Rozptýlení

-

-

  Vždycky jsem měl podezření, že to byla jen nuda, z níž se Ludvík rozešel s Alenou a začal žít s Hanou, Aleninou sestrou. Pocit, že je toho vegetativního bujení, které jej postupně rozkládalo, už příliš, že neučiní-li nějaký – v podstatě jakýkoliv – rázný krok, jeho život nikdy nevybředne z toho tíživého nicnedělání a nicnedění, kde se všechny činnosti a události důsledně popírají a stávají se jen jinými tvářemi civilizační nudy. Ale nastal pravý opak. Poznal jsem to jen z toho, jak často jsem jej poslední dobou navštěvoval. Jako by svůj stav považoval za méně vážný, méně smrtelný, sdílel-li jej společně s ním sdostatečný počet lidí. Sedávali jsme na terase nebo v obývacím pokoji, popíjeli a přeli se tím způsobem hádky (byť by to Ludvík nikdy neuznal), kdy nejde o předmět, ale hádku samu; jako bychom se snažili tu nudu rozbít. Ale čím? Častokrát jsem cítil, že bod zlomu je téměř na dosah. Že stačí jediné správné slovo a stane se něco zásadního. Ale takové slovo nikdy nepřišlo. Slovo není kámen.

  Byl vrchol léta, Slunce se do terasy opíralo s takovou vervou, že položil-li na ní člověk kámen, už za pár minut jej nemohl zvednout, aniž by se popálil. Obraz světa se mírně tetelil a nad zavlažovači se rozkládalo světlo. Perličky vody ulpívaly na zeleném trávníku. Vše bylo jaksi ostré, jako by vystřihnuté z barevného papíru. Ze stínu obývacího pokoje, který byl s terasou spojen prosklenou stěnou, jsme Já, Ludvík a Hana pozorovali zahradu a zas a znovu se pokoušeli začít jednu z našich pří. Jenže obvyklé katalyzátory už nezabíraly, díky vysoké teplotě se staly součástí reakce.

  Umění – nic.

  Krize ekonomických modelů – nula.

  Haniny básně – mlčení.

  A mezi tím dlouhé minuty, během nichž se vůbec nic nedělo. Minuty, v nichž ztroskotával náš rozhovor. Bylo to úmorné, nesnesitelné, zároveň jsme ale cítili, že povede-li se nám „zaháčkovat“ na samém okraji našeho zničení, bude to stát za to. Že vztahy, které zde panují, jsou jaksi přímo úměrné. Sledoval jsem Hanu, která seděla vedle Ludvíka, přičemž si neustále upravovala kraje sukně nebo ramínka. Zdálo se, jako by její ruce neuměly zůstat v klidu. Neustále se potřebovaly něčím zabavit. Kroužily skleničkou, probíraly se světlými vlasy, žmoulaly kousek papíru, tolik drobných pohybů, z nichž vyzařovala jakási dívčí nejistota. Jako by ani nepatřily ke zbytku těla, které ovládal doslovný flegmatismus. Najednou mi její ruce připadly jaksi povědomé.

  „Pojďme hrát hru,“ zvolala najednou a její ruce při tom opsaly mírný oblouček: „Znám jednu takovou hru.“

  „Ale Hani, Hani…“ Ludvík si na hry nikdy moc nepotrpěl. Měl strach z porážky? Nemyslím. Spíš ho znechucovala jejich lehkovážnost; nemožnost namluvit si, že hra má smysl i mimo sebou definovaná pravidla. Každou hru utnul dříve, než vůbec začala.

  Ale tentokráte to už nedokázal, naše nuda byla již těhotná chtěním po činnosti.

  „Hru – hrávala jsem ji se svou sestrou. Znali jste přeci oba mou sestru.“

  „A pravidla má ta hra jaké?“ zeptal jsem se.

  „Jistě, pravidla,“ řekla: „pravidla,“ a zamyslela se: „Dělejte, co řeknu, sami uvidíte.“

  Ludvík si promnul čelo:

  „Ale Hani, Hani…“ pokoušel se vše ještě zastavit, jako by necítil, že nyní už všichni tři musíme vyvinout nějakou činnost, že musíme s něčím začít, něčím pohnout, něco přemístit, něco zbořit a něco jiného postavit, jinak se udusíme letním dusnem a tíživou vůní šeříku, jež se sem linula ze zahrady, a pachy vypitého alkoholu, které ještě více sytily vzduch. Že setrváme-li v nečinnosti, rozložíme se jako odpadky, protože nuda, ta tíživá nuda se na sebe nabalovala, kynula s každou minutou, kterou jsme setrvávali v nečinnosti. To ustrnutí, ztráta pohybu i řeči. Nesnesitelné! Její ruce, od nichž jsem nedokázal odtrhnout pohled, ruce, které teď mlčely v jejím klíně, mě opouštěly.

  „Ale ne, má pravdu, zkusme to,“ zvolal jsem: „Je to tak logické! Chci říci, ano, že žena poslouchá muže, nyní ale, že taková hra, která člověka učí, Komenský...“

  „Skvělé,“ vymrštila se z pohovky, přičemž její ruce opět ožily, zase zběsile naznačovaly, črtaly a tancovaly, znovu jsem z nich dokázal odečítat celé romány: „Ludvíku,“ řekla a trochu se odmlčela, ohmatávala možnosti, které se před ní rozevřely: „Zkus přinést led – nevidíš, že už se všechen všeciček rozpustil? Václav…“

  „Pokud jde o mě…“

  „To horko, horko, horko, ach, člověk by se skoro zalknul,“ s malým, okatě roztomilým žuchnutím spadla na sedačku – divadlo!

