Sochy

SOCHY

Den plný očekávání je tady. Stěhují se k nám noví sousedi. Přesněji, nová sousedka. Sedím před barákem na schodech a pozoruji přijíždějící stěhováky. Chlapi jako hory vystupují z auta jeden po druhém a berou kusy nábytku, které stěhují dovnitř za neustálých pokynů dámy kyprých tvarů.

    ,,S tou skříní opatrně, ta je po praprababičce, bude v obýváku, ukážu vám kde přesně,“ řekla přísně.

    ,,Moment, tu lampu si odnesu sama, jestli dovolíte, ta je po mém drahém zesnulém manželovi, nerada bych, aby se jí něco stalo,“ křikla.

    ,,Jistě, madam,“ přecedil skrz zuby jeden z dělníků a převrátil oči vzhůru.

Oba dělníci už toho jejího povyku měli očividně plné zuby.

Já jsem jen mlčky seděla a škodolibě se usmívala. Právě při mém dalším potutelném úsměvu, mě naše nová sousedka zahlédla. Takový zvláštní pohled jsem snad ještě u nikoho neviděla. Šel z něj docela strach, taky respekt a jakási záhadnost. Nadzvedla jsem obočí a pomalu jsem se zvedla, abych mohla zalézt domů.

    ,,Ta ženská je fakt divná,“ prohodím, když potkám na chodbě staršího bráchu.

    ,,Jo, vypadá jako slonice,“ zasmál se.

    ,,Tohle jsem zrovna nemyslela,“ povzdechnu si.

    ,,Hele, ségra, myslím si, že jediný, kdo je tady divný, jsi ty,“ zašklebil se na mě a poklepal si na čelo.

    ,,Však uvidíš, že mám pravdu,“ s pokýváním hlavy jsem se odešla na zahradu trošku opálit.

    Za pár týdnů se v naší klidné vesnici, začalo dít něco znepokojujícího. Paní Miklíková začala pohřešovat svého manžela Michala.

    ,,Už to trvá týden, tohle ještě nikdy neudělal,“ bylo napsáno v místním plátku pod společnou fotografií manželu Miklíkových.

    Jakoby ho unesli mimozemšťani, zmizel naprosto beze stopy.

Ta starší dáma, která se před týdnem nastěhovala, zářila jako sluníčko, rozdávala své úsměvy na všechny strany. Asi ani netušila, co se stalo, i když by měla. Mluvilo se o tom na každém kroku.

Je divná, opakovala jsem si neustále pro sebe.

    Zhruba za měsíc se ztratil další člověk, tentokrát to byla moje spolužačka Andrea. Taky zmizela zničehonic a taky beze stopy.

    ,,Proč s tím nikdo nic, nedělá, sakra?“ rozčilovala jsem se nad dalším článkem v našem vesnickém drbníku. (jak ho s oblibou nazývá naše mamka)

    ,,Ale dělá, nevidíš ty policajty, kteří pořád chodí a obhlíží vesnici?“ ptá se mě mamka.

    ,,To je málo,“ sykla jsem rozezleně. ,,Dokud toho blázna nechytí, budou se lidi ztrácet dál a třeba dojde i na mě nebo na tebe, mami,“ povzdechla jsem si.

    ,,Prosím tě, kdo by nás unášel a proč?“ rozesmála ji moje teorie.

    ,,To já nevím. Třeba je to nějaký úchylák, který vraždí lidi pro zábavu, mučí je ve sklepě nebo je znásilňuje,“ polknu nasucho.

    ,,Ségra, přestaň fantazírovat, co říkáš, je kravina,“ rozesmál se brácha.

    ,,To nevíš,“ hájila jsem se.

    ,,To vím, kdyby tady někdo takový byl, už by se to vědělo. Víš, jak se tady drby rychle šíří. Včera jsem si pšouknul a než jsem přišel domů, mamka už to věděla, že mami?“

    ,,Nedráždi ji, víš, jak je na tohle citlivá,“ sjela ho mamka káravým pohledem.

    ,,A máš to, blbečku. Aspoň mám fantazii, kdežto ty nemáš ani mozek, ve kterém by se nějaký nápad mohl zrodit,“ vyplázla jsem na bráchu drze jazyk. Jen si poklepal na čelo a odešel.

    Došly mu argumenty, proto utekl. Tohle dělá vždycky, ubožák, smála jsem se v duchu.

Naše přistěhovalkyně měla obrovskou zahradu, opravdu obrovskou a krásnou, jako na nějakém zámku. Občas jsem nakoukla zvědavě přes plot (pokud se mi teda podařilo na něj vylézt. Byl totiž zděný). Nechápala jsem, proč ta bába svoji krásnou zahradu nedává na obdiv všem kolemjdoucím. Že by byla tak skromná a nechtěla se chlubit, to se mi moc nezdálo. Každý se přece rád chlubí, šroubovalo mi v hlavě.

    U jezírka jsem v zahradě zahlédla sochu. Vlastně tam byly dvě. Muž a žena. Jejich pohledy směřovaly vpřed a výraz v obličejích měli vyděšený a to doslova. Pootevřená ústa a vykulené oči. Ta ženská musí být psychopat a ten sochař taky. Sochy jako z hororového filmu. Kdo normální by si něco takového dal na zahradu? Ptám se sama sebe.

    Za pár dní zmizel další člověk. Zmizení doprovázel stejný scénář jako u těch předešlých. Už jsem se začínala opravdu bát.

    ,,To už je strašidelné, mami, neodstěhujeme se raději?“ pípla jsem nad čtením další zprávy v drbníku.

    ,,A kde na to vezmeme?“ zeptala se mě mamka.

    ,,Prodáme náš barák,“ odpověděla jsem ihned.

    ,,Kdo by si koupil tu naši barabiznu,“ poklepala si mamka na čelo.

Byla pravda, že náš dům byl neomítnutý a maličký, ale kdyby se opravil…

    ,,Někdo určitě jo, co když mě zítra unesou?“ zeptala jsem se vystrašeně.

    ,,Kdo by tě chtěl, ségra,“ vynořil se brácha za mými zády.

    ,,Máš pravdu, bude chtít tebe, hvězdo. Aspoň od tebe budu mít nadosmrti pokoj,“ ulevila jsem si.

    ,,Vidíš, tak furt nestresuj, pokud to byli ufouni, jak si myslíš, na Marsu to určitě bude lepší než tady,“ uculil se.

    ,,Tím chceš říct, že se ti tady s námi nelíbí? Se mnou?“ koukla mu do očí mamka.

    ,,Tak jsem to nemyslel, já jen… Radši nic, jdu za klukama, vrátím se na večeři,“ křikl v poklusu a už byl pryč.

    ,,Nebylo by nám bez něho líp? Vždyť je to nevděčný spratek,“ přecedila jsem mezi zuby, aby ze mě nevypadlo horší slovo.

    ,,Někdy bych ho sice zabila, ale pořád je to moje dítě,“ připomněla mi mamka.

 Jen jsem zamručela a šla taky ven. Sousedčina zahrada mě pořád nějak zvláštně přitahovala. Zase jsem vylezla na stěnu a koukala přes plot.

    Právě se procházela po zahradě a prováděla po ní pár lidí. Nerozuměla jsem, co říkala, ale vypadala spokojeně. U jednoho stromu stála další socha, socha mladé dívky. Opět vypadala vystrašeně. Dlaně před sebou s roztaženými prsty, jako by do ní mělo něco narazit. Nebo snad ona do něčeho narazila?

    ,,To snad není možné, tři lidi, tři sochy,“ blesklo mi hlavou. ,,Ne, to určitě možné není, ale co kdyby ano?“ přemílala jsem si v hlavě, při opatrném slézání ze zdi.

    ,,Ne, ne, ne…. Nedělej… nech…“ brumlala jsem prý v noci ze spaní.

