Jakeš vs. Predátor

1.

… a chceme, aby se ta národní fronta oživila, dole aby se živila, aby pracovaly samostatně ty organizace , no voni pracujou ti zahrádkáři, chovatelé drobného zvířectva, myslivci a další, ale všichni aby pracovali samostatně…

Nevím, co je to národní fronta, ale směju se taky. Smějou se všichni. Táta. Máma. A nejvíc brácha… asi zřejmě taky neví, co to je národní fronta. Sedám si do křesla. Právě jsem přišel ze hřiště. Becker zase prohrál s Lendlem. Táhne se to už několik let. Boha jeho, musím tu smůlu prolomit. Nesnáším, když na mě pak Dráteník dělá opičky. Dá si jazyk pod dolní ret, koulí očima a bouchá se výpletem do hlavy. Nakonec musím vytlačit pětikorunu. Navíc už mě nebaví bejt Becker. Podle mě jsem zhubnul a zasloužím si hrát třeba jako Pat Cash nebo Agassi.  

Máma se dívá na mý nohy černý od škváry a vyhání mě z křesla.

 „Co to posloucháte?“ ptám se a sedám si na zem.

„Běž nejdřív do koupelny!“ trvá na svým máma.

„To je přeci Jakeš, pupku.“
„No jo, já vim, ne?“

„Tak proč se tak blbě ptáš?“

Na té bázi národní frontě… my nechceme, nemůžeme, nejsme proti tomu...

Nejradši bych se bráchy zeptal, co to národní fronta je, když je tak chytrej, ale on by to určitě obrátil proti mně.

„A jestli sis nevšim, pupek už nemám,“ říkám místo toho.
„Ale máš, pupku.“   

„Nemám, křivonožko!“

„Ticho!“ okřikne nás táta.

My víme, kolik je v Praze špíny, teda myslím ve vzduchu, kolik je tam kysličníku siřičitého. To můžeme změřit! Víme to! K tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal!

„Nesměj se, pupku, když tomu nerozumíš!“
„Já tomu rozumím. V Praze je špína, protože tam jezdíš do školy, křivonožko!“
„Tak budete už zticha?“

Mám na mysli ta různá ekologická hnutí. Ale my potřebujeme, aby vzali, prostě, aby se sebrali, řekněme, a šli vyčistit ten potok! A pomohli, a né dělali demonstrace, chodili po náměstí a křičeli prostě é udělejte spalovnu, jinou spalovnu v Plzni nebo něco jiného takového.

Vtom vchází babička. Asi ji přilákal smích. Říká, že hluchne, ale jakmile se něco děje, je tu jak na koni.

„Co se tady děje, mládeži?“

Táta ji okřikne, ať je zticha. Babička se na něj mračí a sedá si do křesla. Koukám jí ze země na nohy. Nemá je taky zrovna moc čistý.

„Posloucháme ilegální nahrávku!“ chlubí se brácha. „Jakešův projev.“

„Ale no tak,“ mračí se zase babička, „to se neříká přeci.“
„Je to protistátní,“ přidávám se.

No tak řekněme, paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už 3 roky po sobě bere 600 tisíc každý rok a další, ne 600 tisíc, milion... 2 milióny berou, Jandové a jiní... ty náhodou neprotestovali, ale mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali...   

Máma s tátou se smějou, až jim z očí tečou slzy. Babička se ale mračí ještě víc. Ptá se táty, jestli je to vážně protistátní.

„Prosim tě, neboj se!“ uklidňuje ji otec. „Buď zticha a poslouchej... nebo běž.“

V těch socialistických zemích probíhají procesy tak jako u nás, velice složitý procesy

Neni to jen proces, bych řek, v kterým se ne každý dost vyzná, ale proces, do kterýho můžou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé … určitou dobu.

„Tak si tu aspoň zavřete okna.“
„Ježíši, já se z ní zbláznim!“ Táta se chytá za hlavu.
„Já to zavřu.“

Máma jde k oknu a zavírá ho.