  Ludvík odešel do kuchyně. Na malý okamžik jsme osaměli. Vnímal jsem hučení ventilátoru, vrčení vypnuté televize, Ludvíkovy pravidelné kroky, jedna dva tři, otevření ledničky, vyškrabávání ledu, pískot ptáka, jenž sem doléhal z bůhvíjakého koutu zahrady, šelest trávy, která se přelévala ve vánku přinášejícím jen další a další vlny úmorného horka.

  „To nemuselo být…“ řekl jsem na pozadí všech více či méně souvisejících dějů, sleduje její ruce, ty až příliš bledé ruce, které se k ní nehodily. Fascinovaly mě. Vábily a přitahovaly. Připadal jsem si jako můra narážející do žárovky. Vosa balancující na okraji sklenice. A přesto ne úplně, protože já ještě mohl ucuknout. Měla vůbec tušení, že celá hra, celá, hm, jak by to řekl, že taková hra, s kterou jsem já začal…

  „Je to hra. Hra má svá pravidla,“ pronesla: „Pravidla se, logicky, musí dodržovat.“

 A zase jsem musel přemýšlet, co znamenají ty ruce, které teď byly znovu ve vlasech. Jaký je jejich význam – a proč ve vlasech, proč ne jinde: v klíně, na stehně, za zády, je přeci tolik, tolik míst, kam člověk odkládá ruce – a všechna místa něco znamenají!

  „Vaše sestra, říkáte, že…“

  Co mohou znamenat. Kde jsem je již viděl?

  „A pokud se pravidla nedodržují…“

  Ludvík se vrátil a nasypal nám led do skleniček. Ona však jednu kostku okamžitě vyndala a zaklonivší se, přiložila si ji na čelo. Pohled zavěšený za strop. Útlý krk. Jamka klíční kosti. Drobný stín propadající se hluboko do člověka. Tenký pramínek vody, který stéká po levé líci a mísí se s kapičkami potu. A zase ta nuda, zase to těžko popsatelné těžknutí vzduchu, pomalu se umenšující pohodlí, židle, které vrůstají do zad, nepravidelný dech a vynechávající srdce. Ne, to je nesmysl. Nesmysl! Chci říci, že srdce, že srdce nemůže vynechávat, že metafora, která říká, co jsem řekl já, lže: takové srdce, když se nad tím zamyslím, je jen část těla, nic víc, nic míň než část stejně podstatná jako ledviny, mozek, mícha pobřišnice, hruď, stehna –

  „To je všechno?“ zeptal jsem se – stehna a prsy a ruce, hlavně tedy ruce, ruce, to dá rozum, jsou ze všeho nejvýznamnější: „To nebyla příliš dlouhá hra.“

  Zamyslela se. Jednou dlaní si přejížděla po bradě, jemně, lehounce, občas sklouzla až ke krku, druhá dlaň spočívala těsně nad kolenem a jen prsty, ne, jen špičky těchto prstů takřka nepostřehnutelně přejížděly po kolenním kloubu, jako by jej hladily.

  „Nebyla.“

  Ludvík pokrčil rameny, snad se mi chtěl omluvit, zmírnit tu malou roztržku. Hana ovšem zvolala:

  „Václave,“ a bylo v tom cosi dvojsmyslného, jakýsi anagram, rébus či hádanka: „Pusťte přeci hudbu. Je tu ticho. Neslyšíte, jaké tu je ticho? Tak člověk nemůže žít! A ten šeřík.“

  Vstal jsem a přistoupil ke gramofonu: „Jakou?“

  „Prohrál jste,“ zvolala a její ruce o sebe dvakrát tleskly.

  „Prohrál jsem?“

  Vše do sebe zapadlo.

  „Slyšíš, prohrál jsi,“ zopakoval Ludvík a zdálo se, že je mírně pobaven. Začínal se bavit?

  „Musím odevzdat fant?“ zavtipkoval jsem.

  „Ne, stačí, když mi dolijete.“

  Šumění sifonu, cinkání ledu, vlhkost ulpívající na dlani a napřažená ruka a úsměv a rty, které se mírně rozevírají, aby přijaly svátost. Pane náš, jenž jsi na nebesích/posvěť se jméno tvé/přijď království tvé jak v nebi tak i & tučná bílá ruka kněze, jehož ornát je polit mešním vínem & mírná závrať, která v tom horku (řekl jsem skutečně horku?) vstoupá do hlavy, kde puká a vybuchuje, rozpíjí se v černých skvrnkách před tvýma očima. Pak to opětovné přejíždění po bradě, hlazení krku, linie, které vedou až do míst, kde, drobounké prstíky a její útlá ručka, která to tu měla na povel; rozkaz – jedno jediné máchnutí a pal a útok a zteč, krev a hlína, měkká rozkládající se těla, do kterých se boří tvá noha.

