Dokud bude svítit slunce na nebi aneb o čem ženy nemluví 1. část

Předmluva: Absurdní vykonstruovaný příběh, nese na sobě lehce erotickou výpověď úspěšné ženy, která na vrcholu své kariéry, které podřídila celý svůj dosavadní život, potká muže, jenž její tvrdé a nekompromisní názory smete jediným máchnutím tenisové rakety.Tento příběh je příběhem bez konce, každému tak dám možnost si jej dotvořit podle vlastní fantasie. Já osobně mám v šuplíku hned tři různá zakončení, která by se mohla líbit, ale myslím, že spíše ne. Nešlo mi o to napsat pohádku, ale vyslovit nahlas to, o čem ženy nemluví, mluvit by neměly a někdy ani nemohou. Možná, že by mohl mít dovětek, který použil Michael Douglas ve filmu Basic Instinkt: a budeme šukat jako králíci, dělat děti a budeme žít šťastně až do smrti. Jak chcete.

Seděly jsme se Zuzkou na zahrádce před budovou našeho oblíbeného tenisového klubu, a protože jsme měly za sebou hodinku na kurtu,
odpočívaly jsme a užívaly si krásné letní odpoledne.
 Zuzanka Mrázková je moje nejlepší kamarádka, moje vrba, do které šeptám svoje trable, a s ní se taky dělím o svoje úspěchy a radosti. Hlavně je taky skvělá partnerka na tenis, což ji v žebříčku řadí před všechny ostatní. Chodíme si sem vyčistit mozek, teda hlavně já, protože ona je v pohodě pořád a pomáhá mi dávat dohromady můj roztěkaný život. Já si platím trenéra, se kterým trávím minimálně jednou týdně dvě hodiny tvrdou dřinou.
Zdeněk Krátký, tak se totiž jmenuje, mě nikdy nešetří, protože ví, že to nesnáším. Zároveň je to ten nejlepší mužskej, jakého jsem v životě poznala. Asi to bude tím, že je mu už šestapadesát, ale na kurtu by hravě strčil do kapsy nejednoho mladíka. Za tu dobu, co spolu hrajeme, a je to už dobře pět let, se z nás stali výborní přátelé, a já se na něj pokaždé moc těším. Fakt je, že asi po roce mi řek´, že už mu platit nemusím, prý je to už zbytečné a hrát prý se mnou bude jen pro radost. Ale trvala jsem na svém, protože mu kradu příliš mnoho času, který by mohl využít užitečněji. Pokaždé spolu totiž strávíme ještě i kus večera v klubovně a probíráme život, tak jak bych s nikým jiným nemohla. Ani se Zuzou. On o mě ví všechno a myslím, že i já už znám jeho i s rodinou natolik dobře, že se s ním nebojím mluvit vůbec o ničem. Zuza tvrdí, že trenéra nepotřebuje. Je prý dost dobrá sama od sebe a peníze raději strká do parády. Asi je to rozumné, ale já jsem trošku rozmařilá a ono to ve společnosti líp zní, když se řekne, že si platím trenéra.
Zuzka je krásná okatá holka. Má tmavé vlasy střižené hodně nakrátko a oči jak dva uhlíky. Je přesně mým opakem. Mně příroda nadělila málo pigmentu, mám vlasy jako slámu a oči modrý jak pomněnky, aspoň tak to o mě říkají. Jsme jak oheň a voda, když někam přijdeme všude budíme pozdvižení. Ona je taky pořád plná úsměvů a naprosto bezstarostná. Prodává ve městě v butiku a mužský se na ni lepí jak vosy na medový bonbon. Její bezstarostnost jí dává volnost, která mne chybí. Proto má ze všeho srandu a každý týden jiného chlapa. Já jsem naproti tomu věčně zaneprázdněná a kromě těchto světlých a docela krátkých okamžiků na kurtech, nemám čas na nic a na nikoho. Pracuji totiž jako ředitelka marketingového oddělení v mezinárodní reklamní společnosti a když nesedím doma u počítače, tak jsem jistě někde na služebce. Zrovna teď se na jednu chystám, do Amsterodamu. Je to velká věc, firma by měla zrealizovat reklamní spot, který by lidi víc motivoval ke sportu a zdravému životnímu stylu, samozřejmě se na to nabaluje i oděvní průmysl, potravinové doplňky a tak dál, prostě klasika. No a já, protože jsem posedlá tenisem, nevymyslela jsem nic lepšího, než že by našemu projektu prospěla nějaká velmi známá osobnost, nejlépe z tenisového prostředí. Když říkám známá osobnost, mám na mysli naprostou špičku ledovce. Vzala jsem si totiž do hlavy, že pro tuhle kampaň získám slot s Rogerem Federerem. Trvalo mi dost dlouho, než jsem ředitele přesvědčila o svém nápadu a jeho realizaci, ale nakonec kývnul, a z toho důvodu už nejméně půl roku nenosím v hlavě nic a nikoho jiného. Neúnavně bombarduji jeho manažery a snažím se je přesvědčit, aby mu v rozvrhu na příští měsíce udělali někde mezírku, do které by se vešlo naše natáčení. No a teď by to konečně mohlo vyjít! Holandsko je neutrální půda. Tady by se měla uzavřít alespoň předběžná smlouva; budeme tam mít schůzku s jeho osobním manažerem. Mám nervy na pochodu, protože pokud by to nevyšlo, přišla by vniveč moje půlroční práce a navíc i spousta peněz, což by mohlo mít za následek i neslavný konec mé slavné kariéry. Ale vybrala jsem si tuto práci sama a naučila jsem se taky nést obrovská rizika, která to přináší. Odměnou za to, se mi dostává možnost pohybovat se ve společnosti velmi známých lidí, což je přitažlivé a hlavně – je to můj adrenalin a celý můj život.
