Jak jsme doma měli dračí doupě

Ještě předtím, než jsem si z bytu udělala kočičí doupě, zabydleli se u nás draci a různé podobné bytosti. Úklid smetiště pod svými lůžky synkové odmítali s odůvodněním, že tam bydlí podpostelové národy a že jim rozhodně nemůžou zničit jejich rozvinuté kolonie. Když jsem se sklonila, abych nějakého zahlédla, bylo mi řečeno, že jsou velmi plaší a proto jim život mezi ponožkami, pet lahvemi a obaly od čokolád a oplatků naprosto vyhovuje…

Moje zlatíčka hrála už mnoho let konverzační hru Dračí doupě, ve které se neustále řeší situace, ke kterým se obyčejný člověk nemůže dostat, ale elfové, trpaslíci, skřeti, mágové, hraničáři a hobiti prožívají jedno dobrodružství za druhým. Z pokojíku se neustále ozývaly hlášky:

„ To nemůžeš, nemáš tolik mag energie!“

„ Jak to? Sem nemohl umřít, mám ještě tři životy!“

„ Ty nejsi pán jeskyně, ty jsi debil!“

Mísu s bramborovými placky jsem jim podávala za dveře s mírně napjatým očekáváním, jestli po ní hrábne skurutí pracka nebo ruka..

A posléze nastal čas LARPů – dosť bolo obyčejné konverzačky, konečně je možno se navzájem seřezat přímo v realitě.

Natěšená děcka tahala domů kusy lišt, prken a stloukala z nich štíty, u dědečka si hoblovala a vyřezávala meče a vyráběla řemdihy. Pokojík se změnil ve zbrojnici.

Probíhaly vášnivé diskuze, zda délka meče odporuje pravidlům, či nikoli. Jejich neutuchající živelná činnost mě udržovala v neustálé pozornosti, proto jsem včas zachránila tenké molitanové matrace, jimiž měli změkčené postele, jinak by skončily jako bandáž na mečích. Pravidla nedovolovala tvrdý materiál ani hrany.

Tadeáš kdesi získal dílo Mijamota Musašiho nazvané Kniha pěti kruhů a vydal se cestou  samuraje. Samurajové se sice v Dračím doupěti nevyskytovali, ale podrobný popis cvičení s mečem synkovi velmi pomáhal. Nazýval to bušidó. Pravda byla, že  bušil téměř dó všeho.

Domov se naplnil mnohými dříve nezvyklými zvuky a svist meče byl neutuchajícím koloritem těch šťastných dnů. Ve stropě se objevovaly podezřelé dolíky, které trénující děcko vysvětlovalo náhlým hojným výskytem komárů, jež bylo třeba zapleštit. Při zcela jednoznačném zvuku tříštícího skla jsem však už vlítla dovnitř a načapala rozpačitého syna, jak nenápadně zasouvá rozbitý kryt žárovky.

„Víš, mami, jsem se po stém švihu mečem vzepjal k poslednímu mohutnému výpadu a …. zabil jsem lustr“, jal se vysvětlovat, když viděl, že tu chybějící lustrovou kouli fakt nelze přehlédnout. V rámci odvedení pozornosti mi začal nadšeně líčit, že byl určitě v minulém životě Japonec, protože když si poslechne film v japonštině a s titulky, tak mu dokonce i občas rozumí a šel mi ten film pustit na kompu.

Blížil se termín Bitvy pěti armád a moji synkové dotáhli výzbroj k dokonalosti. Meče byly předpisově opatřené tenkými molitany a omotány stříbrnou izolační páskou, aby alespoň navozovaly dojem kovu.

V den odjezdu jsem jim vytvořila elfí účesy zapletením copánků (oba měli dlouhé vlasy), pomohla sbalit pláště, tuniky a kalhoty, které jsem jim ušila a pak už jen doufala, že se vrátí nezraněni.

Roztržitý a nepozorný Robin zapomněl spacák ve vlaku už cestou tam, takže hrdinně spal zahalen jen do pláště, ale aspoň ve stanu, který při vystupování i s ruksakem šťastně neuniknul jeho vrtkavé pozornosti.

Před některou z posledních bitev se Robin rozhodl, že je občas třeba změnit strany a odešel od stále vyhrávajících přeslazených spravedlivých ušlechtilých elfů.  Hanební nevyzpytatelní  všiváčtí podrazáci skřeti ho přivítali s velikým jásotem a nadšeně ho zmalovali jakýmsi černým svinstvem, aby zapadl do jejich nesourodé tlupy a mohl s nimi slavně prohrát, neboť i v inscenovaných fantazáckých bitvách vždy zvítězí pouze ta světlá strana.

Domů přijeli každý zvlášť. Ušlechtilá lesní rasa Tadeáš pravil, že až uvidím zběhlého odpadlíka Robina, všechno pochopím. Stalo se.

Jen mi nebylo jasné, jak to, že mého neočištěného nahastrošeného potomka nahánějícího hrůzu, bez protestů obsloužili v restauraci a dali mu najíst. Až pak mi strašidelný Robin vysvětlil, že byli v takovém středověkém hostinci, který nepoužívá moderní vymoženosti, jídlo se rožní v krbu a svítí se svíčkami. S dalšími třemi skřety působili jako místní atrakce a děti jiných hostů si je chodily fotit, takže majitel byl natěšen vzbuzeným zájmem a část účtu jim odpustil.

A já jsem v tu chvíli pochopila, že Robinovi se podařilo vyřešit problém, se kterým jsem se potýkala už delší dobu. Totiž kde uspořádat svatební hostinu naší spolučarodějky Greine. Personál, který bez mrknutí oka snese u svých stolů skupinu skřetů, je zcela jistě asi jediný, koho nevyvede z míry ani bizarní tlupa ženštin v hábitech, ověšená amulety a korunovaná špičatými klobouky na hlavách...