Musíme stavět na tom pozitivním a jít dál a věci, který sme dělali špatně neopakovat… ano! Zamyslet se! Kde co a jak použít. Ano, jestli dávám někomu malou hospodu, kde  jsme měli jednoho člověka a platili jsme ze státní pokladny každý měsíc 4000 ztráty… na tu hospodu, pak je asi lepčí dát ji jemu, i když von si tam asi vydělá daleko víc než předtim, ale nás to ty 4000 nestojí! To sme to v minulosti trochu přešvihli s tou socializací, řek bych.

„Kdyby to někdo slyšel, tak nás všechny zavřou!“

Táta vypíná kazeťák.

„Prosim tě, ty máš taky ze všeho strach. Jestli se ti to nelíbí, tak di domů.“
„Já myslím jen na kluky, aby něco neplácli ve škole, ale jestli mě tady nechcete, tak já můžu jít, stejně jsem vám tu jen na obtíž... už abych umřela.“

Teď dá táta jako vždycky oči v sloup a řekne jí, že se z ní stává ufňukaná stará babka.

„Stává se z tebe senilní ufňukánek,“ říká jí doslova a znova zapíná kazeťák.

Jakou principiálnost tedy zachovat? A je rozdíl, jestli nás podporují a volají potom lidé, masy lidí, a je rozdíl, jestli mi to formulujem jako oficielní otevřenou politiku. Tedy bych řek, jestli my řekneme... prostě… zavřeme Havla. Já si myslim, že by to nikomu, ničemu neprospělo. Můj názor je, jestli se nebude dopouštět nějakých jasných vážných přečinů, prostě… druhá věc je, jestli ho někam pustíme. Nikdo takový slib nedal. My jsme to vyslechli no a nechali bez odpovědi … je jasný, že ho tam nepustíme.

„Pane bože, proč brečíš?“

„Nemáte mě rádi.“
„Ale co to povídáš, maminko,“ vkládá se do toho máma a jde pohladit babičku. „Dáš si kafe?“
„Vlastní syn mi tohle řekne... jo, dám si, děkuju.“
„A není to pravda, proboha? Dám si taky kafe a pořádně silný, ne ty tvoje čajíčky.“

„Já taky,“ říkám.

„To víš že jo,“ na to babička a hodí po mně ustaraným pohledem, načež brácha křičí: „Ať žije Havel!“ a na babičku jdou mdloby.

Stejně jak ten Dubček vedle toho, snaží se chodit po tom světě. Taky sme pod těžkou kritikou. Chtěl jít do Itálie podruhý. Nepustili sme. Chtěl jít do Španělska teď. Nepustili!

„Netlem se furt, pupku, dyk ani nevíš, kdo to je Dubček.“

„A ty jo?“
„Dezydent ne, vo‘e!!“

„No jasně, prezident, to určitě – dyk to je Husák, ne?“

Samozřejmě chodí velvyslanci. Píšou předsedové vlád. Předsedové stran. Píše tady předseda internacionály… ten… Brandt! Wili Brandt všichni intervenujou…

Mezitím máma přinesla kafe. Táta jako obvykle nadává, že je moc slabý, a babička žádá o kostku cukru navíc. Říkám mámě, ať mi přinese alespoň šťávu.

„Nejsem žádna služka,“ opáčí.

„Máš nohy, ne?“ přidává se táta.

„Já ti tam skočím, srdéčko moje,“ nabízí se babička.

„No to snad nemyslíš vážně? Hezky seď, synáček si dojde pro šťávu sám.“

„Proč bych mu ji nemohla udělat? To už nesmím ani k vám do kuchyně?“

„Bože, já se z tebe jednou picnu!“ rezignuje táta a nechává babičku, ať mi tu šťávu udělá.

Vlastně na ni už nemám chuť. Je mi trochu trapně a brácha to moc dobře ví. Šklebí se na mě a já mu to nemůžu oplatit. Jsem na černý listině. Nejdřív s nohama u mámy a teď s tou zpropadenou šťávou u táty. Navíc ji babička udělala málo sladkou!  

… složitý! … záležitosti sou to… a proto je tak důležitý ta podpora zespodu, aby my sme mohli říct ne my si to přejem ale lid si to žádá, taky, my s tim souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě, neměli jedinýho slova podpory pro to, co se děje, no a voni nás mohli proti tomu lidu postavit. 

2.

Kazeta dohrála. Babička se šla k sobě natáhnout a máti v kuchyni připravuje nedělní oběd - kuře stokrát stejně. Sedíme s tátou a bráchou v obýváku a sledujeme nedělní pohádku.

„Dojdeš teď pro toho Predátora, pupku?“ ptá se brácha.
„To určitě.“

„Ať si to po obědě pustíme, ne?“
„Co to je zase za pitominu?“ vkládá se do hovoru táta.
„Novej film s Arnoldem. Fakt je to supr. Kluci v Praze to už viděli. Lítaj tam střeva a hlavy....,“ brácha tátovi barvitě líčí další krvavý detaily a mně je jasný, že se budu muset sebrat a zajít k Mráčkovi, což je můj hlavní dodavatel videokazet. I když doma video nemá, zná ty správný zdroje. Za zprostředkování si pak řekne o nějakej plakát, peníze nebo, v tom horším případě, se chce na ten film podívat taky. To ale u nás moc dobře nejde. Rodiče tráví většinu času doma. Minulý Vánoce sehnal Delta Force 2. Chtěl se na to dívat s náma. Než ale Chuck Norris stačil vyskočit z letadla na tajnou misi, Mráček letěl z našich dveří. Táta prostě nesnáší, když mu někdo kazí vánoční idylu. Dva měsíce mi pak Mráček nechtěl nic půjčit.             

„A ve dvanáct je oběd!“ připomíná mi máma, když se dole v hale obouvám.

„A puč ještě nějaký porno, pupku!“   

„Puč si ho sám!“ volám a jsem rád, že brácha s tátou nevidí, jak se červenám.

Mráček bydlí na Pivovaru, což je sídliště pod kopcem asi půl kilometru od našeho baráku. Ve vzduchu je cítit směs nedělních obědů, televize se vzájemně překřikujou a venku skoro nikdo není.

„Co je zase?“  slyším za dveřma pana Mráčka. Otvírá dveře a měří si mě pohledem. Je jen v dírkovaným tílku a koskovanejch trenýrkách. Má velký břicho a zamračenej obličej. Nikdy jsem ho neviděl se smát.

„Petře, poď sem, né? To ti mám furt votvírat dveře. Sem tvůj sluha, nebo co?“
„No jo,“ ozývá se z dálky.
„Hele nebuď drzej a řekni tady kamarádovi, že není slušný otravovat v neděli.“

Zase rudnu. 

„Co chceš?“ ptá se Mráček. Taky se mračí. Už vím, proč se tak jmenujou.

„Nemáš tu kazetu Predátora?“
„Nemám.“

„Slíbils mi ji.“
„Má ji Grepl.“
„Ale já ti dal včera deset korun zálohy.“    

„Je to Grepla, chtěl ji včera někomu pustit. Musel jsem mu ji vrátit.“
„A můžu se u něj stavit, když mu řeknu, že mě posíláš?“

„Pro mě za mě.“

„Mám mu přinést nějakej plakát?“

„Přines jeho ségře Ricka Springfielda.“

„Mám doma superplakát,“ oznamuju s potěšením.

„No vidíš, vole,“ šklebí se Mráček, „tak hodně štěstí.“

A to jsem Dráteníkovi minulej tejden nadával, proč mi na burze koupil bravíčko, kde je superplakát Ricka Springfielda! Štěstí nechodí po horách, ale po Buštěhradský burze!

