Narážeč

sama v pokoji
s lampou v koutu čteš...
stránky míjejí stíny
v hlavě Vlad Narážeč
probouzí dvojsmyslnou touhu
neplýtvá něžnostmi
prsty mezi stehny
dávají doteky a chlad

nevidíš tvář
má jich mnoho
jen krouživé pohyby
kterým šeptáš "pojď blíž..."
pak ustrneš krátce
když dráp z krku strhává kříž

chvěješ se strachem
když ostří hraje si s ňadry
pod košilkou
hoříš i přes linoucí se páru z úst
toužebně čekáš
až nahrazen bude prst

kniha padá k zemi
dostává svému jménu
světlo zahalil stín
zaúpíš rozkoší
představa změní se
ve vlhký klín