 Jenže podle toho se v něm objevují i muži. Jsou stejně zaneprázdnění jako já a případně mají doma ještě závazky v manželce a dětech. Někdy se stává, že jim sem tam vyplňuji mezeru v jejich přeplněném diáři, jindy oni mě, ale nic víc. Už dávno jsem dala přednost práci před kuchyňskou zástěrou a uplakanými dětmi.
Žiji sama ve svém luxusním bytě bez toho, aby mě někdo moralizoval a říkal, kdy se mám vracet domů a já pak poslouchala věčné výčitky, že jsem pořád pryč, a s kým, že tam do toho Německa vlastně jedu, a tak. Kdepak, muži se mi hodí jen občas a já jsem ta, která diktuje podmínky. Moc dobře si ale uvědomuji svou fyzickou přitažlivost, když se za mnou otáčejí a nevědí, jestli koukat do výstřihu, nebo na zadek, aby stihli prohlédnout i nekonečně dlouhé nohy. Teď jsem asi trošku ješitná a nafoukaná, ale použila jsem jen frázi, kterou jsem sice slyšet neměla, ale slyšela.
Ovšem, aby výčet mých negací byl dokonalý, musím říct, že existuje jeden muž, který se mé přízni těší asi nejvíce. Je to Daniel Prouza, šéf našeho obchodního oddělení. Zdá se, že jsme si v té naší firmě tak nějak našli cestu jeden k druhému. Naše vytíženost a naprostá časová zaneprázdněnost nás spojily a my se tak stali jakýmsi divným způsobem milenci, kteří spolu netráví svůj volný čas, ale hledají skulinku ve své práci, aby našli místo pro toho druhého. Ovšem, o lásce tu nemůže být řeč. Láska to není a nikdy nebyla. Po jednom firemním večírku jsme se spolu vyspali a asi se nám to oběma líbilo, že jsme se začali občas vyhledávat, když jsme pocítili potřebu fyzického kontaktu. A takhle nám to naprosto vyhovuje.
On je rád, když se se mnou může blýsknout někde ve společnosti, kde chce udělat dojem, jako muž s dobrým vkusem - já tomu říkám, že mu dělám květinu v klopě - a on mi na oplátku kupuje drahé dárky, vodí mně do nejlepších restaurací a protože je docela ucházející v posteli, jsem vlastně spokojená. Hlavně se pokaždé ráno sbalí a bez zbytečných řečí opustí můj byt. Občas si uvědomuji, že pro „normální život“ to nestačí, ale ten já už nejméně 10 let nevedu, tak není divu, že jsem dopadla, jak jsem dopadla.
No jo, tak to jsem já a moje nejlepší kamarádka. Ale měla bych se vrátit zpátky na kurty na naši milovanou zahrádku, odkud jsem ve svých myšlenkách trošku odbočila a nenechávat tam kamarádku samotnou, protože teď vstoupí na scénu hlavní postava celého příběhu. Tak směle do toho!

Zuzka mi zrovna líčila svoji poslední avantýru a moc dobře jsme se na tom bavily. Smály jsme se jako dvě trdla, protože s ní to jinak nejde, když si vedle mne na židli někdo ve chvatu přisednul. Byl to Zdeňkův mladý kolega. Tuším, že snad spolu i trénovali, nevím přesně, vlastně ho skoro vůbec neznám, jen si vzpomínám, že jsem ho občas zahlédla na vedlejším kurtu. Ale nikdy jsem si ho pořádně nevšímala.
Byl udýchaný a zpocený jako kůň po derby a jeho bujará kštice mu soustavně padala do zvláštních hnědých očí, jakoby pořád podmračených. Podíval se na mě a jak popadal dech, snažil se mi něco říct. Docela mě poděsil svou snahou honem, honem mi něco sdělit, choval se jak rozpoutaný živel, ale ty jeho oči mě naprosto vyvedly z rovnováhy. Civěla jsem na něj a asi jsem pozbyla rozum, protože jsem vnímala že mluví, ale vůbec ne co říká. Zřejmě ho pobavil můj vytřeštěný pohled, doširoka se usmál a mezi tím se snažil nadechnout, aby nekoktal. Kudrny jeho vlasů mu přitom neposlušně poskakovaly po čele a po krku a všude se točily a vinuly jako hadi, jež v ráji vyzývali k hříchu, a já v tu chvíli nedokázala myslet na nic jiného, než na to, že jej chci.