Běžím do vedlejšího vchodu, kde Grepl bydlí. Otvírá jeho ségra. Je jí sedmnáct a dělá v Praze modelku. V tu ránu se měním v rajče. Dlouhý černý vlasy jí padají na holý ramena a zpod tílka se tlačí ven dvě zralý broskve. Točí se mi hlava. Minulej měsíc ve Vlastě vyšla její fotka. Dělala reklamu na plavky. Mám ji pěkně schovanou v pokojíčku v knížce Lovci mamutů a dost často si s ní v noci povídám. Ale teď jako bych oněměl.

„Co chceš?“ ptá se rozmrzele.
„Je brácha doma?“ vykoktávám.

„Je v Hoříňáku na rybách.“

„Dík,“ hlesnu a peláším k řece do Hořínskýho parku. Je to tak čtvrt hodiny chůze. Musím běžet, jelikož čas oběda se blíží. Grepl je přímo pod mostem. Stojí tam ještě s jedním klukem, kterýho neznám. Pruty mají pohozený na zemi. Baví se a kouří.

„Fakt super projev, vole,“ vypráví kluk Greplovi, „ ten Jakeš je blbej jak tágo, vole. Normálně, vole, tam říká něco vo Zagorový, vole, jako že vydělává milióny.“
„Ty vole, a máš to nahraný?“

„Nemám, vole, fotr to měl půjčený, ale hned to zas musel vrátit, vole.“
„Čau,“ říkám ještě celej zadejchanej. „Bavíte se vo Jakešovi, že jo?“ 

„A co ti je po tom, vole?“ odsekne kluk. Nevypadá zrovna moc přátelsky. Ignoruju ho a obracím se na Grepla s prosbou o Predátora. 

„Myslíš jako, vole, že si beru Predátora na ryby, jo? A proč sis o tu kazetu neřek, když si byl u nás, ty pako?“

Protože jsem oněměl krásou tvý ségry, říkám si v duchu a už jen vzpomínka na ni mi vhání do hlavy krev.

„Stejně jsem ji slíbil Dráteníkovi,“ dodává, „dá mi za ni plakát George Michaela.“
„Já mám superstránku Springfielda pro tvoji ségru,“ vytahuju svůj trumf.

„Ten už se jí nelíbí, vole. Nemáš George Michaela?“
„Ne, ale mám doma ten projev Jakeše,“ vypadává ze mě.

„Fakt, vole?“ směje se nevěřícně Grepl. „A já mam zase porno s Bartošovou.“

Cizej kluk se šklebí a zkušeně potahuje z cigára. Je vidět, že šlukuje.

„Chceš bidlo, vole?“ ptá se.
„Co?“ já na to nechápavě.
„Cigáro, blbečku.“
„Nechci.“
„Jak nechceš, vole?“
„Nech ho, vole,“ vkládá se do toho Grepl, „je to mazánek z Jeptišáku.“
„Pche! “ Kluk si opovržlivě uplivává a předvádí další mocnej šluk. Kouř mi pak vyfukuje do obličeje.

„Tak mi jedno dej,“ říkám nakonec. Nesnáším, když mi někdo říká mazánku.

„Posereš se, vole,“ varuje mě Grepl, jako by byl bůhvíjak starší. Dva roky přeci není žádnej rozdíl. Vdechuju kouř, a abych je přesvědčil, že šlukuju, doslova ho polykám. Před očima se mi dělá mlha.

„Tak ty máš fakt ten projev Jakeše, vole?“ utvrzuje se Grepl.
„Jo,“ hlesnu a snažím se udržet slzy v očích.

„Dones mi ho po obědě a já ti za něj pučim Predátora, oukej, vole?“
Už jen kejvu, protože mám strach, že kdybych otevřel pusu, pozvracím se. Na mělnický věži odbíjí tři čtvrtě na dvanáct. Běžím rychle domů. Zvedá se mi žaludek, ale nedá se nic dělat. Musím pokračovat v běhu. Rodiče si na nedělních obědech zakládají. Major Zeman a pečený kuře. Je to náš malý rodinný rituál.

3.

„Máš to?“ ptá se hned brácha.

„Ne,“ volám z koupelny a rychle vycucávám zubní pastu a vyplachuju si pusu. Snad ten kouř nikdo neucítí. Z fluory se mi zase zvedá žaludek.