  „Ludi, myslíš,“ a ta opět takřka hmatatelná dvojsmyslnost: „že v tom keři je pořád ještě to ptačí hnízdo?“ – ale ne, ne! omyl, to je přeci jiná dvojsmyslnost, do poslední slabiky, písmenka a čárky rozdílná dvojsmyslnost, přespříliš zdůrazněná a otevřená, téměř jako pravda Boží, jako zjevení, jako zázrak. Při tom jen slova, která se, jako kyvadlo, jedna dva tři…, jako kroky, když Ludvík před ještě chvíli tam v kuchyni, odchylují od běžného významu, vzdalují se vlastní podstatě, jako rakovina pohlcují jiné, zcela protichůdné děje – taková to byla „dvojsmyslnost“, kterou zde Hana najednou rozkazovala.

  Ludvík to zjevně nepochopil, dál setrvával v minulosti, z níž vyškrabával kostky ledu. Bez prodlení totiž vstal a odešel na zahradu. Znovu jsme osaměli. Znovu já a Hana s Haninýma rukama, které nebyly Hany. Měl jsem chuť vrhnout se dopředu a ty ruce od sebe oddělit – chytit je za zápěstí a držet co nejdál jednu od druhé, co nejdál od té, které nepatřily. Ale ona je ještě více vpletla do sebe. Čte mi snad myšlenky? Jsem tak průhledný? Absurdní! Nesmysl. Načež se předklonila:

  „Václave, nebylo to ode mě fér,“ úsměv kokety, znám ho.

  „Fér?“

  „To s tou hudbou – ale já vím, že vy víte,“ podívala se do zahrady: „Ludvík teď asi hledá to hnízdo. Chudák Vlastně mám tušení, že už tam dávno není. Že kočka. Jestli tam kdy bylo. Víte, Václave, zahrajeme si hru.“

  „Hru? Já myslel, že…“

  „Hlupáčku, při hrách se přeci nemyslí. Až se Ludvík vrátí, pošlu vás pro svou nejoblíbenější knihu. Mám ji ve svém pokoji ve stole. Víte, kde je můj pokoj, má takzvaná pracovna?“

  Bylo to snad nějaké znamení? Chci říci, že jestliže její ruce se uzavíraly do sebe, její slova mi nabízela spojenectví. Ten rozpor! Jak to ale zároveň vše dávalo ten nejvytříbenější smysl!

  „Vím,“ řekl jsem.

  „Půjdete tedy do mého pokoje a tu knihu mi přinesete,“ pak sáhla po druhé kostce ledu a zapřela se do sedačky, jak jen tato ve své přísné a nepohodlné modernosti umožňovala. Díval jsem se dveřmi do zahradu a představoval si Ludvíka, kterak se potácí napříč nesnesitelným horkem a odhrnuje černé kontury keřů, proplétá se stíny a opět vychází na slunce. Zároveň jsem myslel na skrytou nabídku, kterou Hana učinila: jít do jejího pokoje a přenést věc, k níž má srdečný vztah, jež je s ní takříkajíc úzce spojena. Protože co jiného než nabídka to mohlo být? Když tu se najednou objevil Ludvík a všechny mé myšlenky rázem uťal. Košili měl celou propocenou, vlasy se mu lepily na čelo, a předloktí pokrývaly škrábance.

  „Není,“ řekl.

  „Krvácíš!“ vykřikla Hana, když spatřila krev: „Václave, přineste přeci nějaké náplasti, jsou u mě v pokoji.“

