the book of excusing

Pomalu jsem sunul nohy po sněhu křižovatky

rozkopaných ulic a sledoval

noční zbytky chodců

/v tom klidu uprostřed rejů – jen několik okamžiků

k dění

v té tmě uprostřed jasu – jen několik zdí

k domovům/

mizet.

 

Ještě nešla, ještě ji ke mně nohy nenesly

ani dobrý bůh, ani zlý sen; jen mysl a chlad.

 

V tu chvíli jsem si přál dočkat se nebo nebýt:

v zrcadlení vyhaslých paneláků lampy a hřích

přestával jsem věřit v kategorický imperativ

svět stejně stárnul a pláč a žal a bol.

 

Zavřel jsem oči a tiše šeptal

Cogito ergo sum Cogito ergo sum

šeptal až slova ztratila význam a mysl zcela zmizela v myšlence

 

Přišla a otevřel jsem oči

a její omluvy překřičel svými

a na závěr položil hlavu na rameno

a prosil o budoucnost.

 

 

 

Promiň, že jsem snil, jak mě budeš milovat

až tě zachráním, princ na bílém koni

z hrůzného zámku, jako v dětských snech, víš

a hledal záminky k vysvobození

představoval si nejtěžší oběti, které bych pro tebe tak rád…

 

...že jsem přes všechny vidiny

přeslechl tvé volání o pomoc.

 

 

 

Omlouvám se, že jsem přišel pozdě

zabloudil jsem

Opravdu mě to mrzí, chtěl jsem

pochopit integrály a dostat jedničku

jenže já se prostě musel projít v lese

Nemračte se, prosím, víte…

Dobrá /rezignovaně/

byl jsem u lékaře

 

 

 

 

Víš, když jsi zemřela

nejvíc mě mrzelo, že už ti nikdy neoplatím pomoc

vztekle jsem myl nádobí desetkrát za sebou

a přemýšlel, proč to nešlo předtím

dokud bylo špinavé.

Víš, pokaždé, když nám kafe tak chutnalo

a úklid jsme pro přebytek slov odložili napříště

bál jsem se, že se mi možná jen nechce

že by slova počkala také

anebo spánek o hodinu luxování.

 

Bylo to tak.

 

 

 

Promiň

že jsem nepřišel a neřekl proč

ale pochopila bys, že slunce nad trávníkem

je někdy prostě nejdůležitější?

 

 

 

Maminko, já jsem to nesnědl

ono samo, víš?

Ta čokoláda tu byla dlouho a já měl velikánkou chuť

A pak najednou nebyla.

ale to vůbec nevadí, stejně by se zkazila, že jo?

 

 

Promiň, že jsem instinktivně skrýval

hnisající vředy a o díře na botě

se zmínil jen náznakem

A odcházel s úsměvem nepochopený

nechat si nabídnout léíčivé masti od náhodných pocestných

a hledat novou vlast.

 

A potom, když létaly světlice

jen jsem si míchal silnější střik

Víš, nevěděl jsem, co ti popřát

ani sobě

a tak jsem si jen nalil čistého vína a nezbylo než mlčet.

 

 

 

Promiňte, že jsem vás nezachránil

víte, všude byla krev a já jsem

měl čisté sako a jel zrovna na rande

moc jsem se těšil, nedalo se nic dělat

Schoval jsem se do davu

 

Budiž vám útěchou, že jste mi zkazil celý večer

mrzel mě po roky

a dodnes strašíte ve snech a když píši básně

nebo masturbuji.

 

 

 

 

Dobrý den; omlouvám se; nepřišel jsem; ztratil jsem diář.

Je mi to moc trapné,

opravdu mě to mrzí,

takhle vám lhát.

Ale co zbývá, když jsem potkal nahou slečnu a chtěli jsme se

- ve snu – než zamáčknout budíka a doufat, že to projde?

 

 

 

Promiň,

že když jsi plakala a vedle ležel blok

rozhodl jsem se pro obraz

 

 

 

Promiň, bože

že jsem spálil stovky římů s vidinou slunných metropolí

před procházkou temnými uličkami a pak vzpomínaje

oplakával starý svět a klel.

 

Příště budu jednat stejně

a opět s nadšením.

 

 

 

Promiň

že když měl hořet papír, praskat koráb a znít Requiem

a tvá láska změnila tok světa

splihle jsem bloudil městem a namísto radosti 

pociťoval strach, jestli bylo zachránit správné.

 

 

 

Nebudeme se už omlouvat

a děkovat si

 

Jenom se budeme mít rádi

šlo by to

prosím?

 

 

 

---