„Jak to že nemáš?“

„Zajdu pro to po obědě.“
„Víš, že těch deset korun jsem platil já.“
„No jo.“

Při obědě zase musím celou dobu ohejbat krk. Mám nejhorší místo. Táta s mámou sedí v křeslech u televize a my se cpeme u jídelního stolu hned vedle. Okusuju poslední chrupavku a dojídám nudle. Kazeta s Jakešovým projevem je pořád zastrčená v kazeťáku pod televizí. Po obědě se táta natáhne a s největší pravděpodobností usne a máma bude mejt nádobí. Pak přijde moje chvíle.

„To ste mi nenechali žádný chrupavky?“ ptá se dotčeně máma, když nám bere talíře, „ani biskupa?“

„Chrupavky mám jíst já!“ říká táta a hladí si pleš. „Rostou po tom vlasy.“
„No to je vidět,“ směje se brácha, načež mě pobídne, ať skočím pro Predátora.

„A kdo mi pomůže s nádobím?“

Brácha se hned začíná vymlouvat, že na něj leze alergie, a demonstrativně kejchá. Umí to  z fleku. Rudne, prská na všechny strany a z očí mu tečou slzy.

„Já to umeju, ale neutírám,“ nabídnu se.

Když domeju nádobí, z obýváku se už ozývá tátovo chrápání. Máma leští sklenice a brácha se v pokojíčku léčí z „alergie“. Jdu ke kazeťáku a opatrně vyndávám kazetu. Strkám si ji do tepláků a rychle běžím dolů do haly.

„Kam deš?“ ozývá se z pokojíčku.

„Kam asi?“
„Jen aby, pupku.“

„No jo porád!“

Už mě to věčný komandování začíná lízt krkem.

Za chvíli jsem u Grepla. Bohužel mi neotvírá jeho ségra. Tentokrát bych byl už určitě výřečnější.

„Máš to, vole?“ ptá se Grepl. Ještě žvejká jídlo. Podle vůně vycházející ze dveří to vypadá taky na kuře. Pusu má celou mastnou.

„Jasně.“
„Uka.“
„Nejdřív tu kazetu.
„No jo, vole, du pro ni, ne?“

„Za chvíli se vrací s videokazetou Sony. Délka 180 minut. Stav – extrémně ohmataný.“
„Co je jako druhej film?“ ptám se a snažím se to přečíst na hřbetu kazety. Grepl ale ucukává.

„Pěkně z ručky do ručky,“ říká. 

Vytahuju kazetu. Předávka probíhá v pořádku.

„Top gun?“ říkám zklamaně.
„No a?“ 

„Ten sem viděl.“
„A můžu za to, vole?“ směje se Grepl. Mezi zubama má kousky masa.

„Nemáš ještě něco?“ zkouším to.
„A máš toho Springfielda, vole?“
„Sem myslel, že už se ségře nelíbí.“
„Už ne tolik, vole, ale to je jedno, ne?“
„Řeklo se kazetu za kazetu, ne?“

Místo odpovědi volá ségru. Snažím se zůstat v klidu, nicméně proudy krve valící se do mýho obličeje nic nezadrží.

„Čau,“ zdraví mě přátelsky jeho ségra. Její hlas zní úplně jinak než dopoledne. „Moh bys mi ten plakát přinýst?“
„Tak jo,“ říkám a rychle mizím, nebo tam exploduju.

Když dorážím domů, jsem ještě pořád rudej. Jdu do pokojíčku, beru Lovce mamutů a na straně sto dvacet si to s Greplovou pěkně vyříkávám. Jo, holka, za ten plakát musíš něco vytlačit. Večer si pěkně sundáš ty svoje kytičkovaný plavky!

„Máš to, pupku?“

Zabouchávám knížku a rychle ji vracím do police. Brácha zmerčuje kazetu. Hned po ní skáče a běží do obýváku.

„Počkej,“ volám za ním, „ já to půjčil!“
Brácha už ale tátu vzbudil a chlubí se cizím peřím.