  Aniž bych si pořádně uvědomoval, co se právě děje (na to mě Ludvíkův příchod nachytal až v příliš citlivém bodě mých úvah), vstal jsem a odešel do jejího pokoje, který se nacházel na východní straně domů, tudíž v něm nyní bylo o něco chladněji než v obývacím pokoji. Slunci najednou scházela ostrost, s níž vyřezávalo naše siluety, a všechny stíny se stávaly o stupeň méně zřetelné. V mnohých místech, obzvláště v rozích, splývaly v homogenní ulepenou šeď. Teprve nyní jsem začal uvažovat, není-li i toto jen součást její hry, nestal-li jsem se obětí jakýchsi neznámých pravidel, která se najednou ukázala komplikovanější, než jaká prvně vypadala. Zároveň jsem cítil, že tím, jak mi bylo dovoleno vzdálit se, nabídla se mi i jakási výhoda pramenící z mé přirozené osamělosti, kterou teď musím zužitkovat. Jindy už nebude příležitost. Znovu jsem se rozhlédl po pokoji: knihovna, police, šanony různých barev (byla mezi nimi nějaká souvislost?), křeslo, pracovní stůl a židle. Skříň. Začal jsem pokoj zbrkle prohledávat. Při tom jsem opět myslil na její ruce, od nichž mě teď dělilo několik místností a chodba. Ale nepřipadly mi nijak vzdálené, ba naopak. Proč? Možná to bylo tím, že jsem byl obklopen věcmi, kterých se dotýkaly, věcmi, které jsem nyní zvedal a znovu pokládal, možná, že zde, v těch věcech se… Přešel jsem ke stolu a začal otvírat šuplíky. V prvním jsem nalezl jen změť kancelářských potřeb: tužky, sponky, připínáčky, secvakávačka. To vše zde leželo nakupeno jedno přes druhé, stísněno a mačkající se mezi čtyři stěny přihrádky. Druhý šuplík: kvádr nepopsaného kancelářského papíru a chuchvalec špíny na dně. Třetí: dopisy, fotky a kniha. Kniha! No vida. Tady ji máme. Knihu. Začal jsem listovat napříč stranami. Číst jsem však nedokázal: písmenka se slévala do abstraktních čáranic a povedlo-li se mi přeci jen zachytit nějaké slovo, nedokázal jsem si plně uvědomit jeho význam. Neustále mi něco unikalo, mizelo a rozplývalo se. Puf, puf, puf… Přesto mě těšilo, že obracím strany stejným způsobem, jakým to dělává i ona se svýma příliš bledýma rukama, které se k ní nehodí. Že pohladím-li hřbet knihy, mám téměř jistotu, že nejsem první, kdo tak činí. Možná, napadlo mě, a vše do sebe zapadlo o jeden další stupeň, ji vedou její ruce, že možná knihu čte jen pro ně! Už jsem chtěl knihu odložit, když v tom jsem spatřil poslední kousek celé skládanky. Fotku, na které stála vedle své sestry před červenou telefonní budkou (Londýn?). V pozadí cihlová stěna obrostlá břečtanem. Zcela mimo ohnisko zaostření. Každá z dvou žen se dívala jiným směrem – ale ani jedna do fotoaparátu. Jako by jen čekaly, až zaklapne uzávěrka a ony se budou moci rozejít. Dvě ženy. Dvě zcela cizí ženy v letních šatech, které nadzvedal přímořský (kde vůbec beru tu neochvějnou jistotu moře, když Londýn přeci…) vánek – a přesto – přesto jen dvoje ruce, které zde za to byly hned dvakrát! V nejvyšším rozrušení jsem fotku založil do knihy. Knihu položil na stůl. Ale nebylo v tom nic nevědomého, jak by se mohlo zdát. Ale co tedy? Chtěl jsem snad, ať si všimne, že jsem si všiml, že to všímání je jakási další rovina naší komunikace? Toužil jsem dovršit tajné spiklenectví? Nebo potvrdit skutečnost, kterou jsem si právě uvědomil, ať již byla jakákoliv?

  Vrátil jsem se do obývacího pokoje. Hana čistila Ludvíkovy rány kouskem ledu. Její ruce přejížděly po jeho předloktí, hladily je a omývaly. Další spojení, kombinace, které umocňovaly pocit z reality…

  „Kdes byl tak dlouho?“ vytrhl mě myšlenek Ludvík: „málem jsem vykrvácel,“ a zasmál se.

  „Já? Já…nemohl jsem to najít.“ Najednou jsem myslel na knihu, kterou jsem zanechal na stole. Bylo to, co se mi celou dobu snažila naznačit? A nebyl jsem ve své odpovědi až příliš doslovný? Chci říci, že kdyby…

  „Ludvíku, budeš muset, já zatím, tady…“ řekla.

  …kdyby knihu objevil Ludvík… že každému, kdo by ji objevil; protože ta podobnost, podobnost, která byla zřejmá, fotka v knize, a že souvislost mezi tímto a stolem… - bože! Až příliš zjevné! Ledabylé!

  „Ne, počkat,“ vykřikl jsem. Oba se po mě ohlédli. „Chci říci, že každá hra, každá hra, jak bych to jen…“ vykoktal jsem, protože kniha, fotka a stůl, jejich vzájemné spojení, které v pokoji daleko ode mě, ale zároveň blízko, tak blízko, abych byl vinen: „má svá pravidla, jinak by nabyla hrou, chci, ano, říci, že pravidla a hra, že jedno jak druhé, protože kdyby jedno nebo druhé, nebo kdyby dokonce oboje současně…nemyslitelné! Katastrofa! Pak by celý svět…“

  „Jsi v pořádku?“ zeptal se Ludvík, jako by vůbec netušil, o čem mluvím.

  „V pořádku? Jistě, že jsem v pořádku. Vypadám, že nejsem v pořádku?“

  „To bude tím vedrem,“ povzdechla Hana: „Všichni jsme unavení.“ A ovívala si obličej dlaní. Nedalo se nic dělat; co se stalo, stalo se. Musil jsem uznat prohru:

  „Je to skutečně úmorné.“

  „Ludi, ty náplasti.“

  „Už to stejně nekrvácí.“

  Já: „To horko, už to trvá kolik?“

  Ona: „Když myslíš.“

  On: „Nevím.“

  A pak se rázem vše uklidnilo.

  Hana se opřela o Ludvíkova záda a přehodila bosé nohy přes opěradlo pohovky. Ludvík pozoroval kmitající lopatky ventilátoru. Znovu jsem slyšel šumění trávy; pískot ptáka. Praskání štěrku na příjezdové cestě vedlejšího domku. Bouchání dveří. Hlasy. Zpět: Vrčení vypnuté televize. Lednička. Vše nehybné, ale vyčkávající, pozvolna kynoucí groteskním zdůrazňování sebe sama. Ze všech věcí opět crčel jejich nepokrytý egoismus.

