Kripl, úchyl a smradlavá socka dnes u nás ve studiu

Moderátor: „… a už přicházejí naši tři stateční, poprosím o potlesk! Posaďte se, pánové. Můžeme začít? Já se ptám, můžeme začít?!“

Publikum: „Jooooo!“

„To mě těší. Nuže, kvůli zachování anonymity obdržel každý z našich hostů svou přezdívku. Pán po mé levici má přezdívku úchyl, vedle něj sedí kripl…“

„Dobrý den!“ zvolá kripl k obecenstvu. Smích.

„A nalevo,“ ukáže moderátor, „smradlavá socka!“ Mlčí. „Moje první otázka je jasná, proč jste sem dnes přišli, pánové? Poprosím o krátkou odpověď. Začněme třeba u smradlavé socky. Ou, chtěl bych ještě dodat, že zatímco my jsme udělili pánovi pouze přezdívku socka, hodnotící adjektiv smradlavá už si dodal sám. Že?“

„Řádně sebekritickej debil!“ konstatuje publikum. Smích

„Haha. Takže co vám dodalo odvahu vstoupit do našeho pořadu? Smradlavá… socko?“

„Prachy.“

„Krátké a upřímné. A co vás, kriple, přivedlo před světla kamer? Musíte mě omluvit, ale nejste zrovna žádný manekýn.“ Smích.

„Já bych chtě-chtěl najít pomoc. Od někoho. Kohokoliv.“

„A úchyl?“

„Hledám pochopení. Porozumění od lidí mému problému.“

„Strč si banán do prdele a di si ho vyhonit!“ míní publikum.

„Prosím o klid,“ usmívá se moderátor. „Zůstanu u vás, úchyle. A poprosil bych vás, zda byste byl ochoten v krátkosti nám tu převyprávět svůj kontroverzní životní příběh.“

„Takže moje potíže začaly ještě těsně před pubertou, myslím tak kolem desátého roku. Sa-samozřejmě v té době jsem si to ještě nedokázal vysvětlit, ale jak jsem později pochopil… asi někdy kolem… osmnáctého roku života… tedy pochopil jsem, nebo tedy spíš připustil si, že jsem…hmm… pedofil. Můžete se také setkat s označením girllover. Zpočátku mě přitahovaly moje vrstevnice, tedy dívky mého věku, abyste rozuměli, ale jak jsem dospíval, začaly mě vábit, tedy sexuálně vzrušovat, spíš mladší dívky…“

„Tím myslíte děvčátka?“ se zájmem se předkloní moderátor.

„Ano tak. Mladší dívky kolem… asi v rozmezí deset až dvanáct let.“

Stařenka v béžovém si v publiku vyžádá mikrofon. „Já bych jen chtěla… kde se to zapíná… já bych chtěla říct, že každýmu takovýdlemu hajzlovi bych hned usekla lofasa i s pytlikem a dala mu to s cibulkou k večeři.“

Úchyl si usrkne ze sklenice vody. „Mohl bych vás poprosit, pane moderátore, aby mě ta paní nepřerušovala?“

„Jistě, prosím, otázky budeme pokládat, až úchyl dovypráví. A vás bych, úchyle, požádal, zda byste mohl přejít k tomu inkriminovanému incidentu.“

„Jistě ale to nebudete znát veškeré souvislosti, pro pochopení je…“ Moderátor se usmívá. „Takže mně bylo tehdy třicet pět let a tedy se svým… hendikepem jsem se potýkal už… prostě dlouhá léta a musím říct, že to bylo stále těžší. Ano jistě přejdu k věci… stalo se, že mě po několik měsíců velmi silně přitahovala dcera mého bratra, takže moje neteř. Bylo jí jedenáct, když to začalo, a dvanáct a půl, když…“

„Když jste ji znásilnil?“ Zhnusený povzdech.

„Ano, tak to bylo v protokolu… prostě když jsem s ní měl styk.“

„Ano… a támhle pán v modrém má otázku?“ moderátor ukáže.“

„Noo já se támhle tomu strejcovi zas tak nedivim, asi to byla pěkná běhna, ho dráždila, až mu z toho pořádně houplo a vojel ji no. Vždyť považte, to co dneska tyhle malý coury dělaj, a jak se oblíkaj…“

Zvedne se paní v červeném. „A vy o tom tak mluvíte, jako byste tam přímo byl! Nepřidržoval jste tomu čuňákovi tu nebohou holčičku, nebo nepomáhal jste mu ji přivázat k posteli? Já prostě takovéhle dobytky nemůžu vystát!“

Mikrofon si vezme pán v zeleném svetru. „Já se domnívám, že střed tohoto problému právě leží v přístupu společnosti. Nebo spíš jaký přístup je nám až násilím podsouván. V Česku spočívající ve vládou praktikované a medii propagované toleranci k jakékoli sexuální prasárně, buzeranty a jinými úchyly počínaje přes krvavé sadistické praktiky, olizování sekretů všeho druhu a kouřením s polykáním semene či análními praktikami konče. To vše šířící infekce a AIDS. Naše mocné šimrá pod frňáčky popisování podobných chlíváren, samozřejmě jaké jiné vysvětlení se nabízí, než že tomu všemu sami holdují. Proč jinak by tolik podporovali toleranci k podobným odpornostem?“ Přikyvování.

Moderátor povstane. „Myslím, že vyjádřit se takhle na rovinu zaslouží potlesk!“ Potlesk.

Úchyl si usrkne vody. „Já bych chtěl celou tuhle věc uvést trochu na pravou míru. Já jsem chtěl hlavně zdůraznit to, co člověk cítí, nejen já ale stovky ba tisíce mě podobných. To zoufalství, že nikdy nemohu dojít lásky…“

„To přece nemůže myslet úchyl vážně,“ řekne starší muž ve fialovém saku. „Stejně takhle je to i s těma homosexuálama a vší touhle svoločí. Prostě mají tohle postižení, tuhle nemoc, a tak něco nemůžou dělat, jako třeba tady kripl těžko může jít na tancovačku.“ Potlesk.

Kripl se zasměje k publiku. „Nooo to teda ne, pane, haha, to máte pravdu.“ Smích.

„Snažně vás prosím, zkuste pochopit jedno. Úplně stejně jako vás vzrušuje styk s ženou, pravděpodobně, že? Tak mě vzrušují… mladší ženy, ano holčičky. Rozdíl je v tom, že já nebudu mít nikdy možnost tomuto vábení legálně podlehnout a to činí celou tu věc o to větší posedlostí. Poslyšte, četl jste Nabokovovu Lolitu? Vřele vám ji doporučuji, možná konečně trochu více nahlédnete do celého problému.“

„A vy jste četl Bibli?“ opáčí starší ve fialovém.  „Tu zase doporučím já vám, třeba pochopíte, že hodit si mašli je o fous menší hřích, než co jste udělal. Přesně to já vám vřele doporučuju, má úcta.“

„Za to co jsem udělal, jsem si už odpykal svůj trest, a zdali je pravda, že to mé nebohé neteři nějak psychicky ublížilo, budu si to vyčítat do konce života. Jen díky splnění dluhu vůči normám a společnosti, o tom na tomto místě můžu nyní mluvit. Ale takovou výhodu tisíce mně podobných nemají, musí žít v přetvářce, a tak si myslím, že mluvím i za ně…“

„Mohu se vás zeptat, jak vysoký ten trest byl?“ tázavě vzhlíží moderátor.

„Tři roky, a půl roku ve vazbě…“

To nadzvedne ženu s brýlemi bez obrouček. „Tady je jasně vidět náš soudní systém! Klidně si takové individuum po třech letech propustí, aby mohl svůj čin ihned zopakovat a třeba s fatálnějšími následky. Ve strachu, aby se na ty mizerné tři roky nevrátil, kam patří, další nebohou dívenku zavraždí…“

„Já bych nikdy…“

„Pane moderátore, můžu vás poprosit, aby mi úchyl neskákal do řeči? Takže právu je úplně jedno, že další oběť zavraždí! Náš soudní systém nemá žádnou úcta k životu! Proto plně podporuji trest smrti pro takové bastardy!“

„Do hajzlu s falešnou humanitou. Kulku do palice a je to vyřízený,“ z publika.

„Já bych vám drahá paní chtěl vysvětlit…“

Muž s příčeskem: „Pane bože, já si myslím, že bys měl už konečně držet hubu. Vždyť támhle paní s brýlemi bez obrouček měla naprostou pravdu. My jsme tohohle pokřiveného mutanta, nebo co to je zač, totiž živili z naší kapsy. Jako vždy, když něco podobného vidím, chce se mi blejt. Tenhle odpad by měl makat do roztrhání těla nebo viset!“

To podpoří mladík ve větrovce. „Kdyby si za vraždu šla každá bestie sednout na křeslo, jistě by se počet úkladných vražd a znásilnění snížil. A my bychom aspoň tyhle "lidi",“ výrazně prsty předvede uvozovky, „nemuseli v kriminálech živit našimi penězi.“

„Já velmi všem děkuji za vaše názory,“ praví moderátor, úchyl se jen nadechne, pak usrkne ze sklenice vody. „A nyní bych přikročil k smradlavé socce…“

Z publika: „Já bych k ní moc blízko nekráčel, haha!“ Smích.

„Prosím! Smradlavá socko, v dotazníku jste uvedl, že už pět let trávíte životem v ulicích našeho hlavního města, je to tak?“ Přikývne. „Měl jste někdy v té době nebo předtím stálou práci?“ Pokrčí rameny, zavrtí hlavou.

To už se holohlavý muž v blazeru zvedá. „Smradlavá socko, vy jste Rom?

„Moje matka byla.“

To nenechá chladným mladíka v okrové šále: „Samozřejmě cikán! Nepracují, vraždí, kradou. Co s nimi! Jejich celkový odsun do Indie by byla výhra!“

„Prosím!“ křikne moderátor. „Mohl byste používat méně pejorativní označení Rom? Přesně jako támhle pán v blazeru.“

Pán v černém blazeru: „Já ovšem musím s pánem v okrové šále souhlasit. A to rozhodně nechci být nijak pejorativní nebo zevšeobecňovat. Ale ptám se vás, topíte vši?  Kdo se ptá, zdali ta která veš saje skutečně krev jen psům nebo i lidem? Přirozeností vší je sát krev. Když vidím skákat veš, rozmáčknu ji!“ Pán v blazeru se udeří pěstí do srdce, pak vztyčí pravici. Nesmělý potlesk. Smradlavá socka jen pokrčí rameny a zavrtí hlavou.

 Moderátor: „Tak tohle ne, pane! Ještě jedno takové gesto a budeme vás muset vyvést. Copak nevíte, že podobné nevhodné nacistické symboliky jsou v našem státě přísně zakázané?“

Z publika: „Ale prosím vás! Jednu věc by se Češi mohli od cikánů a Židů učit v tom, jak paraziticky přežít, intrikovat, vytrubovat jaký jsou chudáci a to na těch správných místech. Ti to maj prostě ve svejch kočovnejch genech!“ Nyní už moderátor jen povzdechne a nic neříká.

Další: Já myslím, že úchyl určitě kamarádil s Rómama, tam souložej už s holkama, ještě než jdou do první třídy a mezi sebou v rodině, kradou si taky mezi sebou. Já myslím, že smradlavá socka si může s úchylem podat ruku!“ Smradlavá socka pokrčí, zavrtí.

„Ano. Nechápu, proč musejí mít u nás cikáni vlastní ministerstvo, který jde zvlášť jim extra na ruku. Mají ho snad další národnosti a etnika u nás? Nemají!!! Pokud ho mají pouze naši cikánští spoluobčané, znamená to, že ostatní jsou rasově diskriminováni kvůli své barvě pleti. A to je světový unikát, kdy jedno, ZATÍM, relativně málo početné etnikum, má výhody, které ostatní nemají. Stop rasismu!!!“

Zvedne se dívka s květovaným kapesníkem u úst. „Takže vaše matka byla Romka? Prostitutka, předpokládám? Tím pádem jste klasickým příkladem nechtěného dítěte, které jen přeplňují naše dětské domovy, ubírají místa našim dětem, a jak správně poznamenal tadyten plešatý pán, jen vysávají naše kapsy, protože jediným důvodem proč vás jistě matka neutopila někde v řece, bylo, aby si zvýšila množství sociálních dávek. A nejen tohle, prosím, ještě mě nechte říci větičku, právě děti, a trochu se mi příčí takové malé psychopaty dětmi nazývat, tak právě takový jsou tím faktorem zvyšujícím kriminalitu u nás.“

„Jistěže!“ rozhodí rukama plnoštíhlý pán v havajské košili. „Nemá to žádnou úctu k dospělým tyhle haranti! Klidně to starou babku kvůli dvoustovce vykuchá nůžkama a my ani nesmíme znát ty jejich hnusný hnědý ksichtíky, abychom jim aspoň mohli sami někde na ulici zpřerážet haksny. No přeci aby se poučili, dyž zákon je na ně krátkej, na parchanty. Ale soudy pak eště potrestaj rodiče, který taky nemůžou ovlivnit všechno, to mluvím z vlastních zkušeností no fakt. Můžete to třískat, piplat se s tím, ale stejně z něj vyrostl nevděčnej hajzlík par excelánc!“

Muž, celý v černém, si poupraví sluneční brýle a tiše praví: „Nebo jim nejlépe udělat stejnou krutost, jakou spáchali oni. Protože dokud nepoznají stejnou hrůzu, jako jejich oběti, nemůžou se od svého hříchu nijak očistit.“

„Děkuji vám velmi, velmi všem! Taková smršť názorů, to už jsme tu dlouho neměli. Smradlavá socko, máte snad nějaký protiargument?“ Pokrčí, zavrtí. „Pak je tedy řada na našem posledním hostu. Kriple?“

„Ano, ano, jsem stále tuu, haha. Od toho jsem tuuu. Básnička, že ano?“ Smích.

„Jistěže. Na začátku pořadu jste řekl, že hledáte pomoc. Jak přesně jste to myslel, chtěl jste říct pomoc finanční ve vaší nelehké situaci?“

„Tedy je to tak, že ano, peníze jsou důležité a musím říct, že v mé situaci, že ano, je mi zcela znemožněno vykonávat jakoukoliv práci a ta sociální too… podpora, že ano, jen stěží vystačí na všechny dochtory a tak, na péči, kterou si musím platit.“

Z publika: „Taky bysme si mohli každej vykydnout prdel, jenže kdo by pak už platil na nás. To je krásný, že tady každej druhej jen užírá, co mi celej den vypotíme.“

„Ale víte!“ rozkřikne se kripl. Smích. „Peníze nejsou to úplně nejhlavnější. Já jsem myslel, že ano, i jinou pomoc, jako, že ano, přátelskou pomoc…“

Žena s drdolem se kategoricky přihlásí. „A já musím protestovat. Poslyšte, nechápu, proč v tomto pořadu kripl vůbec je. Vždyť on nemůže za to, že se takhle blbě narodil, ale úchyl se sockou si svoje problémy zavinili sami.“ Úchyl usrkne, socka vrtí.

„Ale já tu velmi dost chtěl být, víte paní, páč, že ano…“

Moderátor se uchichtne a překryje si ústa dlaní. „Jistě já vás ujišťuji, že zde máte své místo.“

„Haha, vy se smějete mému hlasu, že ano, já moc dobře vím, že je docela vtipný. Ale víte, mohl bych vás poprosit, abyste se nesmál, víte je to trochu nepříjemné.“¨

„Že ano,“ praví jeden z publika

„To je čuuurák!“ praví druhý.

„Já nevím, já asi už nemá, že a… já… já nemám moc víc, co říct.“

Moderátor: „Ale to jistě máte, od toho jste tady přeci. Do dotazníku jste uvedl, že dnes vás sem přivedla ještě jedna věc, snad nějaké jubileum?“

„No tedy je to tak, já, můžete se přesvědčit, mám zrovna dnes…“ vytáhne občanku a nejdříve ji ukáže publiku. Smích. Pak podá moderátorovi.  „Totiž zcela náhodou vysílání tohoto dílu vyšlo zrovna na den mých narozenin. Což mně ještě více přesvědčilo, že mám šanci, víte, dostat takový dáreček, který změní ten úplný kolotoč smůly a neštěstí v mém životě. A taky samoty.“

„A já vás ujišťuji, že k tomu máte obrovskou příležitost, jelikož, jak je vám jistě známo, náš pořad sleduje přes čtyři miliony diváků. Takže na závěr bych chtěl oslovit všechny diváky v sále i u televizních obrazovek, pokud se vás tento příběh dotkl, pokud zoufalství kripla ve vás vyvolalo soucit, nebo pocit provinění, prosím nyní nabídněte kriplovi pomoc… Takže stále čekáme… Inu nemůžeme čekat věčně, že aaano? Vysílací čas je drahý. Ještě jednu minutu. Ach takže nikdo? Inu můžete zase zkusit někoho rozplakat při příštích narozeninách, kriple!“ Potlesk.

„Mně to nevadí vážně ne, haha, vždyť, já už jsem… haha…“

„A náš pořad se chylí ke konci, nene teď už za tleskání nejste placený socko! Už nemusíte!“

„Udělej si z těch prachů obklady na prdel, Blane.“

Publikum utichne, moderátor se zarazí. „Prosím? ¨

Smradlavá socka zvedne ze stolku mikrofon. „Už si doprosil, čuráku. A vy už taky netleskejte, vy posraný lachtani. Už mi sere do hlavy poslouchat bandu zkurvenejch misantropů hlásících o lidskejch právech

„Ohoho!“ pokusí se ještě moderátor. „ Snad si smradlavá socka v kulisách z beden a krabic od vína nečítá Moliéra?“

„Ty si asi fakt myslíš, že když se tahle tlupa tupejch anonymních maškar tlemí tvým pračuráčím plkům, tak si děsnej vtipálek, viď? Nejsi vole, a vám bych nejradši řekl, že jste jen banda vypatlanců. Ale to nejde, protože žádný VÁM není. Všichni jsme takoví a to si konečně uvědomte, že není žádný to vaše zasraně oblíbený ONI. Ale jsme jen my, my jsme ty úchylové, vrazi, smradi, svině, účetní, buzeranti. A až si to uvědomíte, tak vám snad konečně v těch vašich rozesranejch palicích…“ Reflektory ve studiu zhasnou a ozve se nahrávka smíchu.