„Je to fakt krvák. Možná by ses na to, pupku, neměl ani dívat.“
„Co kecáš, křivonožko!“
„Víš, že si se u Sežrána za živa poblil.“
„To není pravda.“

Brácha vkládá kazetu do videa a přetáčí. Predátor je nahranej jako druhej.

„Ty vole, to je snad desátá kopie, ne?“ stěžuje si.

„Co chceš?“ opáčím. „Je to novej film.“
„A v němčině.“
„Tak to příště přivez z Prahy, ty chytráku!“

Pravda je, že skrz červený a oranžový pruhy Arnold skoro není vidět, kór když se furt maskuje v džungli. Táta naštěstí zase usnul a máma šla na hřbitov, jinak bychom to museli vypnout. Furt nám říkají, že si kazíme oči. Zkoušíme stáhnout barvu. Černobíle tam alespoň něco vidět je. Přes strašnej německej dabing se překladatel pokouší osvětlit děj.

„Ten, co to namlouvá, hrozně huhlá!“ stěžuje si dál brácha.

„Tak buď zticha!“
„Není mu rozumět!“

„Protože seš hluchej.“

„Za to mi vrátíš peníze.“
„To ani náhodou. Už jsem je dal Mráčkovi.“
„To sou ale kšefty.“

Bráchovi se pořád něco nelíbí. Naštěstí se za chvíli uklidní, tak jako přeskakující kazeta, a my si můžeme vychutnávat Arnoldovy svaly, tedy dokud, zrovna v nejnapínavější okamžik (Predátor chytá Arnolda pod krkem), nedochází páska. Zíráme na modrou obrazovku, zatímco video přetáčí kazetu na začátek. 

„Vono se to nevešlo?“ brácha nevěřícně.
„To mi Grepl neřek,“ zkouším se bránit.

„Ty vole, pupku, já tě přerazim. Tak za to sem vyplácnul pětku? Za film, kterej není skoro vidět a ještě k tomu není nahranej do konce?“

Vtom se probouzí táta. Jako vždycky si utírá slinu z koutku úst. Dělá to, i když tam žádnou nemá.

„Tak jaký to je?“ ptá se.

„Nevešlo se to!“ lamentí brácha. „Nebyl tam celej film. To by musel pupek bejt k něčemu.“
„Neříkej mi pupku!“

„Pupku!“

„Kde je ta kazeta?“ přerušuje nás táta.

„Ve videu,“ říká brácha, „dal jsem za ni pětku a mám z toho úplný hovno.“

„Ne video, myslim toho Jakeše!“

Táta ukazuje na prázdnej kazeťák a jeho přísnej pohled nevěstí nic dobrýho.

„Já ji nebral,“ říká brácha a spokojeně sleduje, jak rudnu.     

„Tys ji někomu půjčil?“ na mě. Tátův zvýšenej hlas mi vhání slzy do očí.

„Jenom Greplovi za toho Predátora,“ špitám.
„Cože?“ To už táta řve a mně po tvářích stékají slzy. „Okamžitě pro ni běž. Dyk nás za to můžou zavřít! Měl bych tě seřezat, žes to neviděl!“

Nechápu to. Když jsme to tady poslouchali, sám říkal babičce, ať se nestrachuje, a teď tu takhle vyvádí. Buď jak buď, rychle beru videokazetu a běžím za Greplem. O výprask rozhodně nemám zájem.

4.

„Ahoj, neseš mi toho Springstiena?“

Už ani kvůli Greplový ségře nerudnu. Vidina výprasku je silnější než stud.

„Je doma brácha?“ ptám se místo odpovědi.

„Neni,“ ušklíbne se a zavírá dveře. Rychle jí v tom zabraňuju další otázkou:

„Kde je?“

„Asi zase v Hoříně,“ neochotně.
„Tady vracím tu kazetu s Predátorem.“
Pohotově mi ji bere z ruky. Na to jsem nebyl připravenej. Začínám panikařit.
„Ale já potřebuju tu svoji,“ naléhám.
„Jakou zase?“ už naštvaně.
„Tu hnědou sonku, ne video, normální, do kazeťáku.“
„Tu s tím Jakešem?“
Už je mi zase do breku.