  Když v tom Hana zničehonic napnula ruce a řekla:

  „Někdy mě napadá, že tyto ruce…“

  Ale dřív, než tu větu dokončila, ruce zase svěsila. Konečky prstů se dotkla koberce, jehož chloupky se začala probírat. Nakrucovala je a vlnila, natahovala a rovnala, omotávala si je kolem prstu a čepýřila úplně stejně, jako když se dívka probírá vlasy svého milence. Ale Hanino laskání bylo laskáním ženy. A to byl konec dne. Po něm už si nic výrazného nepamatuji. Tedy až na to, že v hnízdě, které jsem objevil při odchodu, se leskla malá kaluž vody. Muselo tedy přeci jenom trochu zapršet.

----------------------------------------------------------------------- 

Editovaná verze

  Vždycky jsem měl podezření, že popud, z něhož se Ludvík rozešel s Alenou a začal žít s Hanou, Aleninou sestrou, byla spíše nuda než láska. Pocit, že je toho vegetativního bujení, které ho postupně rozkládá, už příliš, že neučiní-li nějaký – v podstatě jakýkoliv – rázný krok, jeho život nikdy nevybředne ze stálého zaměstnání, z domu, který získal rozvodem, z auta, které si koupil hned druhý den po něm, následného nicnedělání a nicnedění, v němž se všechny činnosti a události důsledně popírají. Ale nastal pravý opak. Poznal jsem to ze vzrůstajícího počtu svých návštěv, jako by svůj stav považoval za méně vážný, méně smrtelný, sdílí-li jej společně s dostatečným počtem dalších lidí.

  Sedávali jsme na terase nebo v obývacím pokoji, popíjeli a přeli se tím způsobem hádky, kdy nejde o předmět, ale hádku samu. Jasný sluneční svit propůjčoval terase zvláštní plastičnost, nad zavlažovači se svět rozkládal do tisíce drobných kapiček. Vše bylo zvláštním způsobem ostré, jako by vystřihnuté z barevného papíru.

  Ze stínu obývacího pokoje, který byl s terasou spojen prosklenou stěnou, nyní odsunutou, jsme Já, Ludvík a Hana pozorovali zahradu a neúspěšně se pokoušeli začít jednu z našich pří.

  Umění – nic.

  Krize ekonomických modelů – nula.

  Vláda – mlčení.

  Sledoval jsem Hanu, která seděla vedle Ludvíka, jak si neustále upravuje lemy sukně, ramínka, vlasy, občas se dotkne svého nebo Ludvíkova zápěstí, a v pravdě se ten neustálý pohyb nehodil k naší strnulosti, příliš vážné, aby ji znesvěcovaly tak profánní pohyby. Jako by se nám Haniny nedokázaly přizpůsobit: kroužily skleničkou, žmoulaly kousek papíru, který se odněkud vynořil, zkoumaly čalounění křesla, tolik drobných pohybů, jimiž se vzpouzely námi vytvořené skutečnosti. Zatímco z objektivního hlediska byla každá vzpoura nepřípustná, při druhém pohledu jsem v ní nacházel něco povědomého, známého, cosi – ať už nějaký pohyb nebo gesto – které jsem již kdysi viděl, znal, zažil, a které se mi v každém okamžiku té rebelie připomínalo, nebo co já sám jsem si, nehledě na okolí, chtěl připomínat. V okamžiku, kdy se mé pozorování stalo zřejmě příliš zjevným, Hana zvolala:

  „Pojďme hrát hru,“ přičemž její ruce opsaly mírný, jednoduchý, záměrně nic nepřipomínající oblouček: „Znám jednu takovou hru.“

  „Ale Hani…“ řekl Ludvík stále soustředěný na hledání Tématu.

  „Hru – hrávala jsem ji se svou sestrou. Znali jste přeci oba mou sestru.“

  Zeptal jsem se, jaké jsou pravidla.

  „Jistě, pravidla,“ řekla: „pravidla,“ a zamyslela se: „To se těžko vysvětluje. Dělejte, co řeknu, a přijdete na to sami.“

  Ludvík si promnul čelo:

  „Ale Hani, Hani…“

  Jenže již bylo příliš zjevné, že i taková hra je lepší než nic. Každý další okamžik nás nutil cosi začít, něčím pohnout, něco přemístit, něco zbořit, něco postavit, v opačném případě nás hrozilo zadusit letní dusno, tíživá vůně šeříku, které připlouvala ze zahrady, pachy prázdných sklenic, otupělost vypitého alkoholu. Že setrváme-li v nečinnosti, rozložíme se jako odpadky. To ustrnutí, ztráta pohybu i řeči. Nesnesitelné!

  Její ruce, které jí mlčely v klíně, mi nedávaly na výběr.

  „Ale ne, má pravdu, zkusme to!“ zvolal jsem: „Je to tak logické! Chci říci, ano, že žena poslouchá muže, nyní ale, že taková hra, která člověka učí, Komenský...“

  „Skvělé,“ vymrštila se Hana z pohovky, přičemž si upravila neposlušné vlasy, ano čtenáři, její ruce opět ožily, znovu zběsile naznačovaly všemi směry a já se v těch efemérních pohybech zase pokoušel zachytit to známé a blízké, co mě provokovalo svým neustálým unikáním: „Ludvíku,“ řekla, jako by ohmatávala možnosti, které se před ní rozevřely: „přines zatím led. Václav už žádný nemá…“

  A skutečně, na dně mé skleničky se blyštila jen malá kalužinka čiré vody.

  „Pokud jde o mě…“

  Tající ledovce teď vskutku nebyly důležité.

  Hana s malým, okatě roztomilým žuchnutím spadla na sedačku.

