POŠŤÁCI NA SNĚHU

Zasněženou ulicí jela pozvolna poštovní dodávka, která se náhle dostala do smyku.

„To nebyl zrovna dobrý nápad sem jet,“ řekl Michal.

„Klid, to bude dobrý,“ mínil Karel, který řídil.

„Nějak jsme uvázli.“

„Vidím! Je to z kopečka, tak to klouže! Není se čemu divit. Chtělo by to posypat tu ulici třeba pískem,“ pronesl Karel.

„Hrome! To je nápad! Včera jsem byl v támhle tom vchodě. A všimnul jsem si, že pod schodama je kbelík s pískem. Byla u něj i lopatka!“ vyhrkl Michal.

„A ten vchod bejvá votevřenej.“

„Já tam jdu!“ pronesl rozhodně Michal a otevřel dveře. Rychle vystoupil z kabiny, ale vzápětí mu na sněhu podjely nohy. A protože byl na okraji ulice, u níž byl svah, tak se ocitl na něm.

„Jéééé…!“ vykřikl a záhy po zádech sjížděl svahem dolů. A přitom před sebou najednou spatřil sněhuláka. Za okamžik do něho vrazil, přičemž postřehl, jak z jeho hroutící se hlavy padá kastrol. Ten mu vzápětí dopadl na hlavu a on poté i s ním dojel na chodník, co byl pod kopcem. Na něm chvíli zkoprnělě ležel rozplácnutý, načež k němu přiběhl pes. Ten ho očuchal a pak na svém obličeji pocítil jeho jazyk.

„Já se taky sklouznu!“ ozval se Karel a poté si dal pod sebe velkou igelitovou tašku. Vzápětí se na zasněženém svahu mihla postava v modré uniformě, která za okamžik narazila do odpadkového koše.

„Do hajz…!“ vyhrkl ze sebe Karel, který zůstal na koši v objímací poloze.

„Teda na vás je pohled! To asi pošťáci nevědí co roupama dělat, že,“ řekl jim starší muž, jemuž patřil pes. A ten začal skákat na Karla, který pozvolna vstával, přičemž měl ruku na rozkroku.

„Blbnete jako nějací puberťáci. To asi máte málo práce, co,“ říkal jim dál muž, zatímco oni začali lézt po stráni zpátky nahoru.

„Já bejt vašim vedoucím, tak to byste zažili vojnu!“ láteřil stále muž, přičemž oni už vylezli nad kopec k poštovnímu vozu.

„Co tě to napadlo se sklouznout?“ zeptal se Michal.

„Prostě mě to napadlo. Běž pro ten písek, abychom se votadituť dostali,“ řekl mu Karel a nasedl do kabiny. Michal si to rychlým krokem namířil ke vchodu domu, ale po ujití několika metrů sebou švihnul na zem.

„Spěchej pomalu!“ řekl mu s úsměvem Karel.

  Michal zanedlouho vešel do dveří a brzo se objevil s kbelíkem písku a lopatkou. A za chvíli jej sypal na sníh před kola dodávky, která se poté ulicí rozjela.

„Kdo vám dovolil sypat ten písek!?“ rozkřikla se pojednou z přízemí žena, v níž poznali majitelku domu.

„Dobrý den. To je jen trochu písku. My jsme potřebovali projet!“ ozval se Michal a rychle běžel s kbelíkem ke vchodu. Do něho za okamžik vběhl a za chvíli z něho vyběhl, načež se ve dveřích objevila rozkřičená žena.

„Vy jste drzý pošťáci! Já si na vás budu stěžovat!“ křičela, zatímco Michal uklouzl a rozplácnul se na ulici. Za chvíli dostihl poštovní vůz a nasedl do něho. Majitelka domu stále něco křičela a oni viděli ve zpětných zrcátkách, jak jim hrozí.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI