Zeptej se, s kým jsem nespala

„Ahoj a zase někdy!“ „Rádi jsme tě viděli…“ Mirek pak za sebou nehlučně zavřel dveře. V tom okamžiku se Honzův předstíraný úsměv stáhl do hrozivého šklebu…  „Jsi obyčejná kurva. Slyšíš?! Kurva!“ Stáhnu hlavu mezi ramena, protože se nedokážu nijak bránit. Možná, že ani nechci. Aspoň ještě ne v tomhle okamžiku.  „A já, blbec, jsem si tě chtěl vzít a ty se zatím taháš s kdekým.“ Nic nenamítám i když vím, že nemá pravdu. Snažím se pouze potlačit slzy, které se mi derou z podvíček. Namlouvám si, že nemám proč brečet, jak to dopadne jsem přece tušila, hned jak Mirek přišel. Možná, že ještě před pár týdny bych podobný výstup uvítala, ale teďka mě pořádně rozhodil. „Nechápu, proč jsem na to nepřišel dřív! Sbal si věci a vypadni….“ Počkat, tohle je můj byt a já jsem ho měla vyhodit. Tenkrát. Jenže jsem to neudělala. Snad jsem příliš slabá. Vždycky jsem byla slabá.

Začalo to už někdy na konci základky. To přišel do školy nový učitel. Mladý, hezký. Holky po něm doslova šílely. Jenže on si vybral mě. To jsem si ještě myslela, že je to navždy, že jsem doopravdy zamilovaná. Prostě láska na celý život.

Poprvé mě políbil, když jsem s ním zůstala po škole. On mě měl doučit matiku. Skončilo to tak, že matika nebyla to jediné v čem mě doučoval. Nebo spíše zaučoval. Náš románek, dá se – li to vůbec tak nazvat, trval pár měsíců a pak mě nechal.

Byla jsem zoufalá. Hodně zoufalá. Asi tak jako když vás zradí první lásku. K tomu se přidalo i to, že jsem byla těhotná. Samozřejmě, že jsem mu to řekla. Vysmál se mi s tím, že kdoví s kým to vlastně mám. Zajela jsem dokonce i za ním domů a zjistila, že má mladičkou ženu, krásnou dcerku a další malé na cestě. Neuměla jsem být sviňa a nic jim neřekla.

Vlastní dítě jsem pak potratila. Samovolně. Svým způsobem jsem byla ráda. Měla jsem o problém méně. Na druhou stranu přišla jsem o to poslední co mě s ním ještě spojovalo. Pořád jsem ho ještě milovala.

Dokonce i po té co jsem se dozvěděla, že nejsem jediná jeho oběť. Zjistila jsme to nepřímo. Teda ta druhá (nebo jedna z druhých) mu poslala dopis a on to vyčetl mě. Ve skutečnosti mi udělal výstup. Má křehká, ještě pořád dětská duše, utrpěla další ránu. Aby toho nebylo málo, zasedl si na mě. Ať jsem dělala, co jsem dělala, stále jsem propadala.

Ředitel si do školy pozval rodiče. Naši se zase zeptali mě a já jim řekla pravdu. Nebo aspoň část pravdy. Nevěřili mi. Vlastně mě přímo nazvali lhářkou. Řediteli pak řekli, že si mě pohlídají. Z bezproblémové holky se tak rázem stala osoba s Nálepkou flákač, rebelka, povaleč… A tuto vizitku jsem si sebou nesla i na střední

Tady na mě měl původně dohlížet můj velký brácha. Rodiče si mysleli, že s ním budu v bezpečí. Ve skutečnosti měli pocit, že jsem zkažená a že by na mě měl někdo dohlížet, abych nepřinesla ostudu celé rodině. Jenže byl to právě můj „skvělý“ bráška, kdo mě uvrhl do toho pravého bahna.

Jako každá střední i tato měla svůj výkvět, svou elitu, mezi kterou se ta zbylá část chtěla zařadit. A můj bratr samozřejmě nebyl výjimkou. Celé první dva roky nedělal nic jiného, než se snažil mezi ně dostat. Jenže elita na něj kašlala. Pro ně byl jen dalším ubožáčkem, který se pokoušel vedrat mezi ně. Plnil jim funkci poskoka, patolízala i vlezdoprdelky… Do toho jsem nastoupila já a moje pověst se roznesla rychlostí blesku.

Bráchovi elita řekla, že mě chtějí vyzkoušet. Bylo jasné jakým způsobem. Přesto bratr nakonec souhlasil, obzvláště potí, co mu nabídli, že se za odměnu může stát jejich členem.

Ten večer mě pozvali na chatu jednoho z nich. Tam mě štědře nalívali, takže kdy se to stalo nebyla jsem prakticky při vědomí. Bohužel ne však dostatečně. Byla jsem si přesně vědomá k čemu došlo, avšak podrobnosti byly zahaleny milosrdnou mlhou.