  „To horko, horko, horko, člověk by se skoro zalknul.“

  Ludvík odešel do kuchyně.

  Vnímal jsem hučení ventilátoru, neklidné vrčení vypnuté televize, Ludvíkovy pravidelné kroky, jedna dva tři, otevření ledničky, vyškrabávání ledu, pískot ptáka doléhající z bůhvíjakého koutu zahrady, šelest trávy, která se přelévala ve vánku přinášejícím jen další vlny úmorného horka.

  „To nemuselo být…“ řekl jsem na pozadí všech více či méně souvisejících dějů, sleduje při tom její ruce, ty až příliš bledé ruce, které se k ní nehodily, byly jí cizí, mě však čím dál bližší. Připadal jsem si jako můra narážející do žárovky. Vosa balancující na okraji sklenice. A přesto ne úplně, protože já ještě mohl ucuknout. Měla vůbec tušení, že celá hra, celá, hm, jak by to řekl, že taková hra, s kterou jsem já začal…?

  „Je to hra. Hra má svá pravidla,“ pronesla a s malou odmlkou dodala: „Pravidla se musí dodržovat.“

 Stále jsem přemýšlet, co znamenají ty ruce, které se na malou chvíli zapletly do zlatých kadeří. Jaký je jejich význam – a proč ve vlasech, proč ne jinde: v klíně, na stehně, za zády, je přeci tolik, tolik míst, kam člověk odkládá ruce – a všechna ta místa něco znamenají!

  „Vaše sestra, říkáte, že…“

  Co mohou znamenat?

  „A pokud se pravidla nedodržují…“

  Ludvík, který byl stále méně a méně významný, se vrátil a doplnil nám led. Haniny prsty okamžitě zajely do skleničky, uchopily jednu z kostek a zakloniv se, přiložila si Hana tu kostku čelo.

  V celé scéně však vězela jakási lacinost: Pohled zavěšený za strop, útlý krk a jamka klíční kosti. Drobný stín propadající se hluboko do člověka. Tenký pramínek vody, který stéká po levé líci a mísí se s kapičkami potu. Nepopsatelné těžknutí vzduchu, pomalu se umenšující pohodlí, židle, která vrůstá do zad, příliš těsný pás kalhot, nepravidelný dech a vynechávající srdce. Což je právě ten nesmysl! Že srdce nemůže vynechávat. Že metafora, která říká, co jsem řekl já, lže. Že takové srdce, když se nad tím zamyslím, je jen část těla, nic víc, nic míň, část stejně podstatná jako ledviny, mozek, mícha pobřišnice, hruď, stehna –

  „To je všechno?“ zeptal jsem se – stehna a prsy a ruce, hlavně tedy ruce, ruce, to dá rozum, jsou ze všeho nejvýznamnější: „To nebyla příliš dlouhá hra.“

  „My už něco hrajeme?“ zeptal se Ludvík.

  Zamyslela se. Pravá dlaň ji přejížděla po bradě, jemně, lehounce, druhá spočívala těsně nad kolenem a jen prsty, ne, jen špičky těchto prstů nepostřehnutelně poklepávaly kolenní čéšku.

  „Nebyla. Cožpak si myslíš, že hraju tak hloupé hry?“

  Ludvík pokrčil rameny. Snad se mi chtěl omluvit, snad zmírnit tu malou roztržku. Hana ovšem zvolala:

  „Václave,“ a bylo v tom najednou cosi dvojsmyslného, jakýsi anagram, rébus či hádanka: Všiml sis, jak jsou tyhle dusné dny tiché?“

  Zasmál jsem se.

  „Mám něco zazpívat?“

  Její ruce o sebe dvakrát tleskly.

  „Vidíš, právě v tenhle okamžik vede Ludvík 1:0!“

  „Cože?“

  „Slyšíš,“ usmál se Ludvík: „Vedu“.

  Vedl ale? V ten jeden jediný okamžik určitě.

  „Musím odevzdat fant?“

  „Ne, stačí, když mi doliješ.“

  V tom jemném úkonu se rozvinula jedna další posloupnost dějů. Šumění sifonu, cinkání ledu, orosená láhev, vlhkost ulpívající na dlani a napřažená ruka a úsměv a rty, které se mírně rozevírají, aby přijaly svátost. Pane náš, jenž jsi na nebesích/posvěť se jméno tvé/přijď království tvé jak v nebi tak i & tučná bílá ruka kněze, jehož ornát je polit mešním vínem & mírná závrať, která v tom horku (řekl jsem skutečně horku?) vstoupá do hlavy, kde puká a vybuchuje, rozpíjí se v černých skvrnkách před tvýma očima. Puf, puf, puf… Pak to opětovné přejíždění po bradě, hlazení krku, linie, které vedou až do míst, kde, drobounké prstíky a její útlá ručka, která to tu měla na povel; rozkaz – jedno jediné máchnutí a pal a útok a steč, krev a mazlavá hlína, do kterých se boří tvá noha, otisk něčeho (lidské nohy) někde (v krajině).

