Závěr pohádky... jen tak... pro dokončení...

...1.část: Starý kufr s dětstvím ...a pohádka (posláno 18.10.08); 2.část: Pokračování pohádkytéměř po 30ti letech (posl.10.1.09) - sice jsem podle některých neměla pokračovat, ale jiní mě o to prosili, i mimo písmák, nebo spíš hlavně... tak když už jsem poslala i ten druhý díl, tak pro ty některý ...ten třetí a poslední... ...prozatím... ..jinak ji asi předělám, nebo spíš mírně upravím do dnešního jazyka...(jak prý taky vadí..že používám slov jak před půl stoletím...)a někdy možná pošlu komplet... ne na tři kousky... i když i té kouzelné koule byly tři kousky...;)

    Když se opět vzbudil a snad už skoro v pořádku, ucítil pro změnu bolest v rukou. Přesněji řečeno v zápěstí. Kolem něj bylo šero, chvíli trvalo, než se rozkoukal. Pak zjistil příčinu a zděsil se, až zařinčely řetězy.  Byl jimi přivázán od okovů na rukou až trámům, které chaoticky podpíraly nepravidelnou místnost s mnoha výklenky. Do zad ho studily chladné kameny.

    ,,Jane?!“ uslyšel známý hlas. ,,Jsi to ty? Odpověz mi, prosím. Řekni, že tě čarodějnice nezabila“

    ,,Princezno? Ano, já ano. Ale ty?“

    ,,Co já? Nerozumím ti?“

    ,,Já jsem Jan, ale jsi princezna?“

    ,,Proč bych neměla být? Copak ses dočista pomátl? Co se ti stalo? A vlastně kde ses vzal tady v sůvině sídle?“ divila se princezna. Šla by blíž, ale byla taky připoutána.

   Jan si oddychl. Bude to přeci jen ona. Sice jsou v nezávidění hodné situaci, ale aspoň mají zatím srdce na svých místech. Ale co víla! Zatím soustředil sluch i zrak směrem odkud se ozývala princezna. Teď se snažil v pološeru pátrat po všech zbývajících koutech. Najednou ji uviděl. Spíš hromádku zmuchlaných závojů. Vůbec se nehýbala, ani když na ni oba volali.

    ,,Ona snad není připoutána. Nevidím nic, čím by byla. Ani řetězy, ani provazy…“ promluvila tiše princezna, která byla blíž k ní.

    ,,Taky se mi zdá. Buď je omámená, nebo začarovaná, nebo…,“ bál se nahlas dokončit větu. Co budou teď dělat. Jak se jen dostanou z téhle situace. Na chvíli začal propadat panice. Nedokáže dodržet slib, který dal princezně a víla už možná nežije. A panenka…?!  Kde je vlastně panenka? Nic. Tentokrát se neobjevila. To začínalo být opravdu vážné. Jak si má, ale dodat odvahu a k čemu? Aspoň by měl uklidnit princeznu. Slyšel ji jen tiše vzlykat.

    Chmurných myšlenek ho vytrhl podivný rachot. Nepříjemné zvuky se pomalu přibližovaly.

    ,,Proboha, co to je?“ princezna přestala vzlykat. Než jí stačil odpovědět, bylo to nad slunce jasnější. Hrnula se k nim Černá sůva s jakousi bednou, ve které to rachotilo a řinčelo. Zastavila zhruba uprostřed místnosti, otevřela víko a začala vyndávat různé věci jako nože a nádoby. Pak vymrštila pařát směrem ke stěně a rozžehla tak pár pochodní zasazených do ní. Ponurý vlhký prostor tak zalilo blikající světlo. Když si prohlédla jejich vyděšené tváře, začala se chraptivě a spokojeně smát. Pak zamávala pařáty ve vzduchu jako by čarovala, sáhla do kapes mezi zbytky peří a cáry něčeho co snad bývalo oděvem. S dalšími skřeky je pak rozevřela, natahujíc je před sebe, na každé dlani jeden lesknoucí se kousek koule. Položila je do mísy, vybrala si jeden z nožů a pár skoky se objevila přímo před zoufalým mladíkem. Roztrhla mu nožem košili na hrudi a jedním drápem si udělala krvavé kolečko na hrudi v místě kde je srdce. To mu bilo tak prudce, že málem vyskočilo samo. Pobavena skákavě dokulhala, zjevně ji ty přípravy a první výkony unavily, k uslzené princezně, jejíž srdíčko na tom bylo podobně jako u Jana.

    ,,Nech ji! Jestli se jí jen dotkneš, zabiji tě!!“ vykřikl Jan.

    ,,To bych ráda věděla jak? Už jsi mi toho pozabíjel dost! Tolik služebníků! Dá mi práci sehnat a vyčarovat nové. Kdyby ti ta proradná víla nepomáhala, nikdy by se ti to nepodařilo!“ skřehotala nasupeně. ,,Sice jsem ji podcenila, ale taky to odnesla. Musím si pospíšit, dokud je v jejím těle ještě vlásek života,“ pokračovala a zároveň párala dívčiny šaty od krku dolů. Od kamenů kolem se odrážely zvuky řinčících řetězů, jak se Jan snažil z nich vyprostit.     

,,Á, tady to máme. Já věděla, že ho neschová nakonec u sebe. Tak pojď ke mně…,“  objevíc koženou šňůrku na odhaleném princeznině krku, okamžitě přeřízla a chňapla po váčku na konci. Urychleně jí ještě drápancem naznačila srdce a nedočkavě ho roztrhla. Následný blažený skřek, dá-li se to tak nazvat, prozradil, že našla, co chtěla. Přidala poslední kousek koule k těm dvěma prvním a vrhla se ještě na svou poslední oběť. Když si na bezvládném skoro průsvitném těle označila poslední cíl své proradné touhy, spokojeně si odfrkla. Po chvilce se k víle už jen došourala. Sklonila se k ní, misku v jedněch pařátech a napřáhla nůž svírající v druhých k poslednímu zásahu přímo do srdce. Bodla! 

    ,,To ne!!“ rozplakala se na plno dívka, ve které by asi v tuto chvíli, těžko kdo poznal krásnou princeznu. Sklesle visela v řetězech, bledá, zkrvavenou hruď. Zplihlé vlasy mokré od slz zakrývaly tvář.

    Jan měl napjaté žíly, krev nejen na hrudi, jak se snažil, aby řetězy povolili. Takhle ne. Takhle to přece nemůže dopadnout. Pořád věřil, ale teď když spatřil, jak projela čepel nože do křehkého ležícího těla…

   

    Sůva tiše zuřila. Žádná krev? Víla je asi mrtvá, nestihla to! Začíná se jí rozplývat před očima. Nenápadně se opřela o zeď. Sípavě dýchala, přeci ji jen připravili o spoustu sil a teď je potřebovala viditelně nabrat, aby mohla konečně dokončit své rozpracované dílo. A teď ještě, aby oživovala vílu!

 

    ,,Teď je tvá chvíle. Teď, anebo nikdy!“šeptala panenka do ucha Janovi. Měl z toho skoro šok, ale rychle se probral. Zavrávoral a jal se soustředit na situaci kolem.

    ,,Panenko! Kde jsi byla, už jsem se bál, že je to naše poslední hodinka.“ Vydechl úlevou sotva slyšitelně.

    ,,Musela jsem počkat na vhodnou chvíli a taky, aby sůva neodhalila mou přítomnost. Ale dost řečí, není čas! Vidíš ten ztrouchnivělý trám, ke kterému vede tvůj řetěz z pravé ruky? Tak je slabé místo. Zaber, já ti pomůžu. Jo, a taky, moc pokusů nemáš. Spíš jeden. Tak dobře miř, až povolí a vymrštíš ho proti sůvě! Rozumíš? A s jedním uvolněným už pak budeš mít prostor. Uvázala je moc na dlouho.“

    Hoch sebral všechny síly, omotal si řetěz kolem dlaně a škubnul, jak nejvíc mohl. Jo, povolil. Načatý trám se začal tříštit a než dopadl na zem, Jan na nic nečekal a švihnul ho po sůvě. Vyšlo to. Praštil ji kolem krku a srazil k zemi. Vysílené sůvě trvalo, než se začala hrabat na nohy, natož by jí v tu chvíli došlo, co se děje. Na nic nečekal a už stál u ní. Omotal ještě párkrát řetěz kolem jejího krku. Snažila se ho drápy za chrčení z hrdla zachytit. Pak jeden natáhla a vypadalo to, že začne čarovat. To už, ale Janovi u nohou stála panenka a s vypětím věch sil držela těžký talíř. Vzápětí uslyšel její křik. Sehnul se a pochopil. Jak mu to tenkrát říkala, že zabije sůvu jen pomoci kouzelné koule. Jednou rukou nepřestával držet chroptící sůvu a druhou šáhl do talíře na tři lesklé kusy. Ty se spojily v jeden celek a rozzářila se duhová koule na jeho dlani.

    Ozval se ohlušující skřek kdysi mocné zlé Černé sůvy. Byl poslední a ztrácel se jakoby do nitra země. Začala se rozpadat jak domeček z karet. Po chvíli bylo ovšem.

 

    Jan se otočil k bedně, vybral některý z nástrojů a vysvobodil z okovů sebe a pak princeznu, která mu padla do náruče vyčerpáním. Svezli se na zem.

    ,,Prober se, je po všem.“ Konejšil ji Jan ještě těžce dýchaje. Usmál se na ni, když konečně pootevřela oči a procitla. Pokusila se taky o úsměv. Moc jí to nešlo. Pak sebou škubla.

    ,,A co víla?!“

     Obrátili smutné zraky jejím směrem. Už se chystali vstát, i když jim to moc nešlo. Najednou se závoje zavlnily. Oba ztuhli a pak v němém úžasu zírali, jak se z nich pomalu vynořila jejich nenahraditelná kamarádka. Zhluboka oddechli, když promluvila.

    ,,Měla jsem na mále. Bylo to jen taktak. Myslela jsem, že už mi má kouzla nevystačí.“ Usmála se na ty dva. ,,No tak, co tu sedíte. Měli bychom jít. Co říkáte?“

    ,,A kde je panenka?“ rozhlížel se Jan. ,,Teď tu byla a nebýt jí…“ Vyskočila do vzduchu, zatočila se až se jí sukýnky rozevlály a povídá: ,,Teď už mě snad potřebovat nebudeš. Našel jsi štěstí jinde.“ Usmála se na princeznu, mrkla na vílu a byla pryč.

    ,,A mě taky ne, aspoň zatím. Tak honem, král chudák má starost, celé království je vzhůru nohama.“ Závoje se zatřpytily a víla taky zmizela.

    Vyčerpáni, ale s jiskřičkami v očích pomalu došli ke koni, který na ně čekal.

    ,,Podívej! Orel a jak lehce se vznáší a krouží nad námi,“ princezna ukazovala k obloze, druhou rukou se držíc Janova pasu.

       ,,No vidíš. I ten je v pořádku, nakonec to přeci jen všechno dobře dopadlo,“ oddechl si a usmívaje se přiklonil k jejím rtům a dal jí pusu. Oplatila mu stejně. Pomohl jí na koně a za chvíli uháněli pryč. Daleko od teď už ztichlého sídla na skále, jehož proradná majitelka napáchala tolik zla.  

 

 

 

 

 

 

 

---