Abstraktní

Jsi ráno ospalé touhou po zkroceném oslu a tváříš se jako bys ho ani nechytil.Ale on je na Tvé dlani.Tak maličký že ho skoro nevidíš a tak obrovský že Tě málem utopil.Je to ironie, ale krásný pocit z kolemjdoucí hudby už nezmizí z Tvého pokrouceného Já ani ho nevymažeš ze své garderoby...Jen si s ním můžeš hrát a nosit ho na svém křídle jako malinkého motýlka, který jen tak neulétne...Nemůže, protože jsi mu ukradl pylníček kterým se chlubil po kamenech.A opravdu jsi tak osamělý květníčku?Ptám se jen protože mi nepřijdeš rozlámaný z niterního světla ale jen ospalý svým nechutným vkusem. A stejně Tě budu sledovat! Aniž bys chtěl, jsi mým hlasem a nikdy neutichneš v mých šlépějích.Leda že bys odešel po krátkých lustrech z jeleních tlapek, ale to se Ti nepovede jelikož je Tvůj dech a srdce jeden obrovský chrám z kterého není kam odlétnout...No aspoň že jsi se nenechal spálit tím oslem. Jsi velký sob s chobotem a já Tě proto sladím tak málo.Ale myslím že to nevadí když je na mých slzách len...Nebo ano? Snad si zvykneš na ty mé krátery lásky.Kdyby ne, musela bych polepšit smrčky a ukrojit jim jejich histerické hlavy... Jsem to ale popleta! Vždyť bych úplně zapoměla sestřelit ta písmenka na kabátě!!!!

---