  „Dobrá, je to vyrovnaně,“ řekla: „Ludi, myslíš,“ a jako by znovu zapojila předešlou dvojsmyslnost: „že v tom keři je pořád ještě to ptačí hnízdo?“ – ale ne, ne! To byla jiná dvojsmyslnost, do poslední slabiky, písmena a čárky rozdílná dvojsmyslnost, příliš zdůrazněná a otevřená, téměř jako pravda Boží, jako zjevení, jako zázrak. Latinské mumlání kněze. Při tom jen slova, která se, jako kyvadlo, jedna dva tři…, jako kroky, když Ludvík před chvíli tam v kuchyni, odchylují od běžného významu, vzdalují se vlastní podstatě, jako rakovina pohlcují jiné, zcela protichůdné děje – taková to byla dvojsmyslnost, kterou Hana rozkazovala, falešná, povrchní.

  „Cože?“ zeptal se Ludvík nechápavě, ale pak mu vše zapadlo – přesně tak, jak zapadnout mělo. Bez prodlení vstal a odešel na zahradu. Znovu já a Hana, já a Haniny ruce, které, napadlo mě, možná vůbec nejsou Hany. Náhle jsem dostal neuvěřitelnou chuť vrhnout se kupředu a ty ruce od sebe oddělit – chytit je za zápěstí a držet co nejdál jednu od druhé, zároveň i v dostatečné vzdálenosti od té, které nepatřily. Ale přesně v ten okamžik se ruce vpletly do sebe. Čte mi snad myšlenky? Jsem tak průhledný? Absurdní! Nesmysl. Mírně se předklonila:

  „Nebylo to ode mě fér.“

  „Fér?“

  „To s tichem,“ podívala se do zahrady, kde Ludvík klečel před živým plotem, triko se mu lepilo na záda jako nějaký hadr: „Ale vidíš, znovu jsem tu hru uvedla do rovnováhy. Ludvík teď hledá to hnízdo, ale ono tam dávno není. Jestli tam kdy bylo. Václave, zahrajeme si hru.“

  „Já myslel, že…“

  „Hlupáčku, při hrách se přeci nemyslí. Až se Ludvík vrátí, pošlu tě pro svou nejoblíbenější knihu. Je na stole v pracovně.“

  Bylo to snad nějaké znamení? Chci říci, že jestliže se její ruce uzavíraly do sebe, její slova mi nabízela spojenectví. Ten rozpor! Ten smysl!

    „Půjdeš tedy do pracovny a tu knihu mi přineseš, společně Ludvíka porazíme,“ pak sáhla po druhé kostce ledu a zapřela se do sedačky. Díval jsem se do zahrady a představoval si svého přítele, který mezitím kamsi zmizel, kterak se v úmorném horku probírá konturami keřů, proplétá stíny, hledá a nadává, opět vychází na slunce, jak se mu zářivé triko ještě těsněji lepí k tělu, až ho úplně sevře jako svěrací kazajka blázna. Současně jsem myslel na skrytou nabídku, kterou mi Hana učinila: jít do jejího pokoje a přenést věc, k níž má srdečný vztah, s níž je takříkajíc úzce spojena. Protože nic jiného než nabídka to být ani nemohlo.

  Když tu se zničehonic objevil Ludvík. Košili měl propocenou, vlasy se mu lepily na čelo, předloktí pokrývaly škrábance.

  „Není,“ řekl.

  „Krvácíš!“ vykřikla však Hana, načež začala organizovat Ludvíkovu záchranu: „Václave, přines náplasti, jsou v pracovně, ve stole.“

  Aniž bych si pořádně uvědomoval, co se kolem mě děje (na to mě Ludvík přerušil v příliš citlivém bodě mých úvah), vstal jsem a odešel do pracovny. Ta se nacházela při severní stěně domu. Slunci zde scházela ostrost, rozprostíralo se v prostoru jako nějaká lehká látka. Hrany stínů byly rozostřenější a jemnější. V rozích splývaly v homogenní šeď. To vzájemné prolínání mě donutilo uvažovat, není-li i toto jen součást Haniny hry, nestal-li jsem se v okamžiku své nepozornosti obětí jakýchsi nových a pro mě neznámých pravidel, jejichž výklad jsem zaspal. Zároveň jsem své vzdálení cítil jako určitou výhodu. Znovu jsem se rozhlédl po pokoji: knihovna, police, vyrovnané šanony různých barev, černé kožené křeslo v rohu, pracovní stůl a židle, počítač. Z nejasného impulsu jsem začal pokoj prohledávat. Při obhledávání a polic jsem ale než na obsahy myslil na Haniny ruce. Sice mě od nich oddělovalo několik místností, ale nepřipadly mi vůbec vzdálené, ba naopak. Možná kvůli věcem, které mě obklopovaly, věcem, kterých se ty ruce dotýkaly, věcem, které jsem nyní zvedal a znovu pokládal i já, možná, že zde, v těch věcech se… Přešel jsem ke stolu a jal se otevírat šuplíky, hezky jeden po druhém. V prvním jsem nalezl změť kancelářských potřeb: tužky, sponky, připínáčky, secvakávačka, možná nějaké další drobnosti. Druhý šuplík: kvádr nepopsaného kancelářského papíru, chuchvalec špíny na dně. Třetí: nějaké dopisy, fotky a kniha. Kniha! No vida. Tady ji máme. Knihu. Vyňal jsem ji a začal listovat. Číst jsem ale nedokázal: písmena se slévala do abstraktních čáranic a povedlo-li se mi zachytit nějaké slovo, nedokázal jsem plně pochopit jeho význam. Neustále mi něco unikalo, mizelo a rozplývalo se. Puf, puf, puf… Přesto mě těšilo, že obracím strany, jak to dělává ona se svýma příliš bledýma rukama. Že pohladím-li hřbet knihy, mám téměř jistotu, že i ona jej někdy před tím pohladila. Možná ji ruce vedou, možná čte jenom pro ně!

