pepe se pomalým krokem šoural k mraveništi. Už vím, co udělám! V hlavě mu zněla slova psychiatra Cvrčka. „ Kdybys cokoli potřeboval, víš, kde mě najdeš.“ Mravenec se rozhodl téměř okamžitě. Zítra se vypravím na Červený kopeček! A tak s novou nadějí do budoucna spokojeně usnul ve své komůrce.
Hned brzy ráno si zažádal o pár dnů volna a rozloučil se se všemi mravenci, které toho rána při svém odchodu potkal. Nezapomněl ani na Ferdinanda. „ Kam se chystáš, takhle brzy zrána?“ Ferdinand zíval na celé kolo a rozespale si protíral oči. Za ním se vynořila jeho oddaná manželka a majetnicky ho objala kolem ramen. „ Musím na nějaký čas pryč. Potřebuju si něco vyřešit a tak… Znáš to….“ Ferdinand pokýval hlavou a poslal manželku za dveře. „ Co se děje?“ Mravenec si povzdechl. „ Nic. Jenom bych…si potřeboval trochu odpočinout. Myslel jsem, že bych…navštívil Cvrčka.“ „ Cvrčka?!!! Tobě něco schází? Proč se mi nesvěříš, Pepe? Jsme přece kámoši nebo ne?“ „ Opravdu to není nic vážného. Nejspíš podzimní deprese… Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“ „ Nejsi tady šťastný? Nebo co?“ naléhal na přítele Ferdinand. „ Mám nějaký problém, který potřebuju vyřešit.“ Koník se urazil. „ Ty nemáš ke mně důvěru!“ „ Tak to není. Řeknu ti to, až se vrátím.“ „ No, jak chceš!“ Pepe nasedl na nejbližší letadlo a nechal se odvézt na Červený kopeček. Cvrček ho vřele uvítal a pohostil ve své kanceláři. Mravenec se brzy uvolnil. Bylo to jako by se přetrhla hráz přehrady a všechno se to z něj vyvalilo ven. Pepe ze sebe začal chrlit naprosto neuvěřitelné věci. Cvrček pozorně naslouchal a občas pokyvoval hlavou. Když se Pepe dokonale vypovídal, psychiatr se zhluboka nadechl a řekl: „ Věci nikdy nejsou takové, jakými se zdají být.“ „ Vy mi nevěříte!“ „ Já ti věřím! Ale kdybych dnes odjel na dovolenou, jak jsem měl původně v plánu a ty bys tohle vyprávěl mému zastupujícímu kolegovi, přiřadil by tě k pacientům s paranoidní schizofrenií a nějakou dobu by si tě tady nechal!“ Pepe si oddychl. „ A co mám teď podle vás jako dělat?“ „ Nic. Vrať se domů a zapomeň na všechno, co se ti přihodilo.“ „ Myslíte, že to je tak jednoduché?“ „ Není. Ale dá se s tím žít.“ „ Chtěl bych se svěřit Ferdinandovi.“ „ To bych ti opravdu nedoporučoval.“ „ Tak to vám teda pěkně děkuju!“ Pepe svěsil hlavu a rozpačitě se zvednul k odchodu. „ Nemáš zač,“ usmál se Cvrček.
Pepe se vydal na zpáteční cestu pěšky, aby mohl přemýšlet. Zhruba po dvou dnech cesty byl totálně vyčerpaný a začal vážně uvažovat o nějakém vhodném dopravním prostředku. Ještě ke všemu se mu lepila smůla na paty. Na lesní pěšině ho málem zašlápnul jeden neopatrný klučina, který se vracel ze školy domů dříve než obvykle, protože byl pořádně nastydlý a nebylo mu vůbec dobře. Už se těšil, jak zaleze do postele s notebookem a bude surfovat po internetu než přijde máma z práce a nachystá mu nějaký dobrý oběd. Myslel taky na svoji spolužačku Hanku, která má oči jako studánky, nádherně líbá a vůbec není hloupá, jako prý obvykle blondýny bývají. To vždycky říkával otec než od nich odešel. Ale máma blondýna nebyla. Nosila krásné dlouhé havraní vlasy stočené do uzlu. Táta si našel mladší ženu. Blondýnu.
