Vzkaz v láhvi

Kniha byla zkroucená, desky se rozšklebeně třepily a pokrývala je podivná mapa tvořená seschlou solí, bílý kontinent, který si snad ostrov sám vytvořil, možná se pokoušel zakreslit sám sebe. Třeba se takhle viděl, vlastní představa o sobě bývá většinou v rozporu se skutečností, i když nebylo nikoho, kdo by to mohl nyní porovnat. Stránky se vlnily, někdy každá v zcela rozdílném rytmu, jindy se slily v hutný celek, jedna s druhou srůstaly, pouto nebylo možné rozdělit, román je držel pevně. Na několika místech zbyly jen prázdné zažloutlé listy, text zcela zmizel, možná ho vysálo slunce a nebo části v románu příliš nedržely, písmena postupně vypadala, když knihu po břehu vláčel vítr a teď leží rozeseta po písku a zčernalých kamenech, zasychají na umírajících chaluhách a moře je hladí a vlny je přeskupují jak je napadne, píší si z nich vlastní román.

Když se pak na pláži objevil muž, všiml si jí téměř ihned, snad se mu nabídla sama, těžko jen říci, zda chtěla být tolik čtena nebo prosila-li o pomoc jako raněné zvíře, čekající záchranu nebo konec utrpení.

Muž měl radost, kniha by ho mohla z ostrova dostat, i když jen dočasně, dostal podivný vzkaz v láhvi, od někoho k němu, snad tam na pevnině jsou také lidé, kteří touží po záchraně.

U ohně se četlo dobře, stíny dorážely na plameny, za zády černota a tma, ale kniha je do duše nepustila, stránky klidně šelestily a příběh se rozvíjel, chybějící místa v textu byl jen zásah dalšího autora, román se nemohl zdát úplnější. Muž četl pozorně a znovu objevoval již zapomenutá slova.