Pokračování pohádky po téměř 30ti letech...

    ,,Uklidni se Jane,“ řekla víla. ,,Jedno po druhém. Neboj, udělám, co je v mých silách.“ 

    ,,Já taky,“ špitla panenka a už seděla na Janově rameni.

    Víla se zamyslela, její zrak se stal nepřítomným. Čarujíc se pohroužila do sebe. Po chvíli, kdy ji její přátelé, nespustili z očí, konečně promluvila.

    ,,Ano, vidím, jak orel, omámen letí k ní na skálu, do jejího proradného sídla. Sůva ho ovládá. Mává mohutnými křídly a pomalu usedá, nic netušíc na vrcholek její polorozpadlé věže. Přistupuje k němu v podobě na půl lidské a na půl ohavné a mávnutím jejích pařátů, kolem něj rozsévá jakýsi pomalu padající lektvar, který mu ulpívá na jeho křídlech. Nemůže se bránit svému osudu. Je pozdě. Našeptává mu jeho úkol a najednou se jeho tělo zvětšuje. Roztahuje svá třikrát, možná víckrát mohutnější křídla a odlétá. Ano, jasně to vidím. Kam?! Kam letí, to nemůžu rozeznat…? Ach…“ s posledním vzdechem se skácela k zemi. Omdlela vysílením. Jan se polekal a okamžitě se jí vrhl na pomoc. Ale netušil, že nemůže, v tuto chvíli nic dělat.

    ,,Nech ji odpočinout. Moc se vyčerpala. Budeme ji teď jen hlídat. Stejně nelze dělat nic jiného. A orel? No to je jasné. Letěl pro princeznu, nemyslíš? A ona, Černá sůva ve své ošklivé podobě ještě mohutnější, se možná bude vznášet nad ním a hlídat, jestli je její dílo dokonáno. Aspoň pro tuhle chvíli. “ Panenka smutně vyprávěla polohlasem do Janova ucha své úvahy. Rozprostřela si svou sukýnku a zaklínila se za jeho ucho a přikryla se mladíkovými delšími vlasy. Chystala se asi si zdřímnout, aniž by hledala úkryt jinde. Nebo byla už z těch mnoha událostí taky unavená?

    ,,Leda,“zívla panenka, ,,že bys měl koně.“

    ,,Prosím?“nechápal Jan.

    ,,No koně, s ním bychom se někam dostali, ale takhle. Pěšky to nemá cenu. Nemáme šanci orla dostihnout.“

    ,,Kdyby jo?“

    ,,Co? Kdyby byl kůň? No, to možná. Ale i tak…“

    Sotva panenka zamhouřila oko, Jan vyskočil, že málem spadla.

    ,,Co to děláš?!“ tázala se, ,,Chtěla jsem ti navrhnout, že počkáme, až se situace vyvine a půjdem rovnou do sůvina doupěte. Teda blíž k němu. Rovnou. Princeznu už zachránit nedokážeme.“

    ,,A co když třeba ano? „ usmál se Jan.

    ,,Hlídej vílu, jasný, a kdyby něco tak mi dej vědět…“ S těmito slovy mizel Jan v lese, že i panenka koukala. A rozhodovala se, jako jeho štěstí, jestli má zůstat u víly, nebo ho následovat. Pak si uvědomila, že vlastně může být v mžiku, tam kde si usmyslí.

    Jan se vrátil za nějakou dobu, ale ne sám. Přicválal na koni. Na divokém, neosedlaném koni. Ovládal ho jen kusem spleteného provazu a držel se za jeho huňatou hřívu.

    ,,Tak co?“ obracel se na panenku a na pomalu se probírající vílu.

    ,,Fajn,“ koukaly na něho obě„sice nevíme kdes přišel k tomu koni, ale to je jedno. Pokud není sůvy.“

   ,,To ne, nebojte. Chytil jsem ho na pláních za lesem. Chodil jsem je tam pozorovat už jako malý kluk.“

    ,,Fajn, tak jdeme na to. Třeba se nám podaří něco zachránit. Ale pochybuji, že dojedeme k zámku dřív, než tam doletí orel.“

    ,,To ne, ale dojedeme dřív k sůvině skále“.

   Hnal koně tryskem. S panenkou co se držela ze všech sil na jeho rameni zamotaná pro jistotu do jeho vlasů. Víla to měla jednodušší. Ztrácela se a objevovala znovu a znovu mezi stromy. Zůstal po ní vždy jen lehounký náznak, rozplývající se s okolím.

   Konečně dorazili. Koně nechali u nejbližších stromů v blízkém křoví. Nervózně řehtal a ryl kopytem do země. Kdyby ho pro jistotu, že ho možná budou, ještě potřebovat neuvázali, určitě by se vydal co nejrychleji co nejdál.

    Jan se jal plížit do sůvina sídla, očekávajíc to nejhorší její věrné služebníky určitě. Ti na sebe nenechali dlouho čekat.

    Ať otáčel hlavu na všechny strany, slyšel jen zvuky. Pomalu se přibližovali k němu. Blíž a blíž. Uvědomil si, že není ani ozbrojen. Co tu vlastně chce takhle dělat. Panenka mu asi nepomůže. Ale co víla. Toužebně na ni začal myslet. Jo. Vyšlo to. Zjevila se, sice ne tak jak by si představoval. Byla skoro průhledná. Měla málo síly. Ale vztáhla k němu ruku a řekla: ,,Je to jen na tobě víc nezmůžu…“

     Začala se ztrácet, až byla úplně průhledná a pak už nic…ticho a splynula s okolím… Nezůstalo po ní v tuto chvíli nic…to si jen myslel. Najednou to zařinčel kov okov…spíš kov o kámen… Ohlédl se po tom zvuku a uviděl padající meč. Odrážel se od kamenů a házel odlesky díky slunci do okolí.

