Chvála literatury

    Literatura povznáší lidskou mysl a přispívá k dobrému duševnímu, a mnohdy i tělesnému stavu člověka. Pravidelná, leč přiměřená četba uvolňuje psychiku, pomáhá odbourat stres, zapomenout na starosti a navodit příjemnou náladu. V uzavřeném člověku povzbudí intelekt, má-li jaký, zbaví jej ostýchavosti a způsobí, že dotyčný nekňuba dokáže pak s dámou, která by si jej dříve ani nevšimla, pohovořit zasvěceně o láčkovcích, či přesvědčit ji aby mu půjčila na vlak. Není divu že mírné, pravidelné čtení doporučují čtyři z pěti lékařů. Však také mnozí z nich jsou náruživými čtenáři.
Já, za svoji osobu, rovněž nemám proč literaturu zatracovat. Odnepaměti je tato věrným druhem umělců a mnohá mistrovská díla ať už hudební či malířská by bez inspirace četbou nebyla nikdy vznikla. Nepatřím však k těm chorobně závislým knihomolům, kteří již s kuropěním postávají před knihkupectvími a lačně hltají první kapitoly románu na pokračování aby i během pracovního procesu učetli sem-tam odstaveček a odpoledne pak zakončili v místní knihovně nezřízenou četbou až do zavírací doby. Nikoliv! Jsem čtenářem kultivovaným a orientuji se spíše na kvalitu vzácných, starých tisků které, žel, jsou často nad mé finanční možnosti. Poznávání historie je však nutno přinášet oběti.

    Představte si Skotskou vysočinu někdy kolem roku r.500 n.l. Divokou krásnou krajinu - kopce porostlé vřesem a pokryté rašelinou, říčky s křišťálově čistou vodou, lány zlatého ječmene. Přichází sem skupina irských mnichů, nesoucích s sebou tajný návod na tisk získaný někde v orientu. Takhle nějak to začalo. Pravda, tehdejší knihy asi nebyly úplně totožné s těmi současnými a jistě nebyly dostupné všem. Všimněte si však, že pokud něco povznáší ducha, vždycky v tom mají prsty duchovní.

    Neměla však literatura vždy na růžích ustláno.
Roku 1920 zakázala vláda v USA veškerou četbu. Knihy byly ničeny, tiskárny likvidovány a stroje zabavovány. Pouze některým tiskárnám byla udělena výjimka kvůli výrobě tisků pro lékařské účely. Situace, ve které jsou knihy vydávány na lékařský předpis, pochopitelně nemohla být natrvalo udržitelná. Některé přežitky z těch dob, jako je kupříkladu zákaz četby na veřejnosti, jsou však v zemi, která se holedbá svobodou a demokracií, stále v platnosti. Dodnes je možno spatřit na ulici ošumělého vzdělance, kterak ostražitě ukrývá rozečtenou knihu v papírovém sáčku.

    Kupodivu, i v některých zemích jinak pokrokově smýšlející Evropy bylo nutno zavést tento obyčej, neboť náklonnost k četbě jejich obyvatel přerůstala v patologickou závislost. Naštěstí se jedná výhradně o země severské a jejich nekriticky pozitivní vztah k četbě plně chápu. Jestliže máte za okny půl roku noc, zimu kterou zvládají jen některé odolnější druhy bakterií a sněhem se neprokopete ani k vlastní sauně natožpak do práce, to se dá opravdu přežít jen ve stavu naprosté sečtelosti.

    V naší domovině naštěstí zatím (alespoň pevně věřím), nic podobně extrémního nehrozí. Pravdou je, že v četbě takzvané lehké literatury s přehledem vítězíme nad zbytkem světa, to je ovšem součást našeho kulturního dědictví a jakási povinnost vůči tradici. Co se výroby tiskovin týče, bývala kdysi tiskárna v každé druhé chalupě. V některých částech Moravy je tento zvyk pietně udržován dodnes. V této souvislosti mohu jen litovat, že se nezachovala dřívější daňová benevolence. Před rokem 1918 mohl každý obyvatel Moravy vytisknout až 56 knih vlastním nákladem bez daně! A dneska? Každé písmenko máte zdaněno!
Ale co. Jak praví klasik: „ Lidé čtěte! “