Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Lidé města pražského

09. 01. 2009
0
3
779
Autor
Mohykan

Děkuji za postřehy a hodnocení... Doufám, že se bude líbit...

„Zase zemřel,“ podala pravidelný raport a usedla k prostřené večeři.

            „Ale dneska jenom jeden,“ utěšovala ji spolubydlící Lenka, „nebyli to včera dva?“

            Katka rezignovaně přikývla vybavujíc si smutné oči umírajícího pacienta. Už to zažívá druhý týden – ať je umírající mladý či starý, jeho oči jsou stejně smutné. Jak ráda by ještě studovala a zaobírala se teoretickými otázkami anatomie.

            Lenka ji objala a přisunula před ni dva krajíce chleba s ředkvičkami. „To já bych byla ráda, kdybych mohla asistovat svým klientům až do smrti.“

            Katka zakašlala. Jedno sousto polkla v nevhodnou dobu, zrovna když chtěla vypíchnout, jak jsou právníci nehumánní.

            Lenka se usmála. „To jsi zase chtěla říci něco nevhodného o právnících, styď se.“

            „Ne, ne,“ zapírala Katka, „ony jsou ty ředkvičky dneska nějak pálivé.“ Lenka věděla, že se Katka mýlí. Před chvíli spořádala dvakrát tolik ředkviček jak ona a ústa ji ani trochu nepálila.

            „Přijde?“ už se nevydržela nezeptat.

            Katka kývla, dneska očekávala pánskou návštěvu. Každou minutou měl zazvonit, a proto urychleně snědla oba krajíce, i když poté musela vypít hned dvě sklenice vody, aby zklidnila pálící dutinu ústní.

 

***

 

            Vzpomněl si na svoji první lásku. Byl sice sociálně neschopný jedinec, a proto jí své city nikdy nevyjevil. Přesto na ni a na svého bývalého kamaráda Radka rád vzpomíná. Někdy má štěstí ten, někdy onen. Tak to bylo i s Radkem. Sice nebyl o moc komunikativnější než Pepa a dokonce byl i vášnivý fanoušek televizního vysílání, což by ho správně mělo učinit společensky nezajímavým. Jenže on se stal pravý opak. Atraktivní spolubydlící Petra, sama velký televizní maniak, se stala Radkovo věrnou družkou při nočním sledování pořadů. Nejprve spolu ukázněně seděli na pohovce před televizí. Postupem času je stále častěji nacházel ležmo – jeho hlava u jejích ponožek a její ponožky u jeho hlavy. Z vlastní zkušenosti Pepa věděl, že to nabralo ten nesprávný směr, neboť Radkovy ponožky zpravidla šířily jedovaté výpary. Pepa proto vypracoval teorii, že byla Petra omráčena. Nesprávnost utěšujícího tvrzení se ukázala hned následujícího večera, když viděl, že mají ponožky na jedné straně a hlavy na druhé straně pohovky. Nyní vrtalo Pepovi hlavou, proč mají pořád puštěnou televizi. Pepa nebyl líný, a tak ji odvezl do opravny, aby prozkoušeli přístroj na škodlivé záření. Toho večera se opět všichni tři sešli v obývacím pokoji. Radek s Petrou obsadili celou délku pohovky a na Pepu tak zbylo toliko místo u jídelního stolu. S potěšením sledoval, jak si najednou nemají co říci, když se místností nenesou hlasy Novotného, Rychlého či Bubílkové.

            Pepovi se nakonec Radka zželelo. Den poté, co se definitivně rozešel s Petrou, vyzvedl televizní přijímač z opravny.

 

***

 

            Vtrhla do pokoje. Dneska měla špatnou náladu, a proto neklepala. Okamžitě upoutala pozornost jako vždy, když spolubydlící nečekaně navštíví svou spolunájemnici. S potěšením sledovala, jak se na ni překvapeně dívají. Pak se jejich vyděšené zraky převtělily do ryzí nenávisti.

            „Je tu Karel?“ zeptala se rozvláčně.

            „Karel?“ opakovala Katka. „Karel?“ opakoval on.

            „Luděk,“ představil se a chystal se jí podat ruku. Ale Lenka jenom mávla svou ručkou ve vzduchu, že udělá lépe, když ji nechá tam, kde ji má. Připomínal jí fotbalistu stojícího ve zdi při kopání přímého kopu. Jenom i když si hráč chrání svůj nejcennější orgán, nestojí na hřišti nahý. Zachichotala se.

            „Karel Čapek,“ dodala s pompou.