Radek zašmátral v kapse od bundy a z krabičky vytáhnul poslední cigaretu. Zapálil si a při prvním potáhnutí se silně rozkašlal. Naštvaně odhodil ještě doutnající cigaretu a podařilo se mu tím znovu málem přizabít Pepeho. Pepe začal strašně nadávat. Ono to není jednoduché být nachlazený, mít astma a do toho ještě kouřit. Včera Radek dostal poznámku za to, že s klukama kouřili na záchodě. Máma kvůli toho vyšilovala, ale on jí s ledovým klidem řekl, že může být ráda, že nekouří trávu jako půlka jejich třídy včetně děvčat. Mám spráskla ruce: „ A co tvoje astma?“ Radek se rozhodl, že tedy kouřit nebude, ale frajersky se k tomu zatím nikomu nepřiznal. Večer dostal poměrně slušný astmatický záchvat, což jeho rozhodnutí velmi podpořilo. Tohle byla fakt už poslední, pomyslel si při pohledu na stále doutnající cigaretu v trávě a vztekle ji zašlápnul. Pepe se už potřetí během několika minut ocitnul v ohrožení života. Žádné sprostější nadávky už neznal, navíc už byl tak pochroumaný, že už prostě ani nadávat nemohl. Chlapec přidal do kroku, protože ucítil na hrudi známé vrzání a pískání. Neměl u sebe inhalátor. Nechal ho ráno na stole, když byl venčit Devila. Mámu mohl trefit šlak, když před dvěma lety přitáhnul domů mokré špinavé štěně, které vypadalo jako čert. Ale jak vlastně vypadá čert, že? Nikdo ho nikdy neviděl. Bylo to černé zubaté a chlupaté psisko s očima temnýma jako ta nejhlubší propast. Radek mu začal říkat Devil. Časem i díky jeho povedeným kouskům došlo k nepatrné záměně písmen při oslovování tohoto psíka. Když před rokem odešel táta, začal se Radek dusit a bylo mu zjištěno astma. Máma trvala na tom, aby dal Devila pryč. Nakonec to s ní usmlouval, ale stálo ho to hodně úsilí. Nejhlavnějším argumentem, který maminku obměkčil a přesvědčil byl ten fakt, že alergie na psí chlupy nebyla u chlapce potvrzena.
Radek už začal kašlat a špatně se mu dýchalo. Prokleté astma! Zbývalo mu asi deset minut cesty. Vysmrkal se a snažil se pomalu a zhluboka dýchat. Nemohl jít příliš rychle, aby se nezadýchal. Do toho začalo pršet.
Pepe si pomyslel, že nic horšího už ho nemůže potkat. Zpola omráčen cigaretou a dvakrát přišlápnut chlapcovou botou se potácel v pralese z vysoké trávy a hledal ztracený směr. Podařilo se mu vylézt na vysoké stéblo trávy a rozhlédnout se kolem. Vzpomněl si, že někde v těchto místech před časem potkal šneka Dobroslava, který ho ochotně dopravil až do léčebny za Ferdinandem. Náhle se přiřítila černá chlupatá potvora, ze které stříkala voda a smetla Pepeho ze stébla dolů. Tak tohle už byl vrchol! Pochroumaný Pepe myslel, že tohle už opravdu nepřežije. Ocitnul se na chlapcově batohu pohozeném v blátě. Chlapec ležel zhroucený na zemi a snažil se popadnout dech. Pes měl poraněný hřbet a do krve rozedřený krk, na kterém se houpal utržený kousek řetězu. V tlamě držel rozmočenou krabičku, kterou upustil, když Radkovi přátelsky čumákem šťouchl do obličeje. Chlapec popadl inhalátor a čtyřikrát se zhluboka nadechnul. Po několika minutách byl schopen vstát a podrbat pejska za ušima. „ Pojď Debile.