Nejraději bych na všechno pak úplně zapomněla, ale nebylo mi to dopřáno. Vůdce elity si ztěžoval, že se mnou nic nebylo. Že kdyby chtěl souložit s mrtvolou, tak použije ji nebo nafukovací pannu. Bratr mě začal vydírat. Tvrdil, že všechno řekne našim pokud se s vůdcem nevyspím.

A já nakonec podlehla. Koneckonců jsem byla slabá a myslela jsem si, že tím všechno skončí. Neskončilo. To co chtěl vůdce chtěli i ostatní členové. A znova a znova. Stala jsem se šlapkou celé tlupy a zároveň jsem je všechny mohla ovládat. Nějakou dobu jsem dokonce „chodila“ přímo s vůdce. Nesměla jsem se k němu veřejně hlásit ani ho jinak otravovat. Na oplátku se mi dostalo jistých pravomocí a drobných dárků.

Doopravdy jsme hráli hru co všechno se může a co, a kolik je nutné zaplatit, aby se to mohlo. Pravidla byla jasná – může se skoro všechno a pokud odmítnu nabízenou protihodnotu můj problém. Smlouvání bylo samozřejmostí. Byla jsem vlastně poměrně dobře placená prostitutka a pasákem mi byla celá tlupa.

Jak jsem postupovala do vyšších a vyšších ročníků měnilo se zároveň i osazenstvo elity. Někteří odešli na výšku a s bývalými „kámoši“ přerušili veškeré styky. Většina se však s partou i nadále stýkala a tak jsem získala „klienty“ i z VŠ. Sex se mi stal do jisté míry zábavou, odreagováním od běžných starostí i neustálým týráním mé duše.

Na VŠ jsem pak spala s kdekým – s přáteli, jejich přáteli i náhodnými známostmi, avšak nebylo v tom nic hlubšího. Žádná stopa opravdové náklonnosti. O lásce ani nemluvě. A já potřebovala lásku. Ale čím víc jsem po ní prahla, tím víc jsem byla citově osamělá.

Rodina se mnou přerušila veškerý kontakt. Bratr mi v nejedné hádce vyčetl kým jsem stala, aniž by si uvědomil, že v tom zahrál podstatnou roli. Věděla jsem, že se musím změnit. Ovšem netušila jsem jak.

Krátce po VŠ jsem potkala Honzu. Stejně jako já si hledal práci a my brzo zjistili, že ve dvou se to lépe táhna. Neznal mě a tak neměl žádné předsudky a zamiloval se do mě. A co bylo hlavnější zamilovala jsem se i já. Odstěhovala jsem se za ním snad na druhý konec země. Každopádně dost daleko od všech, kdo mě znali.

Nejprve jsme se pouze vídali, později se ke mně rovnou nastěhoval (můj byt byl větší i v lepším místě) a jednoho dne mě požádal o ruku. Odmítla jsem. Ne že bych si nebyla jistá sebou. Spíše jím. Milovala jsem ho sice bláznivě, ale zároveň jsem měla pocit, že dříve nebo později mě musí zradit.

A někdy v té době jsem znovu otěhotněla. Oba jsme se z budoucího miminka těšili. I když Honza mi stále víc vyčítal, že si ho nechci vzít. Sice jsme o tom už nemluvili, ale to napětí mezi námi bylo pořád. Místo toho, aby to dítě urovnalo, tak vzniklou situaci spíše zkomplikovala. Tedy tím, že nakonec žádné dítě nebylo, Ano, znovu jsem potratila, ale tentokrát jsem nepocítila žádnou úlevu, ale naopak beznaděj. Copak nejsem schopna vytvořit něco dobrého.

Honza mi stále nic nevyčítal, ale já se stejně uzavřela do sebe. Dostali jsem se do fáze, kdy jsme pouze žili vedle sebe. Prakticky jsme spolu ani nemluvili a doma se jen míjeli. Není divu, že si brzo našel milenku. Sice jsem nic nevěděla přímo, ale jsou věc, které prostě vytuším a tahle byla jednou z nich.

Jakmile jsem pojala podezření, byl mi jakýkoliv kontakt s Honzou nepříjemný. Kdykoliv vstoupil do místnosti utíkala jsem se schovat pryč. Přesto se nedá říct, že bych ho milovala o něco méně, jen jsem se bála, co by mi mohl říct. Ona děsivá nejistota byla stále lepší, než stejně hrozivá jistota. Avšak tento stav nemohl trvat dlouho. Bylo nutné se hnout z místa a nám k tomu dopomohla dá se říct náhoda.

Jednoho dne zazvonil telefon a já ho zvedla. Místo někoho z těch pár přátel co máme se na druhém konci ozvala Aneta. Zeptala se kde je Honza a kdy přijde. Politovala mě, že jsem přišla o dítě a že mě kvůli tomu manžel opustil. Zároveň mi doporučila se vzchopit. Obzvláště když mám tak suprovního bráchu, který mě u sebe nechá bydlet, ačkoliv má vlastní život. A ona že mého Honzu strašně miluje…

Věřila jsem ji to. Všechno. Dokonce i to, že neví, že vlastně Honza je mužem, který mě opouští. Na to byla až příliš bezelstná. Příliš přátelská. Dokonce mě i pozvala na oběd, což jsem pochopitelně odmítla.