    ,,Ségra, co se ti zdálo, vypadala jsi jako by tě chtěl někdo zabít, mlela jsi sebou jak šílená. Pak ses vzbudila, otočila se na bok a spala jsi jak mimino,“ vyprávěl mi brácha při snídani.

    ,,O naší sousedce,“ pokrčila jsem rameny.

    ,,A chtěla tě zabít?“ neodpustil si brácha.

    ,,Ne, jen mě chtěla proměnit v sochu, aby si mě mohla dát k ostatním na zahradu,“ odpověděla jsem jedním dechem.

    ,,V sochu? To je suchařina, kvůli tomu jsi tak vyváděla a budila mě? Jdi někam,“ ušklíbl se brácha a dlaní mi sklopil hlavu, až jsem si málem vymáchala obličej v mléce s lupínky, které jsem jedla.

    ,,Jsi fakt debil,“ zařvala jsem na něj vztekle a hodila jsem po něm kus chleba, který ležel přede mnou.

    ,,A ty jsi magor, ještě že jsi neměla po ruce třeba nůžky, ty psychopate,“ vystrčil na mě zadek. Naštěstí ho nenapadlo sundat si kalhoty, to bych měla po chuti k jídlu.

    ,,Renato, fakt by ses měla uklidnit,“ dala mi mamka pohlavek.

    ,,Ješiši a on nedostane?“ pípla jsem uraženě.

    ,,Dostal by, ale běhat za ním nebudu,“ odpověděla mamka.

    ,,Hmm, to je teda spravedlnost. Jdu pryč, už tady toho mám plné zuby,“ hodila jsem lžičku vztekle do své snídaně a šla se posadit na schody před barák.

    ,,Co se stalo, slyšela jsem u vás křik,“ koukala na mě baculatá tvář naší sousedky, která šla právě vybrat poštu.

    ,,Ale nic, brácha je debil,“ pokrčila jsem rameny.

    ,,Neboj se, to přejde, až oba vyrostete a dospějete. My jsme se s bratrem taky v mládí rvali jak draci a teď se máme rádi,“ usmála se mile.

Možná není zas až tak divná, mluví docela rozumě, pomyslela jsem si v duchu a usmála jsem se na ni.

    ,,Nemáš chuť třeba na horké kakao a čokoládovou bábovku?“ zeptala se najednou.

    ,,Děkuju za pozvání, ale já nevím, nechci vás otravovat,“ odpověděla jsem nejistě.

    ,,Jaké otravování, alespoň se seznámíme, už tady bydlím skoro třetí měsíc a ještě tady nikoho neznám, usmála se.

    ,,A co ti lidi, kterým jste nedávno ukazovala zahradu?“

    ,,Do prdele, já jsem kráva, proč jsem to řekla, proč?“ začala jsem si v duchu nadávat, když jsem si uvědomila, co jsem vlastně udělala. Prozradila jsem to, že šmíruju přes její plot.

    ,,Jo, tihle, to byli jen známí z mého předešlého bydliště. Ty jsi teda zvědavá,“ usmála se, jako bych neudělala vůbec nic špatného.

    ,,Vám to nevadí?“ zeptala jsem se.

    ,,Co? Že jsi zvědavá na mou zahradu? Ne, vůbec ne, já jsem taky bývala taková malá špiónka, taky jsem lezla sousedům na ploty, abych jim viděla na zahradu. Jsem zahradnice, víš? Miluji zahradničení a vše kolem něj,“ svěřila se mi.

    ,,Jestli chceš, ukážu ti ji zblízka,“ nabídla mi.

    ,,No, já nevím,“ snažila jsem se vykroutit.

    ,,Tak si to rozmysli a až budeš mít chuť, stačí zazvonit. Opravdu si nechceš dát alespoň to kakao? U toho se prý dobře přemýšlí.“

    ,,Hm, tak dobře,“ pípla jsem, protože mi bylo blbé se nechávat pořád ukecávat. Vždyť jde jen o kakao.

