V OBLEŽENÍ SNĚHU-2

Kamil chodil po místnosti sem a tam se zapnutým rádiem v ruce, přičemž poslouchal i lamentování Kláry.

„Tak co podnikneme?“ zeptala se Klára, když vypnul rádio.

„Pokusíme se dostat do vesnice. Ale je to nějaký divný, slyšela si zprávy. Na horách napadl sníh, ale žádná kalamita není,“ řekl jí.

„Jenže u nás napadnul!“

„Asi došlo k nějakýmu unikátnímu totálnímu lokálnímu sněžení jen v určitém místě. A my jsme zrovna na tom místě,“ mínil, přičemž koukal na okno, do jehož poloviny sahal sníh.

„Totální lokální sněžení? Takový pojem neznám!“

„Já taky ne, ale asi k němu došlo. Já to hlavně vyfotím, aby nám lidi věřili.“
„Ty hlavně začni něco dělat!“
„Jasně…ééééé…budeme asi potřebovat lyže.“

„Brusle určitě ne!“
„A taky lopatu, abychom vodházeli sníh.“
„A kde ta lopata je?“
„Ta je v kůlně.“
„A jak se k ní hodláš dostat?“

„Teď se k ní nedostanu.“
„To je vopravdu skvělý! To se budeme hrabat v tom sněhu jako krtci!“
„To teda budeme,“ mínil a vzápětí se místností rozléhalo ostré lamentování Kláry.

  O něco později oba stáli oblečení s lyžemi v rukách v místnosti a Kamil otevřel okno. Chvíli rukama rozhrnoval sníh, načež chtěl oknem vylézt ven. Ale díky batohu v něm uvázl.

„Sakra, strč do mne!“ vyhrkl.

„To je taky nápad lízt do vokna s batohem na zádech!“ mínila Klára a začala do něho strkat. Kamil za chvíli prolezl oknem a vzápětí dopadl do sněhové závěje, v níž zcela zapadl.

„Já ti podám lyže,“ řekla mu Klára.

„Ježišmarja, v tuhle chvíli mi je nepodávej!“ vyhrkl.

„Ten batoh sis měl dát na záda až později! Já ti pomůžu. Podej mi ruce!“ řekla mu a přikrčená v pokleku v okně se předklonila s nataženýma rukama. Vzápětí se však za výkřiku také ocitla ve sněhu.

„To se ti teda povedlo!“ rozkřikla se.
„Já sem se tě nestáhnul, ty si spadla sama!“

  Oba se po nějakém čase ze sněhu vyhrabali a jím se počali brodit od chaty ke stromům, které ohraničovaly nevelkou zahradu,

„To je strašný! Takhle se do vesnice nedostaneme ani do večera!“ mínila Klára.

„Uvidíme, co bude dál,“ řekl Kamil, který zanedlouho dolezl ke stromu. A hned za ním se sjel po sněhu prudce dolů a zůstal užasle ležet. Krajina předním byla totiž normálně zasněžená.

„Jééé…já někam padám!“ vykřikla Klára a za okamžik dopadla vedle něho. A oba se poté zadívali na velkého sněhuláka, u něhož byla cedule s nápisem:

TROCHU JSME SI V NOCI HRÁLI SE SNĚŽNÝM DĚLEM.

JIRKA

KONEC