Ať už byla jakákoliv, byla tady a já se s její přítomností buď musela smířit nebo s ní něco dělat. Začala jsem tím, že jsem řekla Honzovi, že volala. Chtěla jsem být náležitě jízlivá, ale co bude dál jsem nevěděla. Honza vzal situaci s podivným klidem. On si je svými city naprosto jistý a to že má jinou je jen díky mému chladu. Já jsem se s tím vyrovnávala hůř, i když ty pravé slzy a výčitky přišly později.

Byly doby kdy jsem buď bulela nebo se s ním hádala. Nevěděla jsem jestli je ještě pořád s Anetou a nebo se už rozešli. Nebylo to podstatné. Pak jsem se to rozhodla tolerovat. Nechtěla jsem nic vědět, neptala jsem se kam jde a za kým. Kupodivu se náš vztah poté zase zlepšil. Opět jsem  s ním mohla trávit ty drobné chvíle, kdy jsme oba byli doma. Sem tam jsem dokonce zašli do kina či na večeři. Jednoho dne mi řekl, že mě pořád miluje a že chce, aby všechno bylo jako dřív. A bylo. Sice jsem nevěděla, kdy a jak se s ní rozešel. Nebo jestli vůbec. Prostě jsem se konečně to rozhodla neřešit. Plánovali jsem dítě a snad i v budoucnu tu svatbu.

Jenže když je život příliš růžový musí zákonitě přijít zase nějaká ta facka, aby vás zase srazila na kolena. A ta přišla v podobě Mirka. Pamatovala jsem si na něj jenom matně. Znali jsem se z party a pak i z výšky. Nikdy jsem však nebyli opravdovými přáteli, i když jsem toho spolu dost zažili. Jestli teda chápete jak to myslím.

A naráz stál před mými dveřmi. Přivedl ho k nám Honza jako známého z práce a já jako hostitelka jsem měla uvařit něco dobrého k večeři. Celou dobu jsem přitom trnula jak daleko dojde rozhovor. Přišlo to po první skleničce vína. Jak jinak, zásadní věci mého života se vždycky děly u nějakého chlastu.

Nejprve došli k vysoké škole a pak k tomu že mě zná, a nakonec ke všemu ostatnímu. Honza byl překvapený kolik věcí o mě netuší. Čím větší měl Mirek špičku, tím byly informace syrovější. Konečně se zvedl k odchodu. Oba jsme ho doprovodili ke dveřím. Honza se stále tvářil přátelsky. Mirek vyšel z bytu a na prahu ještě zvolal: „Ahoj a zase někdy!“ „Rádi jsme tě viděli…“ Mirek pak za sebou nehlučně zavřel dveře. V tom okamžiku se Honzův předstíraný úsměv stáhl do hrozivého šklebu…  „Jsi obyčejná kurva. Slyšíš?! Kurva!“ Stáhnu hlavu mezi ramena, protože se nedokážu nijak bránit. Možná, že ani nechci. Aspoň ještě ne v tomhle okamžiku.  „A já, blbec, jsem si tě chtěl vzít a ty se zatím taháš s kdekým..“ Nic nenamítám i když vím, že nemá pravdu. Snažím se  pouze potlačit slzy, které se mi derou z podvíček. Namlouvám si, že nemám proč brečet, jak to dopadne jsem přece tušila, hned jak Mirek přišel. Možná, že ještě před pár týdny bych podobný výstup uvítala, ale teďka mě pořádně rozhodil. „Nechápu, jakože jsem na to nepřišel dřív! Sbal si věci a vypadni….“ Počkat, tohle je můj byt a já jsem h o měla vyhodit. Tenkrát. Jenže jsem to neudělala. Snad jsem příliš slabá. Vždycky jsem byla slabá.

Jenže chci ji být napořád?! Přemýšlím. Honza přitom stále nadává. Já ho však pořádně neposlouchám. Zaslechnu jen útržky několika slov. Zase se proberu až Honza graduje: „Řekni mi s kým všechno jsi spala…! „Spíš se mě zeptej s kým jsem nespala!“ Honza zmlkne. Prohlíží si mě nevěřícíma očima a mě je jasné, že tohle nečekal. Povzbudí mě to k další akci: „Ale za celou tu dobu jsem nebyla ani jedenkrát nikomu nevěrná. A jestli chceš tak můžeš jít. Nikdo tě tu nedrží..“ Dokonce bojově vystrčím bradu. Honza se otočí a odejde z bytu. Při odchodu ještě pořádně práskne dveřmi a já se konečně rozbrečím. Pořád ještě nejsem dost silná. Zítra za ním přilezu na kolenou a budu prosit, snad i žadonit. Nebo se zase stáhnu do sebe a nebudu to nijak řešit. Dneska ale ne. Dneska si otřu oči a pokusím se nebrečet. Budu si říkat, že je to jen jeho problém a snad v to pro dnešek uvěřím. Možná…