má poezie

Něčemu naslouchám, něco neslyším rád
pak o tom píšu a špička péra skřípe
radost i šrámy; musí to za to stát
abych se svěřoval, což všichni dávno víte

odvážně do hlubin, pak zase nahoru
to věčné toulání dávnými kraji
hledat a chtít bez konce, bez hranic
nebudu nikdy z těch, co si jenom tak hrají

to jsou mé verše, takové jsou mé rýmy
někdy mne rozpálí a jindy jenom studí
když je mám u sebe, cítím se mezi svými
tiší mne docela, nebo mne krutě budí

život z mých slov - jiný už nebude
stál bych tu bez něj, jak svatý za dědinou
ne, nejsem plačtivý, nežehrám, osude
těším se na pár roků, které  mi ještě minou

2. ledna 2009