Restaurant Les Moules

Tři schody.
Prkenná podlaha.
Luxusní světla.
Ubrusy barvy slonoviny.
Jedno pivo za devadesát šest - to levnější.

"Tohle je život, tati?" ptala se Rozárka. Koukala do světel a třpytivého jasu, nablýskaných skleniček, orchidejí ve vázách a vyleštěných polobotek číšníků. Posadili se do měkkých lavic, polstrovaných damaškem a seděli jak svícny.

Přinesli jim obrovský stříbrný podnos. Ananasy, citrony, speciální odrůda kudrnatého salátu, pomeranče - vše na plátky, urovnat a nejíst. A vprostřed všech těch vitamínů si velebily tři ústřice.

Vzal nůž. Vypáčí lasturu. Sjel mu po ruce, přeřízl dlaň. Krev skápla na ananas a rozpila se do překrásného obrazce.

Znovu to zkusil. Bojoval s ní. Nechtěla povolit. Pak....

Po dlouhém zápasu povolila. Otevřel, odhodil lasturu. Dopadla vedle pomeranče, výsměch ovoci?

Vzal lasturu, přiložil k ústům, a srkl. Hnilobný puch a pachuť hnisu se mu rozlila dutinou ústní. Ve tvářích cítil odporně vlažný mokvající, beztvarý útvar, hnilobu a hnis, hlen s krví, hořkou žluč, sperma s poševním sekretem.

Vyplivl to. Celý ten chumel pomalu klouzal po listu kultivaru salátu jak bezpáteřníci životem.
Pomalu.
Tiše.
Neviditelně.
Nechutně.

"TOHLE je život, Rozárko."