„Potřebuju ji,“ opakuju.
„Brácha si ji bral s sebou,“ oznamuje nakonec a zabouchává dveře dřív, než na to stačím něco říct.

Sedám si na schody a bulím tam snad pět minut, načež si uvědomím, že čas neúprosně běží. Otírám si tváře a rychle utíkám do Hoříňáku. Pod mostem kromě holubů nikdo není. Všechno se mi před očima rozplývá. Běžím nazpátek. Na mostě mě napadne, že by bylo nejlepší skočit. Jak tak nad tím přemýšlím, skoro vrážím do Grepla. Zase je s tím protivným klukem. V jedný ruce mají pruty a v druhý zapálenou cigaretu.

„Co je, vole? Si mi mále zhasnul cigáro. Čum na cestu, ne? Si byl běhat, nebo co? Seš celej rudej. Jakej byl Predátor?“

„Nevešel se celej.“
„No jo, vole, to sem ti zapomněl říct,“ šklebí se Grepl.

Kluk se mi přes vyfouknutej kouř vysmívá.

„Potřebuju tu kazetu s Jakešem.“
„Tu nemam, vole!“
„Tvoje ségra říkala, že sis ji bral s sebou!“

Klepe se mi hlas. Už mám zase na krajíčku.

„No jo, byli sme tady s Eskymákem u Dráteníka si ji poslechnout.“
„A kde ji máš?“
„Půjčil sem mu ji, vole, za samolepku – hele.“
Ukazuje na rukojeť prutu, kde má nalepenýho zpěváka ze Sigue Sigue Sputnik.

„Dobrý číro, ne, vole?“

„Má paruku, debžo,“ říká Eskymák.
„A koho to sere, vole?“

Nechávám je tam hádat se o to, jestli je číro pravý, nebo ne, a rychle běžím za Dráteníkem. Před vchodem musím chvíli počkat a nabrat dech. Mám sucho v puse a píchá mě v boku. Otvírá jeho máma. Už nemá mikádo. Nechala si narůst dlouhý vlasy. Má je spletený do drdolu. Vypadá teď mnohem starší.

Když mi oznamuje, že Michal není doma, do očí se mi opět dostávají slzy.

„Půjčoval jsem mu kazetu. Nutně ji potřebuju,“ klepe se mi hlas.
„Ale on jel s tátou do Buštěhradu. Přijede až večer.“

„Nemůžete se podívat, jestli ji někde nemá?“ žadoním.

„Tak počkej,“ vzdychne a odchází.

Mezitím se modlím, jak nejlíp to jde. Zkouším pánaboha uplácet plakátama, deskama, dobrejma skutkama, dokud se paní Dráteníková nevrací a neříká:

„Tak nic.“

Slzy už nemůžu dál držet. Paní Dráteníková se na mě nevěřícně kouká.

„Vrátí ti ji zítra,“ zkouší mě utěšit.
„To je pozdě,“ kuňkám, „musím ji vrátit dneska – nebyla moje.“
„Počkej,“ odtuší, „to byla audiokazeta, viď?“
Kejvu hlavou.

„S takovým vyprávěním, viď?“
„Ano. A kdy se večer Michal vrátí?“
„Tak v osm v devět. Řeknu mu, žes tu byl a že ji potřebuješ. Nemůžeš tu na něj čekat.“     

To ať mi povídá. Sedím na schodech před vchodem, pomalu se stmívá a já vím, že to doma schytám tak jako tak. Po devátý konečně přijíždí zelená škodovka Rapid. Má otevřenej kufr, z něhož čouhá noha stolu, za kterou visí červený trenky. Z auta vystupuje Dráteník. Ty trenky jsou určitě jeho. V podpaždí má bravíčka. Z auta je slyšet Jakeš:

... my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě...