“ Pepe se smekl z batohu a přistál psovi rovnou na ocase. Chlapec se psem se vydali k domovu. Máma už byla doma. Sbírala střepy z rozbitých květináčů, které stály na otevřeném okně kuchyně, kterým Devil skočil dovnitř pro inhalátor. „ Co se to tu zase dělo?! Ten pes je úplně nemožný! Podívej se, co zase provedl!“ Mávala utrženým řetězem od boudy, která skončila až někde na druhém konci zahrady. „ Radku! Tys měl zase záchvat?!!“ Starostlivě přiskočila k synovi starostlivě ho objala. „ Už je to dobré mami! Zapomněl jsem doma inhalátor a Debil mi ho přinesl.“ Matka se nevěřícně podívala na psa. „ To není možné!!!“ „ Ježíši Kriste!“ Matka se chytala za srdce. „ A prosím tě mami, příště ho už neuvazuj! Nechej ho volně na zahradě. Proč ho furt tak týráš?!“ „ Ale Radečku. On honí pošťačku. Tak co mám dělat? Posledně si zase stěžovala.“ Matka se sehnula a začala psa hladit a drbat za ušima. Z očí jí tekly slzy. Pes se rozvalil na záda, končetiny zvedl do vzduchu a vyplázl jazyk. Pepe se smekl z ocasu na trávu. No to je bezvadné, pomyslel si mravenec. Jak se teď asi odtud dostanu domů? „ Radečku, uvědomuješ si, že ten pes ti zachránil život?“ Radek tiše přikývnul. Neprozradil matce, že to nebylo poprvé, co Devil něco takového udělal. Posledně když odcházel do školy a máma už byla v práci, zapomněl vypnout troubu, ve které si pekl rohlíky k snídani. Devil byl celou dobu venku a když Radek odcházel, začal štěkat a nepustil ho k brance, dokud se nevrátil, neodemkl dveře a troubu nevypnul. Nechtěl to mámě říkat, protože se bál, že by mu nevěřila a navíc by ho hubovala za to, že nechal troubu zapnutou. Pepe si pomyslel, že ten pes je vážně frajer. Nemluvili spolu, protože Devil o něm vůbec nevěděl. Mravenec se po pádu z ocasu raději honem vytratil, aby nepřišel k ještě větší úhoně. O kousek dál potkal hlemýždě. Slušně ho pozdravil a zeptal se, zda nezná Dobroslava. Hlemýžď cosi zabručel místo pozdravu, doporučil Pepemu, aby ho neotravoval a dál si spokojeně pochutnával na jitrocelovém listě. Pepe pokrčil rameny a šel dál. „ Říkal jsi Dobroslava?“ ozvalo se po chvíli. „ Ten už nežije. Před časem měl nehodu. Přecházel cestu. Co ti mám povídat. Moc z něj nezbylo.“ „ To je mi líto,“ posmutněl Pepe. „ Kdysi mě vezl na Červený kopeček. Právě odtamtud jdu.“ „ Vypadáš příšerně. Měli si tě tam ještě nechat.“ „ Ale to bude omyl! Byl jsem tam navštívit jednoho svého přítele. Je to psychiatr.“ „ To říkají všichni.“ Pepe to raději vzdal. Opravdu se necítil moc dobře. Ani neměl odvahu požádat šneka o svezení. Ten vypadal, že se tady pěkně zabydlel a jistě by se mu nikam nechtělo. „ Jestli po mě chceš, abych tě někam odvezl, tak na to hezky rychle zapomeň! Nejezdím!“ hartusil šnek. Pak přimhouřil oči a dodal o něco vlídněji: „ Jestli máš hlad, tak o kus dál leží mrtvá ploštice. Moc čerstvá už ale není.“ „Fuj!“ ušklíbl se mravenec. Měl příšerný hlad. Možná by nebylo špatné kousek ochutnat. Třeba ještě něco najdu, pomyslel si. „ Hej!“ zavolal ještě na šneka. „ Nemáš náhodou u sebe mobil? Ten svůj jsem po cestě ztratil. Potřeboval bych si zavolat odvoz. Vypadá to, že už asi…moc daleko nedojdu.“ Šnek se zatvářil natolik hrozivě, že se mravenec už raději na nic neptal a šel pryč. Ploštice byla už v pokročilém stádiu rozkladu a smrděla na sto honů. Pepe už neměl žádnou sílu. Svalil se na záda a ztratil vědomí.