„Posílá mne za vámi Zdeněk, požádal mne, abych ho zastoupil jako trenéra. Teď nebude delší dobu moct hrát, tak jsem se přišel s vámi domluvit. Ale hrozně spěchám, mám ještě hodinu, za chvilku přijde jeden pán, je to takový akorátník, tak mám fofr. Bál jsem se, abyste mi neodešla.“
Just one last dance.... doznívalo z rádia a já se houpala jak ve snách.
Podívala jsem se na Zuzanu, pak zpátky na něho, asi čekali, že řeknu něco v tom smyslu, že to chápu a co, že se Zdendovi vlastně stalo, nebo ok, uvidíme se za týden, ale nevypadlo ze mě ani slovo.
V té chvíli jsem viděla nebe i peklo zároveň. V jeho očích se přede mnou otevřely dvě hluboké temné propasti, které mne magicky přitahovaly. Nedokázala jsem se odpoutat od toho pohledu, a tak jsem padala a padala až jsem se ocitla na dně těch propastí, kde mne v nekonečných prostorách obklopila rajská zahrada plná květin, vůně a třepetavých motýlů. Ležela jsem na zemi obklopená nekonečnou zelení. On se nade mnou skláněl a jeho vlasy mu splývaly v něžných kudrnách po krku, točily se do tenkých pramínků, po kterých stékaly kapky potu až na hebkou snědou kůži na jeho hrudi. Odtud pak odkapávaly dolů a pojily se v jedno velké slané moře uprostřed mého břicha. Viděla jsem jeho široký laskavý úsměv a ucítila jsem nepřekonatelnou touhu zůstat tu navěky uvězněná.
Musel mít ze mě pekelný zážitek. Zírala jsem na něj jako blázen snad i s otevřenou pusou,
neschopná promluvit.
Kdybys jen viděl to co já, nebo kdybys jen tušil, co já vidím!
Mrkla jsem a obraz zmizel.
„Promiňte, nějak jsem nepostřehla, co jste říkal?“
„Od příště budeme hrát spolu, Zdenda nemůže, udělal si něco s nohou, tak mne požádal, abych za vámi zašel. Chtěl jsem se vás zeptat, jestli vám to nebude vadit,“ zopakoval mi proč přišel a s výrazem: ta ženská je úplně na hlavu - se zvedl k odchodu.
„Ne, proč by mi to mělo vadit,“ sbírala jsem nazpět ztracenou rovnováhu.
Teprve až odejdeš tak se začnu zabývat tím, co jsi ve mně způsobil.
„Takže další hodina bude kdy?“ zeptala jsem se s předstíraným nezájmem.
„Pozítří?“ špitnul nesměle.
„Dobrá, tak pozítří, budu se těšit.“
„A promiňte, jmenuji se Robert Falcký.“
„ Romana Pechová, těší mě.“ Podala jsem mu ruku a mým tělem proletěl plamen, který mě měl sežehnout na prach. Aspoň já to tak viděla.
Když spěchal zpátky na kurt, musel na sobě cítit můj upřený pohled, ale neohlédnul se. Nemohla jsem však odtrhnout oči. Hladila jsem na dálku jeho ramena i šlachovité ruce a představa, že by se otočil a viděl mě jak jej sleduji, mi byla úplně ukradená. Očima jsem sklouzla k zemi právě ve chvíli, kdy otvíral branku a musel jí uhnout směrem k nám. Jakoby nic jsem mu zamávala a on mi to oplatil.
„Vidělas´ ho?“ Obrátila jsem se zpátky k Zuzaně.
„No a co?“
„Jak co?“
„No, vidělas´ toho kluka?“
„No jistě, že jsem ho viděla a co má být?“
„Ty jo, vždyť to je celej Federer! Jak kdyby mu z oka vypadl, a ještě tenista, mě porazí!“
„Prosím tě , to myslíš toho Federera, o kterým pořád mluvíš už nejmíň půl roku?“
„Jo! Zuzko, to není možný, tak krásnýho chlapa, jsem ještě neviděla! Ty jo, jak dlouho sem chodí, že jsem si ho doteď ani nevšimla? To snad není ani možný. Ne, že mi ho tady klofneš, jak budu pryč!“
„ No, v jeho případě můžeš být naprosto klidná, ten se mnou nehejbá a hlavně, je tady novej, takže zas tak slepá nejseš.“
„To není špatný mít kámošku, která má ráda jiný typy! Zuzanko, ale fakt…“ zaškemrala jsem.
„Prosím, tě, když říkám, že můžeš být klidná, tak můžeš být klidná, jasný? Hele a není pro tebe moc mladej?“
„A já jsem snad stará? Možná je mladší, no a co , ale vo moc určitě ne!“
„ No, abys nebyla jak jeho matka!“ dobírala si mě Zuzana.
