"Přítel" a jeho nejhorší vlastnost

     Babička Hronová byla v předzahrádce, ale nezdálo se, že by vyhlížela páťáka Mirka s vysvědčením. Když přišel až na dohled, viděl, že kolem ní krouží malá černá kočka a lísá se jak zjednaná, aby už jí babi konečně podala to dobré, co drží v ruce. Babi se ustrnula a položila na zem misku s něčím voňavým. Kočka se nenechala pobízet a jen po klukovi od jídla zeleně koukla. „Jé, ta má krásné oči,“ chválil Mirek a najednou kolem zvířátka zřetelně uviděl chvějivou duhovou aureolu. Odchovaný na Sci-fi pochopil hned, o co jde.

      „Ta je naše, babi?“  „Ále, človíčku, kdepak, včera se sem vetřela a jen za mámou, jen za mámou. To víš, ta by si ji nechala hned, ale cizí zvíře, když za chvíli tu bude miminko, to by nedělalo dobrotu,“  brblala babi, ale kočku zálibně pohladila. „Však ona si cestu ke svým lidem najde - a teď sem s vysvědčením.“ „Ta bude sotva hledat cestu“ pomyslel si Mirek a podával babičce požadovanou listinu. Měl se čím chlubit.

     Později odpoledne, uspokojivě vychválen babičkou i rodiči,  si Mirek černou návštěvu podal. „Tak vyklop, o co ti jde, Mimozemšťanko,“ spustil. „Mám pro tebe vzkaz od  Plísanů,“ zamňoukala. „Copak na Plísu jsou myslící tvorové? A co mi vzkazují?“ vyhrkl Mirek. Čtyřnohá si začala lízat packu, protože si všimla, že za záclonou po ní občas zálibně pokukuje Mirkova maminka.

       „Tak kdo vlastně jsi?“ zeptal se Mirek celý  rozrušený. „Já jsem vyrobená v Robotic Institute Of  the Universe  na plísanskou objednávku,“ řeklo zvířátko a pokračovalo v očistě pacičky. „Umím navázat spojení s Plísany a radit ti v nebezpečných situacích nejlepší strategii, kterou ti vzkážou. Plísani jsou totiž ochránci rovnosti mezi útočnými a mírumilovnými společenstvími v téhle části Vesmíru“

      „Tak mi, prosím tě, vysvětli, RIO, jaké mi hrozí nebezpečí, žadonil Mirek.“

      „Předám Ti přesně, co mám pro tebe nahráno,“ řekla kočka zjevně srozuměná s tím, jak ji pojmenoval. „Dobře poslouchej, za pět vteřin po odvysílání vzkazu  bude disketa  zničena. Mirek se sklonil k černé hlavičce, jak nejtěsněji dokázal, a soustředil se.

      „Milé dítě,“ spustila kočka monotónně hlubokým hlasem, „k Zemi se blíží vesmírná loď s bojovnými Tysicary  ze Saturnova měsíce Titanu, kde se pro ně životní podmínky staly tísnivými. Zeměkoule je nezajímá, nemá potřebnou atmosféru. Nějaký čas na ní mohou fungovat i bez masek, či skafandrů, později ale potřebují trvale dýchat metan s vodíkem.

     Tysicarové si ve vesmíru hledají už po celé generace nová působiště a jejich radarová zařízení zjistila, že jsi se na Zemi narodil ty, který po určitém výcviku dokážeš pro ně hledat nové domovy. Hledače ze Země už měli asi před pěti tisíci vašimi roky, tak ji mají v rejstříku.

     S domorodci obsazených světů zacházejí krutě. Pokud je nechají naživu, mají spoustu násilných prostředků k jejich utiskování a využívání jejich práce. Na každé vytypované hvězdě nebo planetě  se Tysicarové  odvažují přistát jen jednou za milión pozemských let, kdy jsou  po 24 pozemských hodin vybaveni velkou silou, důvtipem a schopností brát na sebe různé podoby. Těch 24 hodin zvláštní zdatnosti na Zemi se jim začne odpočítávat pozítří. Mají celkem sedmnáct smyslů, žádný z nich však kupodivu  nepronikne zrezivělým železem. Musíš si najít takový úkryt a v něm setrvat, dokud s poslední vteřinou  půlnoci druhého července nebudou muset zmizet.“

     Kdyby kočce  nevyletěly z uší s tichým pšouknutím  šedé obláčky ze zničené diskety, snad by se Mirek nevzpamatoval. Rychle se ale vzmužil a začal s usilovným přemýšlením rázovat po zahradě, aby se uklidnil.

                                                      ***

     Tatínek pracoval na belgickém velvyslanectví v Praze, ve Valdštejnské ulici.

     „Mirku, nechceš se mnou zajet do Brna?“  zeptal se druhý den ráno u snídaně syna.

