Živí Pět Hladových Krků

Nemrtvý apač Živí Pět Hladových Krků vytrhl ze špalku tomahavk a šoupl si ho za olezlý hadí pásek. Vzal harpunu, šel k říčce, ulovil tam slepého sumýše. Vždy se to tam jimi jen hemží. Apač vyjekl „Hýýý!“ a přeskočil potok. Kramářova maringotka parkovala nedaleko. Zato odér hnijících údů a vnitřností z mrtvol se táhl do daleka. „Dejžto,“ suše odvětil kramář.

Apač ukázal na své milované provensálské a řekl: „To si dám!“

„Pro vás gratis!“ uculil se kramář. „Vy jste někdo,“ dodal. Apač přikývl a vstrčil koření do tlumoku. „Takovej zákazník!“ rozkošnicky vzdechl kramář, když Živí Pět Hladových Krků mizel ke krvácejícímu západu.

Sumýšovo tělo vstrčil do sekačky na trávu, zakvedlal  a nechal jej vytékat do misky. Sekal dál a přisypával své oblíbené provensálské. Chytil mladičkou krůtu, dal ji na špalek, tasil tomahavk, vyjekl: „Hýýý!“ a usekl krůtě hlavu. Všechnu krev vymačkal do misky.

Krky už čekaly. Své vychlíplé jícny ztopořily. Ano, všech pět krků položených vedle sebe na prkno. Krky seřazené od nejmenšího po největší, právě ten divoce škubal hrtanem a rozšiřoval a zužoval ztopořený jícen. Apač lžící lil  kaši do krků. Proteklo to jimi a kydlo provrtaným spodkem prkna na zem. Krky nechtěly žrát, toužily polykat.  

„Svinskej život,“ odplivl si apač, šel ke špalku, vytrhl tomahavk a šoupl si jej za pas. Sumýš, hýýý a dejžto. Provensálské! Kvedlat… krůtu… A zas lil. „Svinskej život,“ odplivl si naprázdno a šel pro tomahavk.