Monolog

„Žít či nežít? To je to, oč tu běží.“

Přežívám a stojí mě to docela námahu. Moknu za sucha stejně jako za deště a uvnitř mám kluzko a prázdno. Raději nepřemýšlím nad tím, jaké to bývalo dřív. Je mi zima a chce se mi spát.

Monotónní klopot dešťových kapek zvolna zanikal v podivném vypouklém tichu. Bylo těžké rozeznat, odkud se šíří, avšak pomalu, ale jistě zaplňovalo všechnu tmu kolem. Jestliže se dnes něco stane, nikdo si toho ani nevšimne. A o to je to horší. Bezmyšlenkovitě zatínal nehty do popálených prstů. Podvědomě zvedal nohy vysoko nad zem, vlezlý pach plísně a zetlelého listí mu prozrazoval, kde se zhruba nachází. Nic nevylučovalo možnost, že se co chvíli bude muset dát do prudkého běhu. Staré betonové stěny, které se začínaly objevovat napravo, mu připomínaly Šarlotu. Její bílé ruce a černé oči… Kde je jí teď asi konec? Pomyslel si a na prázdno polkl. Pocítil záchvěv kluboké ironie, což mu poslední dobou dělalo celkem dobře. Byla to jistota alespoň nějakého pocitu, který v něm ještě zbýval.

Celé je to ubohá fraška. Neexistuje nic, co by svědčilo o opaku. Kdyby teď byla možnost udělat něco velkého, neudělám to, už pro tu nechutnou absurditu velikosti.

Najednou se mu do lýtka vkřesla ostrá bolest, že skoro vykřiknul. Narazil na ten úsek s ostnatými dráty, o tom nebylo pochyb. Opatrně se sehnul a s vylhaným klidem uvolnil zakleslou nohu z mokrého chuchvalce železného brajglu, co se válel všude kolem. Nemělo valný smysl zastavovat se. Dobře věděl, že nebude-li bolest vnímat, může pokračovat dál bez velkých obtíží. Po paměti se snažil vyhýbat nebezpečným místům. Vzduch začínal mít železitou pachuť, která se nepříjemně lepila na patro. A pak zuby. Bylo mu jasné, že za tu dobu mu to zničilo téměř všechny zuby. Nicméně na tom až tak nezáleželo. Celá ta záležitost ho naučila soustředit se jen na ty opravdu podstatné věci, jen si někdy nebyl až tak jistý, které to vlastně jsou.

Ticho ho stále více tlačilo do uší. Někdy tu míval pocit, že mu pukne hlava, tak jako obrovské bobtnající vejce. Všechno to bylo čím dál více nejasné, myšlenek v hlavě ubývalo, neznámá tma lačně požírala celé jeho tělo.

Nedělám si iluze, že by to někdy přestalo. Ve tmě se na mě pošklebují vykřičené obličeje animovaných postav, pro tu obrovskou hromadu vnitřního kýče se téměř nedá dýchat.

Chůze se stávala čím dál tím obtížnější. Nervózně se kousal do popraskaného rtu a zhluboka vdechoval tekutý vzduch tmy. Vzpomínky na Šarlotu mu teď přišly poněkud pitvorné a ploché. Nebylo možné se soustředit. Kolem visela podivná slizkost, zbytky skutečnosti se rozpíjely do prázdnoty a cesta se mu ztrácela pod nohama. Neznámo studené jako mokrá vata vyplňovalo všechno kolem. Našpulil ústa a sotva znatelně se pokusil přerušit ticho mlasknutím. Do tmy.