     To bylo něco pro dobrodružné srdce. Mirek vzal svůj batůžek, chňapnul u garáže po kočce, která se v ruksaku hned bez odporu usadila a sama si tlamičkou pro jistotu přes sebe přetáhla  klukův svetr. Taťka sedl za volant, zamávali mamince do okna  a jelo se.

     Jen co se přibližovali k prvnímu odpočívadlu na dálnici,  začal je předjíždět elegantní mladík v banánově žlutém kabrioletu se zvláštní poznávací značkou.  Přibrzdil v předjížděcím pruhu,  srovnal se do roviny s Hronovic  autem a volal na tatínka ze všech sil: „You have a scrape“ a divoce gestikuloval směrem k jejich levému přednímu  kolu. „Jů hev a skrejp?“ přemýšlel Marek, o co asi jde. „Tati, máme asi píchlou gumu, ne?“

     „Nemáme nic v nepořádku,“ ujistil ho tatínek, „to bych cítil, že mně to táhne ke straně. Musím ti bohužel říct, že ten chlap je nejspíš kriminálník, který doufá, že zastavím a půjdu se podívat. V zrcátku za námi vidím sporťák s dalším chlápkem.  To bude  komplic, který by vyskočil, sedl by si rychle u nás za volant a naše auto i s věcmi by bylo ve vteřince v čoudu. To je starý trik. Tebe by nejspíš vystrčil na dálnici.“ Okázale vyndal z přihrádky mobil, aby to mladík viděl, vyťukal číslo 158  a začal do něj rychle hovořit s dispečerem. Ten ho přepojil na nejbližší policejní stanici. Mladý muž šlápl na plyn a zmizel rychlostí jezdce Formule 1. Auto vzadu naopak zpomalilo, až zmizelo z dohledu také. „Jo, ten by mě tak vystrčil na dálnici,“ povzdychl si Mirek. „Už nám to začíná.“

     V autě zavládlo ticho. Oba Hronovic kluci  si v hlavě rovnali myšlenky o tom, z jakého vyvázli nebezpečí. Mladý Pozemšťan  a robotka mobilizovali síly na dramatickou hru na schovávanou.

 „Já se teď trochu poohlédnu kolem,“  řekla Ria, když přibrzdili  v Brně u Národního divadla a vyskočila jako štíhlý stín okénkem.  „Najdu si tě“, mňoukla ve skoku.    

                                                          ***

     Na srázu v polovině cesty na Špilberk seděli pod keřem vedle černočerné kočky  dva masití morčatokrtci a chobůtky si strkali do tlamek něco, co chvíli před tím neopatrně vylezlo zpod kamene. Větší z nich byl velitelem mrněte, které si zrovna  ulovilo  žížalu, a on i kočka mu dost ostře  nadávali, že si nechalo Hronovy ujet.  Tysicárek, v němž by v téhle jeho pravé podobě Mirek jen stěží poznal řidiče žlutého auťáku, se bránil: „Pro mě je hrozně těžké rychle si zvykat na   proměnu v člověka. Tak jsem trochu ztratil rovnováhu a nechal jsem ty lidi odjet, no.“

     „Už o tom nebudeme mluvit,“  řekla kočka, ale kdyby mohla vraždit pohledem,  byl by už z mrněte nejvýš mastný flek.

                                                         ***

         Andrejka Hronová se narodila prvního  července hodinu před půlnocí.  

     Maminka byla moc statečná a šťastná a uklidňovala tatínka, že nevadí, že přitom nebyl, že by ho k ní lékaři stejně nepustili dřív, než ráno, kdy už se vymydlil od případných bacilů, pokud nějaké zabloudily do auta cestou z Brna. Byl dávno s Mirkovým vřelým souhlasem domluvený se správcem z velvyslanectví, že tam synek v pár prvních dnech zmatků kolem miminka může pobýt.

      Mirek se zajel podívat na maminku a mimi a jel bydlet k taťkovi do práce.  Ráno druhého nemohl dospat, seběhl dvě patra ze svého pokoje a začal se potloukat po přízemí. Všude byl binec, včera dali zedníci na budovu lešení, velvyslancovi odjeli na dovolenou a začalo letní gruntování.

     Ze dveří s vizitkou „HOSPODÁŘ“ se vynořil  pan  Novák a příčítal  klukovo šklíbení nudě.

 „Však máš před sebou celé prázdniny,“ konejšil ho a ochotně odpovídal na Mirkovy dotazy, proč od rána kolem domu kmitají zedníci a řemeslníci.