    Vrhl se po něm! To už cítil cizí dech na své tváři!

    V poslední chvíli zachytil rukojeť a pak už ani neví, kde se to v něm vzalo, ale ze vší silou ťal, a pak znova a znova…

    Sekal jakoby mu šlo o život, trvalo to hodnou chvíli. Neví jak dlouhou, ale měl pocit, že nekonečně…

    Měl pocit, že cítí slunce na své tváři…a najednou byl soumrak…

     A pak byl všude klid...ticho… Sotva viděl. Jedno oko zalité krví…a zasténal i  díky jiným zraněním..

    Rukou si podvědomě sáhl po boku…a ucítil lepkavou krev…zdravým okem pohlédl na paži a nohu…a jen zkonstatoval lehčí zranění…pak už neví…zatočil se s ním svět…

    Než upadl do úplného bezvědomí, jen si pomyslil, že bojoval s přízraky, s nestvůrami co sůva stvořila… S šelmami, které nešlo ani popsat..ale co si pamatuje…a to zřetelně, že tekla krev…nejen jeho, ale i jejich…cizí.  Musela být jejich-…tím je si jist…pak už jen myšlenka poslední co ho napadla, jak to že to umí s mečem…a se ztrácející se tváří panenky a víly se propadl se do světa snů …v to m lepším případě…V to doufaly ty dvě…dělaly co mohly ,, ale vše nedokážou ovlivnit…

    ,,Bože!!“ probudil se s úlekem, ,,to není možné, co se stalo..?!“

    ,,Klid, já vím, že je to podivné a že jsi to pramálo čekal, ale je to tak. Jsem, to já. Princezna. Ano, už se uklidni. Sůva zuří, strašně zuří, ale potřebuje tě živého. Jinak by mi nedovolila, ošetřit tě. Prý jsi jí pozabíjel vše živé na jejím skále? je to pravda? Musí být. Jinak by tak nezuřila“!

    ,,Princezno!“ jal se probírat Jan a pomrkávaje očima, myslíc si že se třeba probere dřív, snažil se rozkoukat a poznat hlavně princeznu.

    ,,Jak ses tady ocitla?“

    ,,No jak, orel mě přinesl. Že jsi v nesnázích a že mám vzít sebou část koule. Marně jsem říkala, že ji nemám. Až pak, když jsem prohlásila, že ji máš určitě ty, vysvětlil mi co a jak a že musím s ním.“

    ,,Ošálili tě. Teda sůva pomocí orla, ale to je teď jedno. Jsem moc rád, že jsi na živu a v pořádku. Teď musíme vymyslet co dál. Cože jsi to říkala? Že tě přinesl orel? A co říkal sůva? Vlastně ovládá určitě i tebe teď!“ zhrozil se Jan, který už skoro procitl úplně.

,,Kde mám svou panenku a vílu?!“ nic se neozývalo…ticho kolem…

    ,,Vždyť máš mě? Netoužil jsi po mě snad?“ skláněla se nad ním princezna. Odhrnujíc si vlasy z čela, své krásné vlasy, jevila se tou nejpůvabnější dívkou na světě. Její úsměv zářil a její oči za dlouhými řasami… Ty oči… Proboha, to ne! Díval se do jejích očí už málem omámen, ale když si vzpomněl na ty její…ty pravé…na jejich hloubku. Viděl je jen jednou, ale neuzapomene na to. Byly jako dvě hluboké studánky, z kterých se dalo číst. Nádherné s jiskrou, tou oživující, temnou jiskrou, na kterou nikdy nezapomene! Ne! To není ona! Výkřikem se vymrštil, už pln sil na nohy. Sice zavrávoral, ale byl si jist, že ta dáma, ta okouzlující dáma, která stojí před ním., není v žádném případě princezna. Cokoli jiného, ale princezna ne!

    Když už mu to došlo úplně. Zděsil se a nabyl plného vědomí. Začal si dávat dohromady co a jak. Nevědě, jak dlouho byl mimo

    Princezna k němu vykročila. Zavrčel: ,,Nech mě ty…!“ Couvla, stáhla se a nasadila zachmuřený výraz. Na okamžik myslel, že se snad zmýlil, ale pohlédla na něj a probodla ho svým zrakem a bylo vše jasné. Byl si jist. Nemýlí se. Není to ona. Ne, nemůže být. Ta, kterou poznal i jen malou chvíli byl s ní, ale to byl úplně jiný člověk. Tohle je převtělená sůva. určitě! Tím si je jist. A pak si uvědomil, že přežil mnohé souboje. Souboje s přízraky. Alejce má svou panenku? A kamarádku vílu? Co má bez jejich pomoci dělat? Hleděl na princeznu, vlastně převtělenou sůvu a zuřil. Srdce mu bilo rychle, až myslel, že se mu rozskočí. Sůva si to asi uvědomila a stáhla se. Přece jen ho bude ještě potřebovat. Vyčerpán se svezl na podlahu ani nevěděl, kde je a na jak dlouho usnul.