    ,,Tak co, chutná?“ zeptala se mě, když mi postavila šálek na stůl a já si poprvé usrkla.

    ,,Chutná.“

    ,,Vezmi si i bábovku,“ nabídla mi z talířku.

    ,,Děkuju,“ natáhla jsem se po jednom kousku.

Dopila jsem, dojedla a sousedka se mě znova zeptala, jestli se chci projít zahradu. Neodmítla jsem, za prvé proto, že jsem zas nechtěla urazit, když tak nabízí, a za druhé jsem se chtěla přesvědčit, jestli jsou mé domněnky správné.

    ,,To je přece…“ (moje spolužačka) zarazila jsem se v tu správnou chvíli a spolkla jsem zbytek věty ,,…Nádhera,“ ihned jsem doplnila a skryla svůj zděšený výraz. Další dvě sochy totiž byli pohřešovaní lidi z naší vesnice.

    ,,Ano, to je, jen sochař je trošku zvláštní, vyžívá se ve zděšených výrazech,“ pokrčila sousedka nevinně rameny.

    ,,Sochař?“ začala jsem koktat a kolena se mi začaly třást strachy. To už skrýt nešlo, i když jsem se snažila.

    ,,Třeseš se, je ti zima?“ zeptala se mě sousedka starostlivě.

    ,,Jo, asi budu nemocná,“ zakašlala jsem. Znělo to sice přehnaně, ale snaha byla.

    ,,Oh, tak počkej chvilku, přinesu ti deku, aby ses mohla zabalit.“

    ,,Děkuju,“ pípla jsem. Sotva zalezla dovnitř, začala jsem utíkat, jak nejrychleji jsem dokázala.

    ,,Kam běžíš, mě už neutečeš, ozvalo se za mnou.“

Neohlížela jsem se a běžela dál. Najednou jsem v zádech ucítila neuvěřitelnou bolest. Spadla jsem na zem, do polohy kočičího hřbetu. Začaly mi tuhnout všechny svaly. Sledovala jsem, jak se měním v šedý kámen. Prvně ruce. Byla jsem jako v křeči. Ta chladivá bolest se rozlézala společně s tím šedým kamenem, který mě postupně celou pohlcoval jako nějaká choroba. Obaloval mě jako když balíte dárek do balícího papíru.

    ,,Ne, to ne, to přece nemůžete, pomoc, pomoc,“ křičela jsem zoufale.

V tu chvíli mi začala kamenět i tvář, pootevřela jsem pusu k dalšímu výkřiku, ale už bylo pozdě. Krk jsem měla natažený jako žirafa a hlavu vzhůru s pootevřenou pusou.

    Sousedka mě druhý den za pomocí svých známých postavila na místo skoro uprostřed zahrady.

    ,,Ta vypadá zajímavě, můžeš na ni postavit truhlíky s květinami,“ poradila jedna z žen, která si mě se zájmem prohlížela.

    ,,To je dobrý nápad, ještě bych chtěla fontánku a do ní nějakou pěknou,“ pokývala zamyšleně hlavou naše sousedka.

    ,,Než ale bude pěkná, budeš muset ještě dost dlouho cvičit a vyhmátnout ty správné polohy a výrazy,“ poučil jí muž s rukou v bok. Druhou rukou si mnul bradu.

    ,,Když oni se pořád snaží utíkat,“ řekla sklesle sousedka.

    ,,Musíš jim proto dát pocit bezpečí,“ zkus jim navrhnout, že je ve své zahradě vyfotíš a budeš mít sochu jako na míru,“ navrhnul jí muž.

    ,,A co když začnou křičet?“

    ,,Rychlost, Marie, musíš být rychlá a přesná,“ odpověděl.

Vnímala jsem všechno, co se kolem dělo, ale nemohla jsem nic dělat. Mluvit, hýbat se, nic. Byla jsem zajatec.