Poznání

Bosá tančím ve střepech svého já,

S rozkoší prožívám tu bolest,

Co vlastně mi teď zbývá,

Už nejsem,

Tady už není teď,

Zůstal jen žal,

Bolest bezbřehá,

A stesk po světě, kde jsem doma.

Moje já tu leží rozbité,

A já nevím, co s tím.

A co tu vlastně dělám?

Do mého vědomí

Vstupují stříbrné nitky poznání,

A s nimi příběhy,

Moje zkušenosti,

Staré bolesti,

sliby a přísahy,

jež se udály v dávné minulosti.

Je mezi nimi příběh

O slibu lásky daný,

Skrz ledové mříže přísahaný,

Mé oči viděli Tvé milující srdce

Umřít rukou zoufalce,

Který zešílel žárlivostí,

Ty oči viděli bolesti až dosti,

Vyhasínali bez spanilosti,

V kleci pověšené z věže - bez milosti,

Bez slitování či laskavosti.

Pro naši lásku zhasla naše srdce.

Ještě cítím hnilobný zápach svého vězení,

Z dáli doléhají tóny Tvojí písně

Tvoje prsty propletené skrz mřížoví,

Ještě slyším tvůj křik,

Zvuk boje a pach Tvé krve.

A já stále nevím, co s tím?

Ty žes mým osudem?

Ty jsi ten, s kým jsem si přísahala lásku na věky?

Poznávám Tvé oči,

Ale srdce? Jakoby nebylo Tvé, je cizí, vzdálené.

Ležím tu a dívám se na Tebe,

Dlouhé stíny Tvých řas,

mi nepomůžou přemoci pláč,

děláš, že spíš abys neviděl mé slzy,

A já cítím ten chlad,

Co z Tebe čiší!

Tak tys můj osud?

Nevidíš dál než na mé tělo,

Nejsem ta, na které by ti záleželo.

Jsem jen kočička na hraní,

Coura, holka náhradní.

Tak proč? Proč to poznání?

Moudré bytosti,

Přadleny osudu,

Já ptám se vás

Co je to za sudbu?

Nespletly jste se?