Pan Bauer

Dnes jsem si trochu přivstal, musím si uklidit v kanceláři ten nepořádek. Nikdo to totiž za mě neudělá. A navíc, co bych doma dělal? Spát nemůžu, uklizeno mám a jinak mě tam nic nedrží. Dneska je hezky, sluníčko svítí, venku je svěží vzduch. Tak ho trochu vpustíme dovnitř tím špinavým oknem. Uklízečky jsou tu na nic, za ta dlouhá léta, co tu pracuji se nestalo, aby byla okna umytá, tedy pokud si je neumyji já sám. Ale jinak to tu mám rád, líbí se mi má práce. To zrcadlo je taky nějaké zamatlané. No, to pravda ani tak nevadí, vzhledem k tomu, že nemám potřebu zírat na proplešatělého stárnoucího účetního s příliš mnoha dioptriemi. Ale mám to tady rád, sou tady hodní lidé a navíc už to tu znám jako svoje boty. Na starý kolena si zvykat někde jinde, brr. Knížky bych si mohl přerovnat. Už ani nevím, co tam všechno mám. „Jak být asertivní“, „ Jak nalézt ztracené sebevědomí“-četl sem to vůbec někdy? No nic, pomalu se pustím do práce. Jo, ještě přerovnat šuplíky, první druhý, třetí, čtvrtý-ne čtvrtý vlastně ne, ten je zamčený. Tak a je to, práce čeká. Kdo to může být? Ano, Dále.

  „Tak co Karle, zase si tu byl dřív že jo. Že ty si někdy nepřispíš.“ Václava vždycky rád vidím, je pořád dobře naladěný-akorát se moc parádí, řekl bych, občas dělá dojem stárnoucího seladona.

„A jéje, vrátnej zase referoval, dědek zvědavá…“ Co bych asi doma dělal, koukal do zdi? Všechny knížky už sem přečet aspoň stokrát, v televizi dávají samé hlouposti, do novin se ani podívat nemůžu, stejně vím, že tam budou samé špatné zprávy. To raději vstanu dřív a uklidím si kancelář, to má alespoň nějaký smysl. . „…Vždyť víš, že mě to doma nebaví. Tak co mi neseš Václave?“

   Václav, aniž by hned odpověděl, vplul do místnosti se samozřejmostí generálního ředitele. Letmým pohybem ruky nonšalantně poplácal kabát na věšáku, který se v důsledku tohoto ještě několik vteřin samovolně kýval. To dělá skoro pokaždé, asi čeká, jestli mu to jednou ten kabát konečně nevrátí. Poté došel ke knihovně a teď si mlčky prohlíží svazky v ní uložené. Proč, to nevím, ale mohl by toho už nechat. Konečně od nich odtrhl pohled. „Zase si měl dneska generální úklid, co? To už je první úterý v měsíci?“

Vtipný, jako vždycky. Ale i přes tyhle jeho rádoby zábavné poznámky ho mám rád, lepšího kolegu jsem si nemohl přát. Je to koneckonců jediný člověk, kterého můžu nazvat svým přítelem. „Ale není Václave, jenom je málo věcí, které mě potěší tak, jako pohled na čerstvě uklizenou kancelář.“ V soukromé životě mě toho už moc netěší. Dříve mě alespoň dojalo letní slunce svítící na Pražský hrad, když sem přejížděl přes most Barikádníků, nebo zimní vzduch vonící po horách. Teď už mě ani tohle nedojme. A taky mám takový zvláštní pocit.

„A taky mám takový zvláštní pocit že by to tady dneska mělo být všechno v naprostém pořádku.“

„Tobě někdo něco říkal?“ 

Ne nikdo mi nic neříkal, co mi měl kdo co říkat. Co se děje?