„Zuzanico, není zas tak mladej! Je akorát ke mně a já s ním mám pozítří trénink!“ vychloubala jsem se.
„To je toho!“posmívala se dál Zuzka.
„No jo, ale to mám co dělat!“vyhrkla jsem najednou.
„Prosím tě, co blbneš, teď jste se domluvili!“ zaklepala si Zuza na čelo.
„To neřeš. Měj se, musím už valit.“
Ve chvatu jsem dopila svůj ionťák, hodila bágl na rameno a spěchala jsem domů. Mám to odsud pár minut pěšky, je to úžasný, můžu tady být denně…. kdybych měla okna na tuhle stranu, tak bych se na něj mohla i dívat….At least one dance…
Já věděla proč trénuji se starým pánem! Má síly dost, aby mi ukázal jak se hraje tenis, ale tyhle obrazy už ve mně vyvolat nedokáže. Tak dlouho jsem se jim úspěšně bránila a teď v tom pěkně lítám. Vím a vždycky jsem věděla, proč se vyhýbám takovýmhle hezounům. Nechat se ovládnout touhou je slabost. Na tomhle zjištění jsem úspěšně vybudovala celou svou kariéru a hlavně úspěšně zvládám nevázat se do žádného vztahu. To nejde dohromady, buď jedno nebo druhé. A teď tohle, co se to se mnou děje?
Nevím jestli bych na ten trénink měla vůbec jít, ale koneckonců je to přece jenom hra, zábava, potěšení, možná bude potěšení i tahle změna. Nechám se překvapit.
Ale jak to, že jsem ho doteď neviděla? Kam se dívaly moje oči, když hrál na vedlejším kurtu?
Zřejmě jsem ho vidět nechtěla. Myslím, že zrovna minule na mne za plotem koukal, když jsem se Zdenkem hráli, ale nebrala jsem ho vážně. Byl to cizí spoluhráč a navíc hrál s mladičkou holkou, nohatou a krásnou, tak co? Podvědomý obranný reflex, naučený a tvrdě vydřený.
Měl to být obyčejný trénink, fyzická námaha, která má vyčistit mozek, ale najednou z toho bylo něco úplně jiného. Najednou bylo důležité, jak budu vypadat, ne jak budu hrát. Jestli mám dost hladké nohy a dost snědou kůži a řasy dost dlouhé, asi jsem se pomátla..
Ale na každý pád jsem si pořídila novou výbavu. Nový trenér, takže nové boty, sukýnku, žádné kraťasy i kdyby neměla kapsičky! Tričko - nejlepší by bylo bez rukávů, úplně nejlepší by bylo žádné, a taky ručník, aby se vším ladil, ve sprše musí ladit i barva šamponu. Při pohledu do zrcadla už zas stojím nohama na zemi.
Co šílíš? Je to trenér, kolik takových holek denně vidí, kdyby ho každá hned uhranula, asi by musel ten tenis přestat hrát, zbláznil by se...
Tak!Vlasy pořádně do uzlu, raketu přes rameno, ještě trošku vůně…a jde se.
Schválně jsem se loudala, jako bych šla na rande. Čas běžel a byly to moje peníze, které jsem marnila hloupým zevlováním. Když jsem dorazila, byl už na kurtu. Chystal míčky a čekal až milostivě přijdu. Na hlavě měl červenou čelenku s malou bílou faječkou uprostřed, barvou mu ladila s polokošilí stejné značky a zjevně byl přesvědčen, že ta čelenka jeho střapaté neposlušné vlasy zkrotí. Kdyby se mě zeptal, řekla bych mu, že je to marné, ale slušela mu, tak jsem si svoje rozumy nechala pro sebe. V ruce držel raketu od Wilsonů a způsobem, jakým odehrával míčky mi dával najevo, že není žádný amatér. Snažila jsem se, ale najednou bylo asi moc teplo nebo co, sundal si tričko a zůstaly mu jen kraťasy a čelenka a já v té chvíli zapomněla i dýchat, a to prý tělo dělá samozřejmě samo.
Co mi to děláš? Jak mám s tebou takhle hrát? Myslíš, že jsem kus ledu, nebo to děláš schválně, to bych si myslela spíš. No nevím, jestli tohle je lekce tenisu nebo milostná předehra. To druhé by bylo určitě lepší a já bych to zvládala mnohem líp. Ten tenis dneska neklapne!
Bylo to marné, už jsem nedokázala odehrát ani jeden míček. Musel tušit, že jsem z něho celá vedle, jinak by se určitě tak netvářil. Za celou dobu se ani jedenkrát neusmál. Rozhovor se mnou omezil jen na pokyny co a jak budeme dělat, co budeme procvičovat, co dělám špatně a tak. Ani kapka z toho rozšafného mladíka, který si předevčírem šel se mnou domlouvat hodinu. Ale byla tu především jiná věc, která mne k zoufalství drtila celé dva dny a teď to bylo ještě o moc horší. Jeho podoba s hráčem číslo jedna na světovém žebříčku ATP byla náhodná, leč nesporná. A on by musel být úplný hlupák, který nesleduje tenis, kterým se živí a nedívá se do zrcadla, když si uvazuje stejnou čelenku jako on! Tahle směs pocitů se míchala v mojí hlavě jako guláš, není divu, že jsem chvílemi neviděla ani míček. Měla jsem dojem, že mě chce zničit a na to jsem nebyla já, královna salonů, zvyklá.