  Už jsem chtěl knihu odložit, když v tom jsem nalistoval poslední kousek celé skládanky. Založenou fotografii, na níž stála vedle své sestry před červenou telefonní budkou. V pozadí cihlová stěna obrostlá břečtanem (Londýn?). Každá z žen se dívala přesně opačným směrem, jejich pohledy se rozbíhaly po přímce, jejíž střed byl umístěn do ohniska fotoaparátu. Dvě ženy. Dvě zcela cizí ženy v letních šatech, jejichž lemy nadzvedal přímořský (kde vůbec beru tu neochvějnou jistotu moře, když Londýn přeci…) vánek – a přesto – přesto jen dvoje ruce, které zde ovšem byly hned dvakrát! V nejvyšším rozrušení jsem fotku založil zpět do knihy. Knihu však nevrátil do šuplíku, nýbrž položil na stůl. Chtěl jsem snad, ať si všimne, že jsem si všiml, že to všímání je další rovina naší komunikace? Toužil jsem dovršit tajné spiklenectví? Nebo potvrdit skutečnost, kterou jsem si právě uvědomil, ať již byla, ta skutečnost, jakákoliv?

  Rozrušen vrátil jsem se do obývacího pokoje. Hana čistila Ludvíkovy rány pomocí ledových kostek. Její ruce přejížděly po jeho předloktí. Tj. další spojení, kombinace…

  „Kdes byl tak dlouho?“ usmál se Ludvík: „málem jsem vykrvácel.“

  „Já? Já…nemohl jsem to najít.“ Myslel jsem na knihu, kterou jsem zanechal na stole. Bylo to, co se mi celou dobu snažila naznačit? Provedl jsem svůj úkon správně? A nebyl jsem ve své odpovědi až příliš doslovný? Zjevný a vulgární? Chci říci, že kdyby…

  „To byl taky nápad tam poslat Václava. No nic, zajdu tam sám.“

  …kdyby knihu objevil Ludvík… že každému, kdo by ji objevil; protože ta podobnost, podobnost, která byla zřejmá, fotka v knize, a že souvislost mezi tímto a stolem… - bože!

  „Ne, počkat,“ vykřikl jsem. Upřeli na mě společný pohled. „Chci říci, že každá hra, každá hra, jak bych to jen…“ protože kniha, fotka a stůl, jejich vzájemné spojení, které v pokoji daleko ode mě, ale zároveň blízko, tak blízko, abych byl vinen: „má svá pravidla, jinak by nabyla hrou, chci, ano, říci, že pravidla a hra, že jedno jak druhé, protože kdyby jedno nebo druhé, nebo kdyby dokonce oboje současně…nemyslitelné! Katastrofa!“

  Možná to celé bylo od začátku spiknutí!

  „Jsi v pořádku?“ zeptal se Ludvík. Měl dokonce drzost se tvářit, jako by nic nechápal.

  „V pořádku? Jistě, že jsem v pořádku. Vypadám, že nejsem v pořádku?“

  „Hm, ne?“

  „Ještě nikdy jsem nebyl více v pořádku!“

  Vykřikl jsem a měl chuť po Ludvíkovi skočit a servat z něj tu masku nechápavosti.

  „To bude tím vedrem,“ povzdechla Hana: „Všichni jsme unavení.“ Obličej si ovívala dlaní.

  „Je to skutečně úmorné,“ řekl jsem, protože kdybych se po Ludvíkovi vrhnul, znamenalo by to dokonalý faul – vyloučení – jejich poslední triumf.

  „Ludi, ty náplasti,“ řekla Hana.

  Ludvík se na mě zadíval a usmál se:

  „Už to stejně nekrvácí,“ řekl.

  Já: „To horko, už to trvá kolik?“

  Ona: „Když myslíš.“

  On: „Nevím.“

  „Já: „Ano, nic nevědět.“

  Po těch slovech se vše uklidnilo.

  Hana se opřela o Ludvíkův bok a přehodila bosé nohy přes područky, takže visely volně ve vzduchu. Ludvík pozoroval zahradu. V nastalém klidu jsem slyšel šumění trávy, pískot ptáka. Praskání štěrku na příjezdové cestě vedlejšího domku. Duté bouchání dveří. Hlasy. Vrčení vypnuté televize. Ledničku. Vše nehybné, ale vyčkávající, pozvolna kynoucí groteskním zdůrazňování sebe sama. Ze všech věcí znovu crčel nepokrytý egoismus.

  A přece zde musela zůstat souvislost, která mi unikla, protože zničehonic se Haniny ruce napjaly a sama Hana řekla:

  „Někdy mě napadá, že tyto ruce…“

  Ale dřív, než tu větu dokončila, zase ruce svěsila. Konečky prstů se dotkly koberce a celý ten výjev se proměnil na jeden dlouhý strnulý obraz, který až do konce toho dne visel na stěně obývacího pokoje.

-

--

   -