            „A co ten chlap udělal, že ho tady hledáš?“

            „Válku s mloky.“

            Katka rezignovaně klesla na postel. Luděk kroutil hlavou: „Válku s čím?“

            „Aha,“ ozvala se Lenka, „mlok, mlok, mlok.“

            „Mlok? Cože?“

            „Mlok je takové malé zvířátko,“ zavládlo trapné ticho, „ale pořád ještě větší,“ snažila se vylepšit dojem Lenka, „než to tvoje.“ Trapné ticho vládlo dále: „Ale jenom o trochu.“

            Otevřel ústa. „A Karel Čapek je jeden z nejznámějších českých spisovatelů,“ dlouze se na něho podívala, „spíše měl by být jeden z těch známějších.“

            Zčervenal. „Nejdříve sníš kopu česneku,“ Luděk zvýšil hlas.

            „Dva krajíce ředkviček,“ ozvala se po dlouhé době Katka.

            „Dva krajíce ředkviček s česnekem,“ přihlásila se o slovo Lenka, „jíme přeci zdravě. Neříkala jsi, že se blíží chřipková epidemie?“

            Luděk rezignoval. Katka se mu líbila, přesto se stal jedním z jejích nápadníků, kteří se nelíbili Lence. Nebo spíše, jak tvrdila Katka, kteří se Lence až moc líbili.

 

***

 

            „Jsem normální, jsem normální,“ opakoval si Pepa, když listoval ranními novinami. Stránky plné loupeží, krádeží, tunelování podniků a urážek. Podnik A propouští, podnik B krachuje. Politici slibují, krize se nedotkne normálních lidí. Pepa začíná prosit osud, ať je normální.

            Váhá. Ví, že když teď otočí poslední list, ukáže se mu poslední strana novin. Ať je on normální, ať je normální. Otočil a vidí velkou postavu dívky. Její uhrančivá očka, její kaštanové kadeře. Ona se mu líbí. Odhalené poprsí, které láká k dotyku. Pepovo vzrušení vrcholí. Její velmi sporé kalhotky a dlouhé nohy.

            „Uf,“ oddechl si Pepa. Zhluboka se nadechl a vykřikl: „Jsem normální!“

            Pomalu sroloval noviny a vyrazil do města. Je normální, a tak si bláhově myslel, že se mu nic nenormálního nemůže stát.

 

***

 

            Potkala staršího muže. Podle věku mohl být jejím otcem. Postavy byl mohutnější, však také dělal revizora u Dopravního podniku hlavního města Prahy. Usmál se na ni. Lenka zavrtěla hlavou a zašklebila se.

            „Jak se vede Katce?“ otázal se přátelsky, leč věděl, že uhodil hřebíček na hlavičku.

            Pokrčila rameny. „Asi špatně.“

            Zamračil se. „Zase ty?“

            Raději neodpověděla. Cítila se provinile. Katka začala studoval nastejno s ní. Dnes je z ní už doktorka. Sice je až ta poslední na jejím oddělení, vykonává tam tu nejhorší práci. Ale alespoň něco. Lenka pomyslila na sebe. Právě složené advokátní zkoušky a už má manažerský kalendář s jednou stránkou na termíny na den. Leč diář je stejně prázdný jako na Vánoce, kdy ho dostala pod stromeček. „Na první úspěchy ve službách spravedlnosti“ stále tehdy na cedulce. Dodnes byla jednou u soudu, jednou na obědě s potenciálním klientem a jinak cestuje pouze s jedním revizorem po Praze, který se jí odhodlal pomoci.

 

***

 

            Jel tramvají. Vlastně každý den jezdil tramvají vyjma soboty a neděle. Potřásla mu rukou. Zpočátku ji neviděl, jen cítil teplo její ruky. Nechtěl ji pustit. Snad se bál, že už by se nikdy nedozvěděl, kdo mu to jednou stiskl ruku. Tlačilo se na něj tolik lidí. Dva školáci se svými těžkými batohy. Jojo, základní škola, jen ať je pěkně vychovají. Negativní vliv českých škol pociťoval i Pepa, když se malí školáci opírali svými těžkými batohy o ostatní cestující – třeba jako dneska. Ti dva mu ruku určitě nepodali. Stále mu to vrtalo hlavou, zvláště když se ta ruku začala pomalu vysoukávat z objetí jeho končetiny.

            „Já jsem Lenka,“ usmála se na něj přívětivě.