„První míčky budou na rozehru, pak už bych to snad mohla zvládnout,“ utěšovala jsem v duchu sama sebe. Ale ani desátý ani dvacátý, žádný nedopadl nikdy tam, kam jsem chtěla já. Začala jsem ty žluté potvory nenávidět.
Po půl hodině jsem to vzdala a šla se napít. Přišel ke mně a začal mi domlouvat. Byl očividně zklamaný z toho, jak mi to nejde, zřejmě mu Zdenda napovídal, že jsem kdovíjaká hvězda a já se cítila zahanbeně, protože hrát jsem nedokázala především kvůli němu. Stál u mě tak blízko, že jsem cítila jeho dech i vůni jeho vlasů, dokonce i vůni ručníku, do kterého si otíral zpocené tělo. Stál tak blízko, že jsem mohla sledovat jak mu kůži napínají svaly a taky jsem viděla, jak mu v těch zvláštních očích přeskakují jiskry, rozbíhají se rozpustile po tváři a já hltám tu tupou vodu, která mi najednou teče po krku a po prsou a zmáčí i tu sukýnku, pečlivě vybíranou s kapsičkami na míčky.
„Slečno, myslím, že jste se polila,“ řekl tiše. Jeho hlas je v té chvíli sladký jak čerstvě stočený med. Už se nezlobí. Má ze mě srandu a pěkně si to užívá.
Ale já dál stojím proti němu a s vilným pohledem nechávám po sobě tu vodu stékat a doufám, že moje vzrušené ztopořené bradavky prorazí tím tričkem ven a vypíchnou ty jeho oči, kterými na mě tak civí a pořád se potutelně usmívá a já zas upadám do toho pekla, kde vidím jeho tvář zalitou potem, sklánějící se ke mně s milým něžným úsměvem a mé oči jsou přivřené, jak oči kočky a voda bezelstně odkapává po mých nohách. Skláním pomaloučku hlavu a sleduji, co udělá.
„Dnes už toho asi moc nenahrajeme, co, když jste se takhle zlila?“ říká naoko zklamaně a podává mi svůj ručník.
„Vadí vám to snad,“ nenechávám se vyvést z míry, i když víc už to ani nejde.
„No mě ne, ale vám by mohlo.“
Ručník jsem neodmítla. Rozvážně jsem si otírala krk i poprsí a když si jej vzal zase zpátky, vyběhla jsem na druhou stranu kurtu a zvesela zavolala:
„Co myslíte, půjde mi to líp, když teď budeme mít oba stejný handicap?“
Zatvářil se nechápavě, ale nic na to neřekl.
Všimla jsem si totiž, jak mu při pohledu na mé zmáčené poprsí naskočila husí kůže, jak se mu ruce jemně rozechvěly a musel je krotit, aby je na mě nevztáhnul.
Stiskla jsem zuby a zaujala postoj pro return.
Jsi můj, jen ještě nevím kdy a kde a vědět bych to chtěla a strašně moc, ale to je teď jedno. Až se dočkám té kouzelné chvíle, nebudeš litovat. Zahrnu tě polibky a tolikou vášní, jakou jsi před tím nikdy nepoznal. Ale teď hraj nebo budeš můj už tady na kurtu!!
Jeho podání bylo tvrdé, nešetřil mě, ale běhala jsem jak fretka a občas se mi zadařilo nějakej ten míček i trefit. Už jsme spolu nepromluvili ani slovo a když hodina skončila, rozešli jsme se jako naprosto cizí lidé.
Asi za dvě hodiny po tréninku mi volal Zdeněk. Byl rozladěný a nepříjemný, jak jsem ho snad nikdy nezažila.
„S kým ten Robert dneska hrál? Volal mi, že s takovou nánou odmítá trénovat. Tys mu tam poslala nějakou svoji kámošku? Prý byla vyfintěná jako dáma a nedokázala trefit ani míček. Tahle charakteristika mi k tobě příliš nesedí.“
Mlčela jsem. Bylo mi hanba, chovala jsem se jako puberťačka a vyznělo to nanejvýš trapně, což mi došlo už když jsem odcházela z kurtu. Ani ahoj jsme si pořádně neřekli, já šla rychle do sprchy, a on se raději ztratil, zřejmě aby se se mnou nemusel už potkat. Nakonec jsem byla i ráda. Když jsem zůstala sama se svými myšlenkami, nechápala jsem, kde se ve mně takové chování vzalo.
„To jsem byla já, Zdenku,“ přiznala jsem vážně.
„Cože? Měl jsem tě za rozumnou ženskou!“
„Já sebe taky. Až do dneška. Už s ním hrát nebudu, nejde to.“
„Co nejde? Je to tvůj trenér!“
„Jo, ale já s ním hrát nebudu!“
„Co to do tebe vjelo? Měli bychom si promluvit. Nechceš přijít dneska do klubovny, bude tam nějaká akce?“
„A bude tam i Robert?“
„S největší pravděpodobností tam bude každý, kdo na kurty chodí, trenéři jsou samozřejmost. Ale je to jen pro pozvané, tak to ber ode mne jako pozvánku, já už to s Robertem nějak vyřeším.“
„Nemyslím, že by to byl zrovna nejlepší nápad. Moc se mu dneska nechci ukazovat na oči, zvlášť ne po tom telefonátu, asi mě musel mít plný zuby. Nevím co se stalo! Promiň, ale koneckonců, co si máš co lámat nohy, když máš se mnou hrát tenis!“
„Romano, to už teď nebudeme řešit, přijď večer, ano?“
„ Ale já mám dneska večeři s Dušanem, s tím právníkem,“ vymlouvala jsem se, „však víš s kterým, co jsem ti o něm vykládala, pořád mě někam zve, tak už jednou musím, abych mu udělala radost.“
„To nevadí, tak přijď potom, počkám na tebe.“
Večeře nestála za nic. Můj právnický kolega byla hora blbosti, jedna vedle druhé. Celou dobu mi kazil chuť svýma řečma o práci, která mě vůbec nezajímala, tak že jsem vlastně ani nevěděla, co jím. Myšlenkami jsem se toulala někde daleko odsud a on byl zaslepený svým vlastním úspěšným životem, že si toho ani nevšimnul.
„Víš co, Dušane, chce se mi spát, doprovodíš mne domů?“ uzavřela jsem rázně naši debatu nebo spíš jeho monolog.
„Ale večer je ještě před námi a celá noc..“ snažil se naznačit svoje představy o dnešku a tím mne rozladil ještě víc.
„Promiň, najednou mi rozbolela hrozně hlava“, vymlouvala jsem se trapně, i když tuto frázi naprosto nesnáším. Na něj bych však použila všechny dostupné zbraně, včetně těžkého kulometu, abych se ho zbavila. Ještě chvíli se mne snažil přesvědčovat, ale pak si uvědomil, že jemu určitě nestojím za to, aby se takhle ponižoval. Ulevilo se mi, že mu jeho ješitnost naprosto kazí dobrý úsudek. Kdyby mě miloval aspoň trošku, určitě by se snažil mnohem víc a líp.
Ale mě to bylo tak lhostejné. Už několik hodin jsem chtěla být někde jinde, na docela obyčejném místě, kde nesvítí křišťálové lustry a kde se žádní livrejovaní číšníci neklaní v pase. Sama jsem tomu dost dobře nerozuměla a tenhle už by to vůbec nepochopil. Tak jsem mu dala sladké vale.
Přesto, že jsem se snažila, bylo již něco po desáté, když jsem se dostala do klubu. Taxík, kterým jsem měla jet domů jsem samozřejmě přesměrovala sem, ale jakmile jsem vystoupila z auta, došlo mi, že ve společenských šatech tady budu vypadat jako pěst na oko. Ale převléci bych se již nestihla a troška elegance snad neuškodí.
Do klubovny v mém těle vstoupila úplně jiná Romana. Nechala jsem doma tu rozjívenou holku, která blbla dnes odpoledne na kurtu a dala jsem si moc záležet na tom, jak přejdu celou místnost až k baru, abych zapůsobila. Zabralo to. Takhle mě tu nikdo nečekal. Cítila jsem na sobě pohled každého z přítomných mužů, až na jediného. Přesto, že jsem se všemožně vymlouvala, že jej vidět nechci a setkat se s ním a mluvit s ním už vůbec, bylo to, to jediné, oč jsem dnes večer skutečně stála. A Zdeněk tu taky nebyl. Lehce mě to zmátlo, proč mě sem teda zval?
Vyhoupla jsem se na barovou stoličku a spustila nohy volně dolů. Zase jsem byla ve své kůži a byla jsem přesvědčená, že setkání s Robertem ustojím, tak, jak jsem ustála už spoustu jiných. Opak byl však pravdou. Vešel do klubovny stejně suverénně jako já a už od dveří sjel očima moje nohy od stehen až po kotníky. A já v tom byla zase až po uši. Okamžitě jsem se otočila a dělala, že ho nevidím a přitom jsem do sebe lila šampaň a doufala, že mě zachrání. V duchu jsem odpočítávala vteřiny, kdy mě zezadu osloví, nebo obejme. Na kurtech jsem se chovala tak vyzývavě, nebylo by divné, kdyby se ke mne podle toho choval. A ty nohy, vystrčené všem na odiv…
Tak už pojď! Nebo radši nechoď, nevím, co ti řeknu, nevím, co za hloupost zase udělám.Třeba se zas celá poliju..
