Nálady

plamínek umístěn v nádobě s vodou, jenž nikdy nezhasne, plující řeka samotným tichem, jako opuštěný kostel s chladným obložením, černá a bílá, jenž se navzájem vlévají do svých pocitů, kdesi v dály za letu motýlů, jejich křehkých křídel nad hřbitovní zdí, za západu slunce, v oranžové záři zapomení havranů, za zvuků smutných stromů, které své kořeny zapouští hluboko v zármutku prastarých stok, stočených ve víru bezbřehé jednoznačnosti v potupnost svěžesti, jenž tíží bledou tvář s něžnou náladou výkřiku