Ztracený

Uh :) To je hrůza. Ale abych nebyl za nějakého uhranutého chudáka, který plive na ostatní, napíšu proč. Klišoidnost nad klišoidnost. Dechna zátylku mi vzal dech. Nemám nic proti často opakovaným obrazům, repertoár slov je přece jen omezený, ono ale většinou v básničce jde o to, co právě vysloveno nebylo: slova kolem mají nevyslovenému dělat cestu, aby jí čtenář mohl projít (nejlépe s výhledem do krajiny) Tady to je bohužel kličkování mezi topoly; tedy taková mozaika už vyprázdněných fráziček. A nyní si dovolím zainterpretovat. Netroufám se pouštět na vody typu "Christyne je metaforické vyjádření autorova ega", když se v prvé řadě nabízí ženská, že jo. Takže: Žena - alfa. Vyznání - omega. Rozporuplnost - druhá omega. Vyjádření neopětoveného citu, kdy se lyrický subjekt snaží formou romantické rozporuplnosti deklamovat svůj nezáviděnihodný psychický stav. Tak blízko je, a přec daleká - no jéjé, kolikrát jsme to už slyšeli? Tklivá slova v posledním dvojverší snad odkazují na touhu přivést recipienta k citově vřelé odezvě. A teď, co s tím? Proti tématu nic nemám - to je věčné. Ale zpracování je dosti ubohé; a jakkoli má tvá báseň a její zpracování smysl pro tebe, čtenář nemá (a snad ani nesmí) hledat podkladovou životní situaci či "záměr" - měl by spíše snažit se hledat sám sebe v cestě (a jejích křižovatkách), kterou mu autor naznačil. Bohužel, vyjádření téhle básně je spíše omezující, než evokující. Howg, domluvil jsem! Snad byla má kritika dost hluboká. Pokud ne, berme to jako kritické cvičení.

hezké vyznání-T