Zdálky zdravím pana Dráteníka. Rychle kazetu vypíná.

„Co tady děláš?“ diví se Dráteník.
„Čekám na tebe.“
„Dyk sis žádný bravíčko neobjednával.“
„Potřebuju vrátit tu kazetu.“
„Jakou kazetu?“

„Toho Jakeše,“ skoro šeptám.

„Dyk ta je Grepla!“
„Michale, pojď mi s tím pomoct!“

Pan Dráteník tahá z kufru starožitný stůl.

„Ta kazeta je moje,“ říkám.
„Drž to pořádně, přece, víš kolik to stojí?“ lamentí pan Dráteník

Přikládám taky ruku k dílu. Snad to ocení a kazetu mi vrátí. Stůl je konečně na zemi.

„Tak dáš mi tu kazetu?“ naléhám. „Potřebuju ji dneska vrátit.“

„Říkal si, že je tvoje,“ namítá Dráteník.

„Michale, vem tem stůl a pojď už.“

Pan Dráteník mě doslova ignoruje. To ale neví, že já se odsud bez tý kazety nehnu.

„Já ji půjčoval Greplovi a mně ji někdo půjčil a já mu to musím vrátit... dneska!“ vysvětluju.

„Kecáš.“
„Fakticky! Musím to dneska vrátit.“
„Tak čí je ta kazeta?“ vkládá se do toho nakonec pan Dráteník. Drží kazetu v ruce a poklepává si s ní o dlaň.

„Jednoho mýho kamaráda,“ vykoktávám.
„A jak se jmenuje?“

„Průša,“ vypadává ze mě a beru mu kazetu z ruky. Než se stačí vzpamatovat, mám ji v kapse, loučím se a mířím si to rychle pryč.

 „Průša?“ slyším se divit Michala. „To sem mu to moh vrátit zejtra ve škole, ne?“

„Chce to dneska!“ volám za chůze a polejvá mě hrůza při pomyšlení, že Dráteník to zejtra Průšovi vykecá. Průša je největší bitkař ve třídě. Učiněnej grizzly. Na judo chodí snad už od narození. Proč jsem si nevymyslel někoho jinýho? ptám se sám sebe. Nicméně na přemejšlení teď není čas. Je půl desátý. Běžím domů a zastavuju se až u vrat, odkud mě už všichni vyhlížejí.

„Kdes byl?“ táta přísně.

„Nevíš, kolik je hodin?“ máma vyčítavě.

„Mohlo se ti něco stát!“ babička ustaraně.

„Tys tomu dal, pupku,“ brácha s výsměchem.

„Sháněl jsem tu kazetu,“ říkám a vytahuju ji z kapsy, „aby nás nezavřeli.“

Zabralo to. Tátova ruka se blíží k mý tváři, ale v poslední chvíli se facka mění v pohlazení.

„Ty seš ale janek!“

Táta mě objímá a já brečím jak malá holka.

„Blbe jeden,“ dodává.

„Mohlo se ti něco stát,“ opakuje babička.

„Mysleli jsme, že si utek kvůli tomu z domova,“ říká máma už s úsměvem křehkým jak moje kolena.

„Nebo že tě sejmuli estébáci,“ směje se brácha.

Estébáci jsou mi ale ukradený. Už vidím, jak se Dráteník ptá Průšy, jestli si ještě nemůže půjčit kazetu s Jakešem, kterej mě straší mnohem víc než ta mimozemská potvora  z Predátora. V noci se mi o Jakešovi dokonce zdá. Stojí nade mnou s oštěpem a z jeho pusy vychází bojovej pokřik. Chystá se mi vyrvat z těla lebku i s páteří. Na poslední chvíli mě vysvobozuje babička. „Stávej, srdečko, škola volá,“ šeptá mi do ucha. Jako vždycky se neobtěžovala nandat si zubní protézu. Směje se na mě od ucha k uchu, v jejích růžovejch dásních se odráží ranní sluníčko a já přemejšlím, kolik mi dneska Průša asi vyrazí zubů.