Uspávanka

      Advertisement: Kdo vysvobodí princeznu ze spárů draka, dostane v odměnu půl království a princeznu za ženu.

      Conan položil ranní noviny a usrkl kávy. Zapálil si camelku a jal se hledět v dál.

      „Dělat pro Howarda bylo stejně vždy moc depresivní,“ pomyslel si, „člověk měl spíše chuť si vystřelit mozek z hlavy než běhat s mečem. A stejně už stárnu.“

      Naklonil hlavu trochu nalevo, zaklonil ji, na znak zasnění. Zahleděl se na oněch 76 svíček na posledním narozeninovém dortu a svůj nedostatečný dech (prý…) páchnoucí po tabáku.

      „No co, i kdyby…“ řekl. „Vlastně žádné „kdyby“ není.

A i kdyby…“ dodal.

Za sedmi horami, sedmi řekami a sedmi trpaslíky, v údolí stínů, v místech, kde světlo stíní stovky siluet mrtvých stromů, v místech, kde i bůh ztrácí své hodnoty, v místech, kde není živé duše (a ani mrtvé, když na to přijde), tam, kde končí se svět, etc. etc. vstoupil Conan do útrob, ó, hrozné jeskyně.

„Dělat hrdinu je stejně na draka,“ pokračoval v svých úvahách z minula. „Kurvy, chlast a chlebíčky, to už není co bývalo, člověk už to nebere ani jako odměnu po práci, spíše něco tak samozřejmého jako samotné dýchání. Chtěl bych něco víc… Život nemá smysl – to vím, ostatně jako každý psychicky nenarušený člověk…

(Aaaa, socha!)“ vykřikl v závorce.

„Hm, tak ne,“ ušklíbl se a uťal rozšklebené lebce připlíživšího se kostlivce os frontale.

„… a ač jsem se snažil Kamiho poslechnout,“ pokračoval a na Albertovo jméno použil zvlášť familiérní tón, jako by přečtení Mýtu o Sisyfovi z nich udělalo nerozlučné přátele, „a žil proti smrti, sbíral zkušenosti… - Mám 99 level bojovníka, tak se ptám… co dál?

Ne že by jej snad nějak ohrozily, ale dvacet (jak jinak) černých stvůr prostě člověka chtě-nechtě vyvede z rovnováhy. Během pár chvil se kamenné dno jeskyně změnilo v jezírko (jak jinak) černé krve.

Jsem definován věcmi, které mne obklopují?“ pokračoval až s autorsky soukromou asociací. „Pro příklad: Můj blessed +7 grayswandir, můj blessed +7 gray dragon scale mail, … Co bych bez nich …“

Dalších pár desítek bytostí jej vytrhlo s přemýšlení… Tak nějak jej to nudilo, nemusel se krýt, tak znechuceně vždy udeřil tam a sem a „odměnou“ mu byl jen akrobatický let dens molaris… Poslednímu monstru uťal jen chodidlo a zamyšleně, s pobavením sledoval tanec kostlivců(v).

„Tak to ne,“ řekla podivná, černá (s červeným batikováním) silueta, skrytá opodál v temnotách. „Tak to ne.“

„Tak to ne.“

„Nevermore,“ dodal Havran.

„Nejen, že z nás nemá strach, on se nám dokonce posmívá!“

Pán jeskyně se zamračil.

Zalistoval v lejstrech, vyhledal „gold dragon“ a v kolonce Attack smazal bite 2d6 a přepsal to na claw 10d100.

Ze stínu vyběhla černá kočka, protáhla se a skočila za („Aaaaa!“) sochu. A sotva co zmizela, za ní se objevila další a v úplně stejném smyslu se protáhla a skočila za („…“) sochu.

„Hm, dejà-vu.“

Pak jej konečně spatřil – draka. Obrovského, zlatého, a až by málem řekl, kdyby mu nebránil pocit, že hodnotit krásu jakékoliv živé bytosti je prostě neetické, krásného a (jak jinak) zlého.

Drak sekl pařátem, Conan se ušklíbl a roztříštil v několik málo rozpoznatelných částic.

„YASD,“ hlesla jedna z nich.

„Hm, to jsem přehnal,“ pomyslel si Pán jeskyně.

„Nevermore,“ přisvědčil Havran.

„Měl bys krákat, když to alespoň dává smysl.“

„Nevermore.“

„…“

Jak Conanova krev potřísnila několik stop dlouhé drápy, stalo se něco podivného, bez jakéhokoliv mžení ovzduší, rozplývání tvarů, stál najednou místo hnusné, bohu-odporné stvůry před princeznou krásný mladý muž s třemi kavkami v erbu.

…And they lived forever after.

      „Forever… and ever… and ever…“ dodala podivně napravená dvojčátka.