Natáhla jsem se pro další skleničku, když mi ji kdosi obratně vzal z ruky. Než jsem se stihla ohradit, utopila jsem se v jeho očích.
Budu mlčet. Neřeknu ani slovo, i kdybys mě nevím jak provokoval. Zasloužila bych nasekat na zadek jako malá holka, ale v mým věku už bych měla vědět, jak se mám chovat. Teď už mě nikdo radit ani vychovávat nebude.
Ach, jak jsi sexy, ještě víc, než ve sportovním, džíny ti sedí jako ulitý, košile je beztak od Hugo Boss a ta vůně! Bože, dej mi sílu! Přišel jsi mi oplatit to hloupé odpoledne? Chováš se skoro tak blbě jako já. Jsi povýšenecký a myslíš, že mě tím dostaneš. Tak schválně, kdo z koho?
Prohlížel si mě od hlavy k patě. Zřejmě nevěřil, že jsem to já, kdo s ním odpoledne koketoval na kurtech. Jo, je to pravda odvěká, šaty dělají člověka. V černých krajkových koktejlkách, které mi tak, tak zakrývaly zadek, s decentními, leč nákladnými šperky, jsem vypadala přece jen trošku jinak, něž v tenisové sukýnce. Vlasy jsem měla vyčesané v dokonalém drdolu a i rtěnku jsem vybírala sytou pro večerní přítmí. Až nyní mi došlo, že i když jsem se chystala na večeři s docela jiným mužem, celou dobu jsem se upravovala kvůli Robertovi. Potěšilo mne, že jsem na něj udělala dojem a on by to těžko mohl skrýt, i když se o to usilovně snažil.
„Dobrý večer, madam!“ řekl uctivě. Už už jsem se bála, že mi bude chtít políbit ruku.
„Dobrý večer. To není zrovna zdvořilé přivítání, sebrat mi z ruky skleničku!“
„ Já vás tady nevítám, přišel jsem si pro pití,“snažil se maskovat své překvapení i rozpaky.
„ To už je mi jasné, takže, když dovolíte, vezmu si jinou a vy zas můžete klidně jít.“
„Chcete mne vyhánět? Já můžu být, kde chci“ , obrátil do sebe naráz celý obsah skleničky a natáhnul se pro další.
„Abyste neřekla, že jsem vám ji sebral, tak tady ji máte nazpět,“ a neurvale mi ji vrazil do ruky.
„Vidím, že galantnost není zrovna vaše silná stránka.“
„Zrovna jak pro vás hra tenisu.“
„Tak jsme si kvit, já jsem kopyto na kurtu a vy ve společnosti. Těžko říct, kdo je na tom hůř. Já klidně můžu přestat hrát a platit si trenéra, kterej mě neumí nic naučit, jen pořád poučuje a nadává, ale výsledek nikde. Ale přestat chodit ven? To bych nepřežila. Ale vy asi prožijete velmi osamělý zbytek života.“
Ostrá výměna invencí by zřejmě pokračovala do doby, než by jeden z nás překročil mez a toho druhého skutečně urazil. Robert do sebe lil víno jako vodu a já se obávala, že se opije a překročí onu pomyslnou hranici.
Z nejhoršího nás v poslední chvíli zachránil Zdeňkův příchod.
„ Zdeni,“ zahlaholila jsem, protože se mi očividně ulevilo a srdečně jsem ho objala.
„Rád vás přátelé vidím takhle pohromadě, v družné debatě se sklenicí vína. Víte jak se to říká: In vino veritas! Tak jen pijte a pravda vyjde najevo, ať už je jakákoliv. Koukám Romano, že jsi čím dál krásnější, to ses kvůli mně takhle vystrojila?“ žertoval, protože moc dobře věděl, kde jsem doteď byla. Robert ho poslouchal a zároveň mne velmi pečlivě sledoval, co na to řeknu. Byla to nahrávka na smeč.
„ Ale, víš, měla jsem tady nějaké nedorozumění, tak se musím ukázat v trošku lepším světle a samozřejmě, ty jsi taky jeden z důvodů,“ švitořila jsem vesele a po očku jsem sledovala Roberta. Na jeho tváři se objevil lehký úsměv, bylo nám v tu chvíli oběma jasné o čem mluvím a já doufala, že jsem si aspoň trošku vylepšila skóre.
„Ale co ty, povídej, kde sis přivodil tu sádru?“ obrátila jsem list, abychom mohli nevázaně mluvit.
A Zdenda drmolil a drmolil a já věděla, že oba hrajeme divadélko, abychom Roberta od sebe vystrnadili. Ten se ale k odchodu moc neměl, vesele popíjel a se zájmem sledoval náš rozhovor.
„Robi,“ řekl nakonec Zdeněk, „ nechceš nás tady s Romanou nechat chvilku o samotě, potřebujeme si o něčem promluvit.“ Robert by se totiž ani nehnul.