            Ten líbivý pohyb ústy opětoval, rád se smál na hezké blondýny. Pak pokrčil rameny: „Já tě neznám.“

            Udiveně na něho pohlédla, asi má pravdu. „Já jsem začínající advokátka.“ Koukal na ni déle, než by bylo slušno a ostatním cestujícím vhodno.

            Vystoupila a on zůstal stát s jednou rukou prázdnou a s její navštívenkou v ruce druhé. Ani ji nechtěl. Takový malý cár papíru, který si egoističtí jedinci nechávají tisknout, aby si nemuseli pamatovat vlastní telefonní číslo. Nebo adresu. Zasmál se, když pomyslel, jak mladý kariérista zaklepe na cizí dveře jenom proto, že se koukne na špatnou vizitku. Dveře se otevřou a v nich stojí manželka nadřízeného.

            Náhle ucítil pevný stisk. Jeho pravice už nevzpomínala na milou přítomnost něžné přítelkyně, místo toho se teď usilovně pokoušela osvobodit z nepřátelského obejmutí neznámým hrubiánem. Pepovo oči se pomalu odlepily od špinavé podlahy tramvaje, chvilku ulpěly na kožených botách. Zklamaně vydechl, když jejich velikost odhadl na padesát. Nakonec musel zvednout hlavu dosti vysoko, aby pohlédl onomu chlápkovi přímo do očí.

            „Kontrola Dopravního podniku Praha,“ vyřkl suše onen muž, „můžete si prosím se mnou vystoupit?“ Rázem se mu vybavila hodina češtiny, když probírali řečnickou otázku. Paní učitelka vysvětlovala, že řečník zpravidla na odpověď tázaného nedbá.

            „Ne.“ Vzápětí se mu v mysli objevila vzpomínka na školní lyžařský zájezd v Krkonoších. Postavil se před lyžařský vlek a usadil se celou svou vahou na pumičku. Že se to nedělá a že se tehdy pořádně vyboural, si vybavil, jakmile byl proti své vůli vytažen z tramvaje.

            Tramvaj nebyla bezpodlažní. To zjistil, když se s velkou rychlostí vyřítil na chodník. Od lyžařského zájezdu se nepolepšil, taky dneska dobrzďoval až bradou.

            „Jé Lenko,“ divil se Pepa, když se sbíral ze země. Teprve až teď si všiml, že má útlou červenou sukni a přiléhající zelený svetříček, taková ta jedovatá zelená. „Co ty tu děláš?“

            Určitě to není poznávací znamení mladých advokátech, ale Lenka nějak nestíhala. Noviny, na zemi ležely Pepovo ranní noviny s hnědovláskou na zadní straně. Opatrně je zvedl za mentální asistence revizora. „Mně se docela líbí,“ začal pomalu koktat Pepa.

            Opatrně tu dívku na novinách přikryl rukou, alespoň její nejvyzývavější partie.

            „Tak ji alespoň ukaž,“ usmála se na něho s pochopením, „tak se neboj, nemusíš ji zakrývat.“

            Nyní se zasmál Pepa: „Ale já ji nezakrývám, já ji hladím.“

            Lenka chtěla ještě něco odpovědět, ale ke slovu už se nedostala. Pan revizor nezvládl situaci a poslal černého pasažéra ke všem čertům. Nejraději by tam poslal i Lenku. Avšak to už učinil mnohokrát, a tak dneska svoji dcera ušetřil. Raději se jenom optal, zda-li ho s ní přistihl na některých jejích narozeninách. Jenom zavrtěla hlavou a zapřemýšlela, kdy má příští narozeniny. Snila, snila a zase promarnila drahý to čas pracovní.

 

***

 

            Celý den to oddaloval. Nakonec usedl do čekárny místní nemocnice. Stále mu krvácelo rozbité čelo, jak byl tehdy vymrštěn z tramvaje na chodník. Čekal tak dlouho ignorován, až odbila šestá hodina. Okamžik poté ho vyhledala zdravotní sestra, neurgentní úrazy ošetřují pouze do šesti. Personálu nemocnice je to velmi líto a přeje hezký večer. V Pepovi se probudil daňový poplatník. Přesně si vybavil, kolik musel odvést na daních a zdravotním pojištění, a teď tohle. Chytil se za čelo.

            „Chudáčku,“ vyšla z ordinace mladá doktorka. Viděla, jak se stereotypně chytil za čelo, i když mu krvácelo. Chytila ho také, že mu to ošetří u ní doma. Povídalo se mu s ní celkem fajn, líbila se mu, ale neměla červenou sukni a jedovatě zelený svetřík.

