NEJHORŠÍ VLASTNOST MÉ NEJLEPŠÍ PŘÍTELKYNĚ

"Přítel"

 
     Dalo by se říci, že jsem spolu vyrostly. Vychodily základku, vyučily se, vydaly se do "světa,"vrátily se domů a potom nás život rozdělil. Ona se vdala do Německa, já zůstala tady a každá jsme válčila, jak to šlo.


     Navštěvovali jsme se velmi málo, byla jsem za ní v Německu až za třicet let od té doby, co tam zůstala . Mezitím jsme se sice několikrát viděly, když byla na návštěvě rodičů tady u nás v Česku, ale když jí rodiče zemřeli , přestala sem jezdit. Také říkala, že po naší sametové revoluci Němci zchudli a ona si už nemůže dovolit častější cestování k nám.  Tak jsem na oplátku  jela já k nim, protože já jsem k nim zas nemohla před sametovou revolucí.  Vždy, když jsem u nich byla na návštěvě, bylo to asi třikrát, divila jsem se, proč nespí v jedné ložnici se svým druhem, mimochodem velmi přitažlivým mužem, který byl navíc o deset let mladší než ona a  kterého jsem jí docela záviděla. Pochopila jsem při druhé návštěvě u nich.

     Měla jsem k užívání pokojík v podkroví a když jsem chtěla jít na WC, musela jsem sejít o podlaží níž, do koupelny. Jednou jsem byla donucena použít onu místnost i v noci a tak pomalu, abych náhodou někoho nevzbudila, otevřela jsem dveře svého pokojíku, ale ihned jsem je zase zavřela. Zdola se ozývaly nedefinovatelné zvuky, jako by někdo naříkal, jakoby byl v posledním tažení, chroptění, sténání, prostě, hrůza. Přemýšela jsem, co se tam asi děje, jestli snad mou přítelkyni a jejího přítele někdo nevraždí. To víte, v cizí zemi, němčinu moc neovládám, s přítelkyní jsem vždy hovořila česky. Je fakt, že její přítel to nesl dost nelibě. Nemohl proti tomu však nic dělat, jelikož byl doma pod pantoflem a musel poslouchat. 
 
     Zvuky se nesly z pokojíku, který byl pod schodištěm, jež vedlo do podkroví, k mému pokoji. Přítelkyně tvrdila, že ho používá jako hostinský pokoj. Jelikož jsem chodila na kutě brzy, nikdy jsem si nevšimla, že v něm spí ona. Do nočních hodin zůstávala v obývacím pokoji v přízemí, měla tam rozkládací pohovku a tak jsem se domnívala, že tam i spí.

     Pomalu jsem scházela po schodech, v ruce jsem třímala ramínko na šaty, aspoň něco, kdybych se musela bránit. Pootevřela jsem dveře do onoho pokojíku a málem mě "to" srazilo k zemi. Přítelkyně spokojeně spala v hostinské posteli,  bylo na ni vidět, neměla zatažené závěsy a díky lampě, která byla na ulici před domem, proudilo do pokoje dost světla. Ty zvuky vycházely z jejího hrdla. Prostě chrápala. Ale tak, že bylo  nutné mít uši zakryté, aby se dalo přejít do koupelny, vykonat co bylo třeba a vrátit se se zbytkem sluchu zpět do svého pokojíku v podkroví. Celou cestu po schodech mě provázely ty šílené a velmi hlasité zvuky, dokud jsem  za sebou nahoře nezavřela dveře. Po zevrubné prohlídce mi bylo jasné, proč nic neslyším, když je zavřu. Byly polstrované.

     Teď teprve jsem pochopila, proč její mladý muž musí spát sám. Tvrdě pracoval a pochybuji, že by si odpočinul, kdyby jeho milená spala vedle něho. Kam se na ni hrabe moje chrápání! Zvuky, které vyluzuji já, jsou vyloženě něžné, jsou jako hudba, která mi vychází z hrdla. Jsem na ně, po tomto zážitku vyloženě hrdá. 

Když onehdá přijala mé pozvání sem k nám , řekla jsem si, že by nebylo od věci ulehčit našim bolavým kloubům. Zamluvila jsem tedy celý týden ve slovenských termálních lázních. Přijala to s povděkem, také už má pár křížků za sebou a nadváha dává jejímu pohybovému aparátu docela zabrat. Jediné, co nemohla za nic na světě pochopit bylo, proč jsem ochotna, při mé příslovečné spořivosti, zaplatit každé z nás samostatný pokoj.  Svedla jsem to na sebe, že bych ji mohla rušit svým chrápáním. Dlouho si to nechtěla nechat vymluvit, koupila si dokonce do uší gumové špunty a prej, když si je nasadí, tak fakt nic neuslyší! Ale, nedala jsem se obměkčit. Po tom zážitku u nich, zaplatila bych cokoli, abych s ní nemusela spát v jednom pokoji. Bylo by asi po přátelství. A bylo by to škoda, protože trvá již více jak padesát let.

     Ještě bych ráda dodala, že si nejsem jistá, zda je chrápání vlastnost, nebo nemoc. Asi nemoc, ale u ní mi to připadá jako vlastnost. Bez toho by to nebyla ona.

---