NETYPICKÉ LOVENÍ 13 BOBŘÍKŮ-3

S velkou vervou jsem se vrhnul na plnění bobříka dobrých činů. A příležitost udělat dobrý skutek se mi naskytla záhy. Protože popeláři začali stávkovat, tak se kolem popelnic začaly hromadit odpadky a já jsem se rozhodl je odvést. Svůj automobil jsem zcela zaplnil odpadky a popelnice jsem spoutal řetězy a připojil je za vozidlo. Všichni lidé v ulici na mne užasle hleděli, a když jsem se rozjel, tak i celé sídliště.

„Vy jste ekologický aktivista?“ zeptal se mne sídlištní novinář pan Kachna, který začal jet vedle mého automobilu na motorce s plynovou maskou na obličeji.

„Nikoliv. Já jsem aktivista bobříků dobrých činů,“ zněla moje odpověď. Přitom mě začaly znervózňovat mouchy a vosy, které v ohromném množství obklopovaly auto i popelnice. I když jsem měl stále spuštěné stěrače, tak jsem pro hmyz skoro vůbec neviděl na cestu. Také mi začalo být špatně ze zápachu, ale zatnul jsem zuby a dal jsem si na nos kolíček. Lidé zděšeně utíkali pryč, když spatřili pohybující se bzučící mrak, kolem něhož se zároveň vytvářelo zamořené území. Já jsem záhy pocítil, že zelenám a na křižovatce mi nezbylo nic jiného, než nedobrovolně vyprázdnit žaludek. Přitom se vozidlo rozpadlo, což u něho byl obvyklý jev a popelnice se rozjely všemi směry. Křižovatka byla záhy plná odpadků a bzučícího hmyzu, z níž prchalo velké množství lidí. Až zásah protichemické jednotky dal vše do pořádku a mně bylo jasné, že další dobré činy musím dělat jinak.

  Moje pozornost se zaměřila na dům, ve kterém jsem bydlel. Byl dost zanedbaný, protože jeho majitelka Blažková i přes vysoké nájemné neměla údajně na jeho opravy peníze. Ale na luxusní automobil ano. U venkovních dveří již nějaký čas zlobil zámek a já jsem se rozhodl, že jej spravím. A tak vybaven odbornou zámečnickou literaturou a nářadím jsem v noci vyrazil udělat dobrý čin. Zámek po mém spravování zcela přestal fungovat a já jsem si přitom zarazil šroubovák do ucha. Raději jsem se tedy odebral do svého bytu se zlou předtuchou, co se bude dít ráno. Nájemníci se nemohli z domu dostat, a tak vzteky vyrazili dveře od bytu Blažkové a přes její nezamřížovaný balkon se dostali ven.

  Já jsem však hodlal v dobrých činech pokračovat a rozhodl jsem se napastovat podlahy ve všech patrech. Koupil jsem několik přípravků na podlahy a dal se do díla. Začal jsem v posledním patře a za zpěvu budovatelských písní mi šla práce pěkně od ruky. Asi jsem to však přehnal, poněvadž se podlahy i schodiště leskly a jejich povrch připomínal ledovou plochu. Zároveň mému sluchu neuniklo několik výkřiků, které se ozvaly z pater. A protože nejezdil výtah, tak všichni nájemníci za nadávání a křiku lezli po čtyřech po celém domě. Poněkud potlučení od pádů i od sousedů jsem pak v bytě přemýšlel, jak konečně udělat nějaký dobrý čin.

  Má pozornost se záhy zaměřila na nefunkční výtah.  Tentokráte jsem však jeho opravu konzultoval po telefonu s kamarádem, který byl opravářem výtahu. A tak jsem při jeho opravě provolal majlant, ale co bych pro dobrý čin neobětoval. Výtah se mi vskutku podařilo opravit, a tak jsem o sobotním ránu svolal sousedy a slavnostně jim oznámil, že výtah je funkční. Moc mi nevěřili, ale když ti nejodvážnější nastoupili a on se rozjel, tak mi uvěřili. Jenže výtahová kabina v šachtě nabrala nečekaně na rychlosti, načež se po velké ráně ocitla na střeše.

„Já se omlouvám. To nebyl nejlepší nápad ten výtah předělat na rychlovýtah,“ řekl jsem otřeseným sousedům. Ti se záhy rozkřičeli a začali mne honit po domě a já jsem raději lovení bobříka dobrých činů vzdal.

KONEC TŘETÍ ČÁSTI