„No jistě, my už jsme si vlastně všechno řekli. Tedy slečna Romana, už mi všechno řekla, protože co ses objevil ty, tak se na mě ani nepodívala. Asi je na starší pány, tak to sorry.“
To byla přesně ta chvíle, které jsem se bála. Víno mu asi stouplo do hlavy a jeho uhrančivý pohled se zkalil. Moc jsem si přála, aby odešel, i když jsem mnohem víc chtěla, aby zůstal. Ale ne takhle.
Miláčku, teď prosím na chvilku odejdi, ale nechoď daleko, vždyť víš, že jsem přišla jen kvůli tobě. Nejraděj bych ti padla do náruče a nechala se houpat v tvém obětí, ale to nejde, alespoň ne teď.
„Tak a teď mi všechno pěkně řekni a začni od začátku.“uhodil na mne Zdenda, když se Robert odporoučel.
Povyprávěla jsem mu všechno od A do Z a když jsem skončila, měla jsem to šampáňo namotaný v hlavě jak uzlíky a žvanila jsem jako vrána, přesně tak, jako pokaždé, když se napiju. Nevím jak dlouho jsme se Zdenkem povídali, potopila jsem se do našeho rozhovoru jak do láhve s vínem a podle toho to taky vypadalo. Ztratila jsem přehled o čase, vždyť jsme taky celou dobu mluvili jen o Robertovi.
„Moje milá, ani ve snu by mě nenapadlo, že by ses ty do něj mohla zamilovat!“ řekl znenadání Zdeněk. Vykulila jsem na něj oči a málem jsem spadla ze židle.
„Co, že jsem se?“
„Zamilovala ses, moje drahá, a vůbec ti není líto starého přítele, který musí poslouchat tvoje důvěrnosti, které bys snad měla vyprávět nějaké kamarádce a ne svému trenérovi. Víš co, raději vyraž za tím skutečným Federerem a nemysli teď na jeho dvojníka. Až ti to vyjde, budeš mít dost času, přemýšlet i o něm. Ale Robert je hodnej kluk, tak si nemysli, že ti dovolím, abys ho vodila za nos.“
„No dovol! Myslela jsem, že jsi můj přítel,“ řekla jsem dotčeně a protože hladina alkoholu vystoupala již příliš vysoko, svalila jsem se dolů z barovky a šourala se ke dveřím.
Robert je pryč, tady už stejně nemám co dělat. Asi jsem ho nadobro vypudila tou svojí povýšeností, tlacháním se Zdenkem a tupým přezíráním. Vždyť jsem si přišla dnes za ním promluvit a ne jej od sebe odhánět a přehlížet ho! Jsem já ale pitomá nána, ještě že zítra odjíždím.
„Kam jdeš? Počkej, zavolám ti taxíka,“ volal za mnou Zdeněk pobaveně.
„A na co, když tady za rohem bydlím? Tam se doploužím i po čtyřech. Tenhle večer byl fakt moc prima, nejdřív ten blb u Samsonů a teď ty se svým fatálním odhalením.“
„No chceš snad říct, že to není pravda?“
Tisíckrát je, ale copak ti to můžu říct, i když jsi můj velmi dobrý kamarád? Bojím se to přiznat sama sobě, natož tak někomu jinému.
„Hele, já už dneska neříkám vůbec nic. Já už jsem toho nakecala tolik, až to nebylo hezký. Jdu domů.“
„No, jak myslíš, já tě ale dneska nedoprovodím, vidíš, jak jsem dopad.“
„V klidu, kamaráde, já to zvládnu. Když jsem dneska zvládla hrát s Rogem, tak už zvládnu úplně všechno!“ Zdeněk se od srdce rozesmál a já se loudala ke dveřím.
Nevím, kde se tu vzal, ale myslím, že moje poslední slova Robert slyšel. Zničehonic stál vedle mě a nabízel mi galantně rámě. Nebyl vůbec opilý a mluvil tak vážně, že jsem i já v okamžiku vystřízlivěla.
„Co jste to říkala o odpoledním hraní? S kým, že jste zvládla hrát?“
„No přece s Federerem. Vy nemáte doma zrcadlo?“ vyhrklo ze mě, aniž bych chtěla.
A je to venku, teď budu vypadat před všemi jako idiot. Rychle, rychle pryč!!!
Začal se smát na celé kolo, lámal se v pase, popadal se za břicho a byl k neutišení.
„Pak kdo se tu chová jako puberťák. Koukám, že si nemáme co vyčítat,“ procedila jsem vztekle mezi zuby a uraženě jsem vypadla z baru.
Studený vzduch byl příjemný, v hlavě se mi převalovala hora šampusu a protože jsem to měla domů opravdu jen kousek, rozvážně jsem kladla jednu nohu před druhou a rozdýchávala vinné opojení.
Moc často nikam nechodím, ale dneska to fakt vyšlo! Faux paix na hřišti, večeře s debilem, pak Robert, Zdeněk se svým názorem a do toho všeho to šampáňo, moc prima večer, líp už to dopadnout nemohlo. A teď ještě ten trapas na závěr..
Pokračování příště..

---