      „Ále, člověče, už mě to štve,  a práce se protáhnou na celý červenec. Máme s manželkou rádi, když je v domě všechno jako z cukru, ale dokud se bude sekat zdivo, bude všude prach a špína. Osazují se nová okna, místnosti se budou postupně malovat, no, musíme to vydržet.“

      Mirek se šel podívat před hlavní vchod. Měl trochu vztek na Riu a trochu o ni strach. Přece nezůstala v Brně. Začal pochybovat o tom, že se jí chce ho za všech okolností uhlídat. Je den „D“, deset dopoledne, musí si na sebe začít dávat  pozor sám.     

    Vtom se z první kanceláře v přízemí ozval strašný jekot, odevšad se začali sbíhat úředníci, za nimi Novákovi, ale dveře od místnosti, kde stál trezor, někdo zevnitř zabouchl. Pan Novák se rozběhl a vyrazil je. Všichni zírali, jak osoba v černé helmě jako RoboCop  a v lesklém tmavém oblečení otáčí hlaveň zvláštní tenké pušky ke správci a střílí. Pan Novák sebou včas švihl na podlahu, střela zasvištěla nad jeho tělem a vyryla ve zdi díru jak pěst.

      Mirek skočil proti Tysicarovi a podtrhl mu nohy. Napadený vystřelil v pádu do stropu, zbraň odhodil a vyskočil z nedůstojné pozice do stoje.

     Ze zahrady skočila do okna černá kočka, odrazila se od parapetu a v letu se zakousla útočníkovi zezadu do krku. Do čeho se zakousla, to nepustila, nikdo z přítomných později nedokázal říct, co přesně následovalo. Skutečností je, že chlap zmizel, v obleku, který se zhroutil na podlahu se něco zahemžilo, a Ria vytáhla z lesklé haleny za krk jakési divné morče, o němž  všichni přísahali, že mělo chobot. Paní tajemnice omdlela jako špalek. Kočka i s kořistí vyskočila do zahrady a přivolaní policisté z ní a z její kořisti nenašli ani chloupek.

                                                          ***                                                

    „Tady už nic nevykoukáte,“ ozvala se Ria, která se v tysicarské skrýši v pootevřeném kanále před velvyslanectvím objevila na sametových polštářcích tlapek tak tiše, že oba darebové vyskočili a bouchli se do hlavy. „Smiřte se už s tím, že kluk zatím vyvázl.“

     „No, na tebe jsme zvědaví,“ vztekal se  ten větší, kterého bolel zátylek s krvavými bebíčky. Vetřelci sice Rie uvěřili, že velkého nějak prostě musela spasit z lidského obklíčení, ale vztek na ni měl i malý psycholog. Ten zaprskal: „Hele, jednou tě naše vláda najala na pomoc k uchvácení toho kluka, tak raď, jak teď dál.“

      Decentně se vyhoupla z díry na výsluní. Než se ti dva dohodli co a jak podniknou, zapracovala jazýčkem na své toaletě.

                                                            ***

      Mirek si vyzkoušel skrýš, kterou si našel a začal věřit, že ho nenajdou. Do juchání mu ale ještě nebylo.

      Po večeři věrohodně předstíral, že se chystá jít brzy spát. V pokoji pak zhasl a vklouzl do přilehlé koupelny, aby tam vymyslel, jak později do své skrýše proklouzne.  Dveře zabarikádoval vysokou toaletní skříňkou se zrcadlem, na které pověsil osušku. Doufal, že kdyby Tysicarové překážku zdolali, sklo by se nerozlétlo, zasekalo by se do froté látky, a on by se mohl nezraněn bránit. Našel lak na vlasy, kterým by snad útočníky dočasně oslepil a z batůžku vytáhl litinovou pánev, kterou  nenápadně uzmul  v kuchyni. Od chvíle, kdy zjistil, že je Tysicar zranitelný a že stačilo málo, aby ho přemohla Ria i on sám, věřil, že pořádná rána by ho odradila od dalšího útoku.

                                                              ***

      Tysicarové tou dobou mleli z posledního. Seděli na věžičce barokního  kostela na Malostranském náměstí a všechny smysly, radary a přístroje měli zapnuté v naději, že zaznamenají detailně Mirkův pohyb. Větší z nich měl za sebou tvrdý vojenský výcvik a byl trénovaný na dosahování úspěchu ve všem, co dělá, ale pomalu se smiřoval s neúspěchem. Po mnoho generací už Tysicarové žádného hledače nových životních prostředí neulovili, a tak si dokázal představit, že jeho národ bude žít dál jen na Titanu.

         Menší Tysicar se nezdál. Byl teď odhodlaný zničit kluka z čiré msty. Rád by    roztrhal na cucky i Riu, která mu byla se svým klidem čím dál protivnější, to by si ale mohl vykoledovat přísný trest od svých velitelů doma. A možná způsobit i meziplanetární skandál. Byl poučen, že tahle kočka je vynikající stopař a lovec bytostí z různých planet, operující jako žoldnéř bojových společenství v několika galaxiích. Sehnat ji do svých služeb stálo Tysicary nemalé úsilí.

     Neohlížel se na spolubojovníka a přemístil se k velvyslanectví. Druhý rozčileně za ním.  „Připomínám ti, že po sobě nemáme zanechat na Zemi stopy, to ti nestačí, že jsem přišel o pušku? Navíc není vůbec jisté, že se zrovna tady někde se ten zemský  Pidižvík schovává,“ zakřikl malého.

     Ten ale rychle v zahradě instaloval jakési  bomby a  už zapaloval roznětku. Chobot se mu sice  zprvu třásl marným úsilím, ale dokázal se zklidnit a vyprsknout chomáč jisker. Vtom se ve tmě číhající kočce povedlo, k čemu se chystala po celou dobu, kdy darebové besedovali na svatém Mikuláši. Skočila na destičku umístěnou na první dlaždici vedle hydrantu - a na zahradu se spustila sprška vody ze zavlažovacího systému. Mstivý psycholog uskočil a vychrlil další proud jisker směrem k jedné z náloží. Ta se začala točit, až se úplně vynořila ze země, do které byla zahrnutá a tmavorudě blikat sílícím světlem.

      Ze škvíry pod zrezlými tyčemi lešení  mezi přízemím a prvním patrem se ozvalo vzdychnutí, podle kterého bylo možné neomylně uhodnout, že se tam někdo skrývá a pozoruje události.

       Detonace vytloukla okna od Valdštejnské jízdárny po budovy Senátu.     Zahrada, pražská chlouba Belgičanů, se změnila v sopečnou výheň.

       Na pokrouceném lešení klečel kluk s ožehlými vlasy a klepal se jako sulc.  

       Tysicarové se vrhli k němu přes déšť žhavých trosek, ale jakoby  mezi nimi a  budovou velvyslanectví vyrostla průhledná zeď, skrz kterou se nedostali, i když těkali nahoru, dolů i do stran. Výbuch druhé nálože vyrval zprostředka zahrady  ozdobný cypřiš  s kořeny, které Tysicary smetly a zle pocuchaly. Přesto však dokázali utéct dřív, než  mohli být chyceni a dali si sakramentsky záležet na rychlém ústupu ze Zeměkoule.

       V náhlém tichu sem vítr zavál poslední tóny zvonkohry z Lorety. Přehoupla se půlnoc.

                                                                ***

      Tatínek vyprávěl Mirkovi, že viděl, jak se šéf hasičů chytal za hlavu, jak těžké bude odhalit příčinu výbuchu. Sám že o tom přemýšlel ze všech sil, ale pak to raději vzdal, aby nemusel připustit, že mohlo jít o atentát, ať už chtěl Belgičanům ublížit kdokoli.   

      Mirek byl rád, že je Andrejka tak mrňavá a ukřičená, že doma zaměstná všechny dospělé. Potřeboval mít na sebe víc času, a to mu sestřička zabezpečila jak na objednávku.

      „Jednou ti to oplatím,“ pošeptal Mirek do malinkého ouška a zdrhal na zahradu. Potřeboval vypátrat, co je s Riou. Kam se poděla, a co je vlastně doopravdy zač?  Když si vzpomněl, jak jí chutnalo od babičky, pochopil,  že robotka  být nemůže.

     „Už ji asi neuvidím, povzdechl si nahlas. A mám ji tak moc rád.“

     „Tak mi to můžeš hned předvést tím, že sklapneš,“ ozvalo se z kaštanu nad ním. Černá krasavice tam svítila atlasovou srstí a zelenýma očima a pružně seskočila k Mirkovi.

       „Dvojitý výkřik nadšení zazněl zahradou a babička s maminkou spěchaly přes trávník pohladit ztracenou Čtyřnožku.  Dívaly se zrovna z okna po Mirkovi a návrat  Rii je nadchnul. Než k ní dorazily, stačila ještě klukovi vyklopit, že je důstojnicí z výboru obrany Nadgalaktického kongresu národů, kterou si Plísané vyžádali na Mirkovu ochranu. Musela i před ním, dokud trvala tysicarská hrozba, přísně tajit  svou identitu. Teď bude nějaký čas vyslankyní kongresu na Zeměkouli.

          "Teda, někoho tak prolhaného svět neviděl, pes nežral,“ zavrčel kluk stěží skrývaje nadšení.

          "Raději snad  "prohnaného",  zakoketovala černá. 

        „Pojď se podívat na naši malou,“ zvala Riu  maminka. Kočka se jí přilísala k noze a ochotně šla. Dokonce bylo na dálku slyšet, že přede.

        „Ženské“, prohodil jim Mirek za zády.  Ria v odpověď zavlnila zvednutým ocáskem.