 

***

 

            Opět nervózně přešlapovala před Katčiny dveřmi. V pokoji se svítilo. Slyšela dva hlasy, hlas Katky a krásně podbarvený mužský baryton. Myslela na Čapka, Halase a Hrubína.

            „Škvorecký!“ vykřikla nahlas a vtrhla do pokoje.

            Opět je přistihla v akci. On ležel na posteli, ona seděla na něm. Levou rukou mu odhrnovala vlasy z čela, pravou rukou mu opatrně vymývala ránu.

            „Je tu Josef?“ vyhrkla ze sebe Lenka.

            Podíval se na ni. Zbledla.

            „Zde,“ vysoukal ze sebe překvapeně, „ale až úplně vespod.“

            Poznala ho, úplně zčervenala. Asi nebyla až tak úplně jedovatá jako její zelený svetříček. Kdepak, byla červená jako její sukně. Lence se podařilo vytvořit nucený úsměv a poté rychle opustila pokoj.

            „Vrátí se?“ tázavě pohlédl na Katku. Ta jen pokrčila rameny a nalila do rány obzvlášť silnou dezinfekci. Musela pěkně pálit - Katka se hned cítila lépe.

            Lenka se opravdu vrátila. Vlastně se vrátila hned třikrát. Pokaždé nesla v podpaží dvě hromádky knih. Slavnostně je postavila do Katčina pokoje. „Kdybys náhodou něco hledala,“ Lenka ukázala na hromadu knih, „tak víš, kde to najdeš.“ Lenka zakašlala, aby Katka pochopila, že v jejím pokoji následující okamžiky hledat nemá. Katka se zasmála, ona přece knihy nečte. Ona se raději dívá na filmy a těch má Lenka u sebe dostatek.

            Ale to jí řekne až za chvíli ...


3 názory

Mohykan
11. 01. 2009
Dát tip
Díky za vaše postřehy, snad se pro příště zlepším..... :)

Tragicus
10. 01. 2009
Dát tip
Chce to od sebe více odlišit ty dvě ženské postavy, rozdílné povolání opravdu nestačí, ani teď po přečtení nejsem schopen říci, jak se jmenuje lékařka a jak právnička: když jsem byl v textu a bylo zmíněno jen jméno, docela dlouho mi trvalo si uvědomit, která to vlastně je. Vlastně jsem se o nich ani nic nedozvěděl. Souhlasím s Winterem s tou krkolomností vět, viz: "Jenom i když si hráč chrání svůj nejcennější orgán, nestojí na hřišti nahý" nebo toto jsem do teď nepochopil: "Katka se mu líbila, přesto se stal jedním z jejích nápadníků, kteří se nelíbili Lence.", v čem mu brání to, že se mu Katka líbí, aby se přesto stal jejím nápadníkem, resp. nápadníkem, který se nelíbí Lence? Také nějaké chyby: "Pepovo oči" a ještě něco v podobném smyslu se objevilo ke konci, ale to teď nemůžu najít. "Celý den to oddaloval. Nakonec usedl do čekárny místní nemocnice. Stále mu krvácelo rozbité čelo" - to mu celý den krvácelo čelo? Jinak dobré, místy dost nudné, místy docela i čtivé, konec více-méně předvídatelný.

Winter
09. 01. 2009
Dát tip
No, nevím, ke konci už jsem se musel trochu nutit. Měl jsem problém s, nazvěme to, nevyvážeností, která se projevuje už v prvním odstavci: od smrti se dostaneme k ředkvičkám. Je to vážné, je to komické? Ten přestup je moc zřejmý, násilný. Potom čtenář neví, co si myslet - což je škoda. Stran formy: některé věty mi přijdou až moc krkolomné. "Byl sice sociálně neschopný jedinec, a proto jí své city nikdy nevyjevil." - tak "sice" nebo "a proto"? Podobného je tam víc. Trochu bych zapřemýšlel i nad dynamikou textu: když dojde k dialogu, popisy okolí se stávají tabu, jedině, že by měly nějakou souvztažnost k řeči, dotvářely ji. Musím však ocenit, že máš odvahu pustit se do něčeho většího, naplnit rámec příběhu (boha jeho, kdo tohle na Písmáku umí?), byť cítíš, že ti to může přerůst přes hlavu - což je přirozené. Ale bez odvahy to nejde: další její stupeň je nechat text uležet a vrátit se k němu až za dlouhou dobu, překonat touhu předčasného zvřejnění. Takže držím palce.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru