"Vítr" aneb jak Adara poručila živlům

Čarodějky mají své povinnosti, ale i zábavy. Blížící se Svatojánská noc patřila do kategorie těch druhých, kterých je naštěstí v této době mnohem více, než za temného středověku.  Každá čarodějka je svérázná individualita, proto sabaty nemívají vždy standardní průběh. O to víc se na ně těšíme, vždyť nenadálé zvraty jsou kořením zábavy a prověřují naše schopnosti improvizace. Svatojánská noc toho roku vycházela na pátek, dva dny po úplňku, což byl přímo skvělý termín. Vhodnou lokalitu vyřešily ostravské členky našeho malého covenu, když rozhodly, že Bělský les bude postačovat a studánku prý má taky.

První překvapení se konalo u Médey, u níž jsme se před půlnocí sešly, neboť přes naše protesty usoudila, že z bezpečnostních důvodů bude lepší sebou vzít její bojovou fenu Daisy. Případní útočníci v té tmě prý nebudou schopni rozeznat, že obtloustlý stárnoucí rotvailer, sužovaný revmatismem by se k útoku nerozhoupal ani náhodou, takže účelu budou postačovat jeho úctyhodné rozměry.

Nepřálo nám pouze počasí, protože pršelo a pršelo. Adara, čarodějka vládnoucí živlu vzduchu cestou ani nemluvila a jen sveřepě mumlala zaklínadla rozhánějící mraky.

Přes město jsme procházely v civilu, ale každá z nás kromě deštníku vláčela kabelu se svíčkami, baterkou, hábitem, kloboukem, pohárem, athamé a hlavně s listem, na němž byla napsána tři přání, jež nám měla být v příštím roce splněna.

Že cesta nebude bez problémů, se projevilo brzy po vstupu do temné části lesa, neboť Médea zařvala a pak nás informovala, že si zvrtla kotník o bludný kořen. Poklekla jsem k ní a rukama nabitýma reiki energií kotník zdárně ošetřila. Po krátké přestávce a Médeině posilnění kostivalovou tinkturou jsme mohly pokračovat dále.

U hustého houští mi Greine polohlasem, ve snaze nevzbudit paniku, sdělila, že doufá, že to co zaslechla, byl astmatický skřítek, páč jako další možnost ji napadá už jenom divočák a toho by viděla velmi nerada. Holt městská holka. Ani ježka nepozná..

Po kratším bloudění jsme nakonec dorazily ke studánce, kterážto se ukázala být  částečně vybetonovaným pramenem a hodinovým hotelem pro komáry. Nastal obvyklý zmatek při převlékaní do hábitů, inovovaný zaplácáváním radostně útočících komárů a pískotem obou bojujících stran.  Konečně stálo u vodního toku 5 čarodějek v hábitech, s klobouky a – s deštníky. Daisy při pohledu na nás silně znejistěla, sklopila uši a pokoušela se schovat za strom.

Adara se celou cestu poctivě snažila ovládnout povětrnostní situaci a déšť se skutečně zmírnil, ale ještě neustal. Naše kolegyně si však nehodlala uříznout ostudu a proto se  postavila do předepsaného postoje tváří k východu, v ruce athamé a dala do toho opravdu všechno. Naléhavým a dramatickým hlasem nahlas odříkávané zaklínadlo jako by rostlo a vyplňovalo prostor mezi námi:

Jsem něžný vánek, větřík, fén,

já ochlazuji matku zem,

na vodě pak vlny čeřím,

oheň rozfoukávat běžím,

když proudy mé se v živel změní,

jsem tornádo, bouře i hřmění.

Mocnosti vzduchu! Své síly spojte ku zdaru!

Pojďte k nám, vyslyšte Adaru!

