Zlodějka snů

Rozeběhl se. Bylo jedno kam, hlavně rychle, aby ho nebylo vidět. Aby ho ona nemohla vidět. Přišla vůbec? Žádnou dívku přece nezahlédl...

J.B.

Doběhl až k řece a opřel se rukama o stehna. V pravé ještě držel kysele páchnoucí triko a rychle dýchal. Narovnal se a ohlédl. Po nábřeží přecházelo pár lidí, nikdo si ho nevšímal.

Hučelo mu v hlavě. Sešel až k vodě. Nejraději by se do ní celý ponořil, ale netušil, je-li zde dost velká hloubka. Klekl si tedy, předklonil se a namočil jen triko. Máchal s ním ve vodě tak, jak to vídal ve filmech pro pamětníky. Věděl, že není pitná, přesto ji nabral do dlaní omyl si obličej a nasál ji a zase vyprskl z úst. Triko pověsil přes keře; tyhle u řeky vypadaly veselejší a čistší, než ty, které ho před chvílí obklopovaly v parku. Na pozvraceného kluka už nemyslel. Před očima měl stále tu malou holku; Ta asi doma dostane na zadek za dolámaný kočárek. Každá jiná by v tu chvíli spíš natahovala nebo už dávno bulila, ale tahle ne. Místo aby plakala nad poničenou hračkou se s takovým opovržením dívala na něho. Kdyby se na něj takhle podívala ta, na kterou čekal, nemusel by už čekat nikdy...

Seděl na zemi a do hlíny pod nohama ryl botou ornament. Dva obloučky vedle sebe. Jako když děti malují na výkres odlétající ptáky. Jenže tenhle pták odlétá vzhůru nohama... Natáhl se a utrhl v trávě dva kvítky sedmikrásek. Položil je na středy obloučků a usmál se: "Umřelko..." pošeptal směrem k sedmikráskám. Zavřel oči, nastavil tvář slunci a opřel se o zeď nábřeží. Viděl ji zase; Jak se vmísila na horské chatě mezi partu, která se tu sešla po celodenní túře. Ostatní si jí nevšímali. Jen on věděl, že není jejich. A ona se drze tvářila, že je. Dokonce ani neodmítla, když jí jeho táta nalil zelenou. Jen se zašklíbila, když polkla a položila skleničku zpátky na stůl. Tu tehdy vzal rychle do dlaně a sevřel v kapse. Dívka zmizela, ale sklenička ho hřála celou noc. Zlehounka se ve tmě dotýkal rty jejího okraje. Pak usnul a zdálo se mu o ní, o Skleněnce. Tak ji pojmenoval tu noc na horách. Ráno pak potkal na chodbě její mámu. Hned poznal, že je to její máma, protože měla stejné oči. Usmála se na něj a to mu dodalo odvahy.

"Odjíždíte?" zeptal se místo pozdravu.

"Ano. Jsme tu už od pátku. Práce volá."

"Kde pracujete?"

"Já?" rozesmála se. "Myslím, že Tě víc zajímá, kde pracuje naše Lenka. Karlínské gymnázium. Příští rok bude maturovat." Ještě jednou se zasmála a zmizela za hlavními dveřmi.

Na karlínské gymnázium chodil Petr, bratranec. Dostal za úkol doručit lístek s prosbou o setkání. Bylo moudré za Skleněnkou posílat právě Petra?, zarazil se a otevřel oči. Co když ten lístek Lence vůbec nedal?! Vyskočil. Strhl triko s keře a natáhl ho na sebe. Bylo mokré, studilo, ale on chlad nevnímal. Rozběhl se domů.

Vytočil telefonní číslo. Vzal to strejda: "Jo, Petr je doma, zavolám ti ho."

"Dal jsi jí ten lístek?" vyhrkl hned jak se ozvalo Petrovo čau.

"Nedal. Holky říkaly, že nepřišla do školy. Prý je nemocná."

Skleněnka stůně! Hurá!! Nebyla tam! Nemohla vidět, jak zvrací nad tím pozvraceným klukem. Neviděla ho! Neviděla! Nebyly to její oči! Pak tu radost vystřídal pocit provinění; Ona přece stůně! A já z toho mám radost. Co když má nějakou těžkou nemoc. Co když trpí...

Tentokrát to vzal Petr: "Co blbneš? Já nevím. Asi nějakou chřipku, říkaly holky."

Konečně ze sebe stáhl vlhké triko. Hodil ho v koupelně přes šňůru, aby máma nenadávala, že dává propocené prádlo do koše. Osprchoval se a uvědomil si, že se ještě nezbavil pachuti v ústech. Vyčistil si tedy i zuby. Zalezl ve svém pokoji pod deku a vytáhl z pod matrace skleničku. Dotkl se jí rty. Ještě voněla peprmintkou.