Když se o pár minut později probral a pomalu otevřel oči, první, co spatřil byla Ferdinandova hlava skloněná tak nízko že ho jeho tykadla šimrala na nose. „ Prober se, Pepe!“ „Už jsem se probral….co ty tady děláš? Já mám snad nějaké …halucinace nebo co?“ pomalu ze sebe vypravil mravenec. „ Spadl jsem z nebe,“ ušklíbl se Ferdinand. Pepe si protřel oči. „ Jsem tady služebně,“ oznámil koník. „ Kousek odsud jsem zaparkoval Alana a chtěl jsem si obhlídnout terén. Podařilo se mi narazit na jednoho děsně protivného šneka, který pletl něco o tom, že se tady potuluje nějaký divný mravenec, co utekl z psychiatrické léčebny.“ Mravenec převrátil oči v sloup. Ferdinand se chytil za nos. „ No nic, kamaráde. Padáme odsud. Ta ploštice strašně smrdí.“ Pepe se pokusil s Ferdinandovou pomocí vstát a udělat pár kroků. „ Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, co jsi to vlastně vyváděl, že jsi tak potlučený a zbědovaný?“ „ Až doma.“ Ferdinand pokrčil rameny a dal znamení Alanovi, aby přiletěl co nejblíže, společně naložili pochroumaného mravence a zamířili ke Sluneční pasece. Po přistání pomohl Ferdinand Pepemu na nohy a přemlouval ho, aby u něj pár dnů zůstal, než se dá trošku do pořádku. „ Mohl bys mi konečně vysvětlit o co vlastně jde? Proč ses jen tak najednou sebral a odjel na Červený Kopeček?“ naléhal na přítele Ferdinand. Mravenec zaváhal. „ Já bych ti to rád řekl, ale bojím se, že bys mi to stejně neuvěřil.“ „ Uvěřil bych ti cokoliv. Mimochodem, víš o tom, že Smrtihlav je naživu?“ Pepe zbledl jako stěna. „ Cože?“ zašeptal a sesunul se k zemi. Stop.
Studené podzimní slunce s bělavým kotoučem mlhy stálo na odpolední obloze jako nehybná mramorová socha na piedestalu. Byl počátek listopadu a narudlé javorové listy plachtily vzduchem jako papírové vlaštovky neposedných dětí. Lidé zachumlaní do teplých kabátů proplouvali ulicemi a s anonymními výrazy ve tvářích se navzájem míjeli.
Na okraji lesa, na vlhké mýtince poblíž potůčku stálo obrovské mraveniště. Uvnitř se to jen hemžilo. U nedalekého potůčku zapadaného spadaným listím se pod keříkem ostružiní choulila mravenčí dělnice Josefína. Probrala se z dřímoty a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Ještě před chvíli tu byl Ferdinand. Proč tady najednou není? Co se mi to sakra zdálo? Vzpomněla si, že ten luční koník, kterého tady potkávala se už nikdy nevrátí. Nějací kluci ho chytili do krabičky od sirek a polámali mu nohy. Zafoukal studený vítr a Josefína si uvědomila, že by se měla vrátit do mraveniště. Čeká ji spousta práce. V hlavě se jí honily barevné útržky obrazů, které si nedokázala nikam zařadit. Kdo vlastně jsem a proč jsem tady? Musela se asi praštit do hlavy. Pomalu se vydala směrem k mraveništi a přemýšlela nad tím, že už brzy všechny čeká hibernace a nikdo neví, zda se na jaře zase probudí zpět k životu. Najednou jako by se na kratičký okamžik zastavil čas a všechno kolem utichlo. Stop.
Když se znovu rozšumělo listí ve větru, mravenčí dělnice Josefína se s blaženým úsměvem na tváři vydala zpět ke svému rodnému mraveništi. Nikdo neunikne svému osudu…