„Ne neříkal, co myslíš?“

   „Ne, nic“

Jak nic. Co se děje? Václav začal pohledem těkat po místnosti. Po jeho světáctví zbyl jen bílý látkový kapesníček, vyčuhující z náprsní kapsy a notný nános gelu na jinak přirozeně kučeravých vlasech. No, třeba o nic nejde, nesmím propadat panice.

  „A proč si vlastně přišel, snad ne zkontrolovat, jestli mám uklizeno?“

Kam to kouká?

   „Poslal mě k tobě pan řiditel. Máš za ním ihned zajít. Prý něco velmi důležitého.“

Tak je to tady. Firma snižuje stavy a kdo pude na řadu jako první? No přece ty staří a nepotřební. Ale myslel sem, že moje zásluhy budou mít alespoň nějakou váhu a nepropustí mě hned v té první vlně. Co já budu dělat? Přece si nebudu hledat novou práci. Nejde ani tak o tom, že bych jí nenašel, ale spíše o to, že si prostě nedokáži představit, že bych pracoval někde jinde, v jiné kanceláři, s jinými lidmi-to by prostě už nic nemělo smysl, kdybych ztratil jediný záchytný bod v mém životě.

   „Třeba to nebude to co myslíš“

A co by to asi tak bylo? Ředitel mi chce osobně popřát k narozeninám? No že by si zrovna on jako jediný vzpoměl, to bych se dost divil.

   „Mám tam jít s tebou?“

   „Jestli chceš, ale počkej chvíli na chodbě, musím si ještě něco zařídit“

No jo, musím si něco zařídit. Asi se všichni budou divit. I když  možná ani ne.Tak do které knížky sem dal klíč od té zásuvky. Ano, „Jak nepáchat společenskou sebevraždu“-příhodný titul, docela vtipné, až se divím, že jsem to opravdu vymyslel já, dát klíč zrovna do téhle knihy. Odemknout jde ztuha, dlouho sem tu zásuvku neotvíral. Podívejme, pořád se leskne, jako když sem ho kupoval. Proč já ho vlastně tenkrát kupoval? Na tom nezáleží, hlavně že ho mám. To by mé kolegy také asi velmi udivilo, zrovna já a mám v šuplíku revolver. Inu, snad ještě funguje, moc se z něj nestřílelo, vlastně jsem z něj ještě nikdy nevystřelil.. Dnes to bude to poprvé a naposled. No, čekal dlouho, počká ještě chvilku. Teď musím ještě napsat pár řádků na vysvětlenou a dojít si k řiditeli pro ortel.

   „Můj život bez téhle práce, tohoto patra, této kanceláře a mých kolegů není nic, nic pro mne neznamená, proto odcházím. Omlouvám se za nepořádek. Sbohem. Karel Bauer“

Tak, to by stačilo, je čas jít.

……..

„Děkuju že si na mě počkal Václave“

„Nemáš vůbec zač, tak co, vyhodil tě, hajzl jeden předpojatej?“

„Ne, naopak, povýšil.

„To je skvělý, úžasný, musíš bejt nadšenej Karle, gratuluju!!“

„To víš, že sem. Ale teď si musim jít sbalit věci, moje nová kancelář je v úplně jiný budově víš.“

„No jasně, Karle, nebudu tě zdržovat, večer to oslavíme, ne?“

„To víš že jo Václave.“

„Karle já mám za tebe hroznou radost. Je sice škoda, že odcházíš z našeho týmu, ale tam tě čeká spousta novejch podřízenejch, asi mladejch, perspektivních, ne jako tady,  tady stojí čas na místě. A nová kancelář…“

„Sbohem Václave.“

……

Asi bych tam měl ještě něco připsat. Ano, přirozeně, to se sluší.

   „PS: Pane řiditeli, upřímně děkuji za tu příležitost, které se mi od vás dostalo a nemyslete si  

   prosím, že si jí nevážím. Vážím, a moc. Jen je to pro mé staré tělo a mého chřadnoucího  

   ducha až příliš velká změna. Snad to pochopíte.“

Snad to pochopíš Václave.