Začal se zvedat mírný vánek a fena Daisy bez ohledu na zařazení své rasy propadla panice a začala střídavě poštěkávat a výt. Škubala vodítkem, celkově rušila proces a já ve snaze nenechat převrhnout pajdavou Médeu úplně zapomněla na svůj strach ze psů, popadla vodítko z její ruky a vzpouzející se Daisy uvázala ke  kořenu  nad převisem. Když si uvědomím, že jsem přitom obrovitou Daisy i mírně flákla po zadku, je mi jasné, že  u mě došlo přechodnému  pominutí smyslů.

Adara stála se vztyčenýma rukama a kdyby se neplácala po krku a obličeji, vypadala by i majestátně. Solidárně jsme s k ní přidaly, utvořily  kruh, vztáhly ruce a mezi námi se začalo tvořit silové pole. Zvedl se vítr a kroužil v kruhu před námi, až vytvořil trychtýř stoupající vzhůru. Netuším, jak je to možné, ale v tu chvíli opravdu přestalo pršet a z mraků na nás vykoukl Měsíc ještě téměř úplňkový. Bylo to nádherné, až na ten vedlejší účinek.  Daisyina psí hlava rozhodně odmítala pojmout probíhající nezvyklé události jako legrační vycházku do lesa. Instinkt, dřímající v jejím těle, otupeném panelákovým životem se probudil s nebývalou intenzitou a kázal jí výt jako pes Baskervilský a vší silou svých rachitických tlap se snažit zahrabat pod převis.

Nadšeny naší náhle objevenou schopností poručit větru a dešti jsme se rychle  rozestavily kolem studánky, zapálily svíčky, abychom zjistily, že nemáme hlavní proprietu – magické kapradí. Nastal shon a propátrávání nejbližšího okolí. Jeden trs kapradí byl nakonec kuželem světla baterky zdárně odhalen, mohly jsme pokračovat. V dnešní době digitalizace není jednoduché určit, který směr je vlastně proti směru hodinových ručiček, takže po dalším zdržení a dohadování začalo obcházení studánky „proti směru času“ za sborového mumlání zaklínadla, abychom mládly a mládly. Naše boty rytmicky mlaskaly v rozbahněném terénu. Daisy, které selhal pokus o zahrabání, se rozhodla spasit umístěním svého zhruba padesátikilového těla do mé náruče a svým skokem mi vyrazila baterku z ruky tak, že spadla do studánky. A já jsem do té doby vůbec netušila, že mám vodotěsnou baterku! Svítila dokonce i po vylovení a tady je na místě můj dík výrobcům. Rituál poté pokračoval předepsaným způsobem, loňská přání byla spálena a popel vysypán po proudu, nová přání opatřená lístkem magické kapradiny zabalena do pláténka a převázána červenou stužkou. Byla by to krásná a velebná chvíle, nebýt  Daisy, které se konečně podařilo urvat kořen a mohutným skokem zapadnout do bažiny pod studánkou. Komáří hejno vybziklo nadšením a sešikovalo se k útoku.

Adara pronesla patřičné odvolávací zaklínadlo a vítr se utišil.  Ukončily jsme rituál, otevřely kruh,  vymáchaly zablácenou Daisy ve studánce a ještě plny dojmů se chystaly na zpáteční cestu.  Byly dvě hodiny po půlnoci a my se ani nenamáhaly s převlékáním, prostě jsme vyrazily v hábitech a kloboucích. Ten opojný okamžik!  Měsíc, hvězdy, konečně tichý les, Svatojánská noc a naše magické schopnosti! Ani jsme nemluvily, jen jsme pluly na obláčku vlastního nadšení až k prvním známkám civilizace.

A pak se z jednoho zaparkovaného vozu ozval přeskakující mužský hlas:

„ Ty vole, dívej, dívej, vidíš to co já? Vidíš to?“ a kvílivě dodal: „ Ty vole já už nepiju, už nepijuuu…..! „ a známky zápasu uvnitř vozu, které dávaly tušit, že se vyděšení chlapi nebyli schopni sjednotit v názoru, jestli je bezpečnější zůstat uvnitř, nebo vyrazit ven.

Tak jsme přispěly i my svou troškou v boji proti metle lidstva.

A začalo pršet…