Za vytí šakalů

Za vytí šakalů

Kráčel temnou uličkou.Veděl,že ten dopis musí doručit.Už jen proto,že mu na Theodorovi záleželo a veděl,že v jeho rukách je právě listina co může všechno změnit.Vytáhl hodinky a při pohledu na ciferník se mu skřížily oči strachem.Půl dvanácté! Tohle nemohl dopustit.Do půlnoci musel dopis doručit a to mu ještě zbývaly asi tři kilometry klikaté cesty v husté tmě.Strach se ho přecejenom pomalu zmocňoval.Strach o přítele a celou zemi a také o svůj zatím zoufale krátký život. Po zádech mu přejel mráz.Bylo to jako by na krku ucítil cizí dech.Dal se proto do běhu.Dusot jeho nohou mu připadal až příliš hlučný.Všechno okolo jako by mělo oči nebo alespoň kousek života uvnitř.Špinavé zdi si o něm povídaly,stromy mezi sebou šeptaly o jeho poslaní,i ten vzduch ve kterém se vzášel tajemný neklid o něm věděl vše.Utíkal dál a dál temnými ulicemi.Pouliční lampy byly už dávno rozbité od turistů co navštěvují zejména noční podniky.Po čele mu stékal pot.Slyšel údery vlastního srdce.Ten hlasitý dech so slyšel mu ani nepřipadal vlastní.Náhle se zastavil.Opravdu to zaslechl nebo si to jen namlouvá? Copak mu už strach úplně zamotal mysl? Po zádech mu přejel mráz. Někdo tu je.Někdo se právě teď dívá do jeho vystrašených očí.Okolo však bylo ticho.Stál tam ve tmě a čekal.Ovál ho ledový vítr.Po zádech mu opět přejel mráz.Znova pohlédl na hodinky.To ne! Už má jen patnáct minut! Opět na něj dolehlo to strašné poslání.Vážně je on ten vyvolený?Podle věštby ano.Musí se teď vydat a splnit co se od něj žádá.Při tomto usilovném přemýšlení zapoměl na jeho obavy zdali jej někdo nesleduje,což byla možná strašná chyba. Vydal se opět na cestu.Jelikož mu zbývalo už jen pár minut času,dal se opět do běhu.Ledový vítr ho řezal do tváří.Přesto v tempu nepovolil.Pocit ,že je sledován se s každým úderem jeho srdce vracel.Dusot jeho nohou se všude rozléhal.V dálce bylo slyšet vytí šakalů. Temnota pohlcovala stále více domů,duší,srdcí. Toulat se v nočním městě bylo o život. Ulicemi se potuloval nejeden vrah a s člověkěm bylo zle jen ho potkal.Konečně uviděl v dálce to masivní sídlo. Nikdy ještě nebyl tak blízko nebezpečí.V zádech ho mrazilo,u srdce ho pálilo. Jeho kroky byly čím dál nejistější. Šel pomalu. Snažil se našlapovat co nejlehčeji a nejtišeji ,aby nevzpůsobil poplach. Bránou se protáhl jako němý stín. Před ním se rozprostíralo obrovské sídlo. Další vchod už byl střežený. Došel až ke strážím,káždému dal po pěti zlatých a oni jej pustili dál. Všude bylo ticho. Strach jej čím dál více pohlcoval. Žili tu vrahové vedle nemluvňat,ženy vedle násilníků. Smrt byla na denním a obvzlášť nočním pořádku. Došel až k největšímu domu uprostřed masivního sídla. Zvedl rezavé studené klepadlo a třikrát zabušil. ,,Dále“ ozvalo se chraplajícím hlasem z chatrče. Vešel. Málem jej povalil všudypřítomný zápach. Zápach sušeného lidského masa. Zápach zhnilé krve. Pach smrti.Na starém omšelém křesle seděl postarší muž s plnovousem. Při pohledu na jeho vousy se tajil dech. Byly plné krevních sraženin,mnohdy po nich stékaly kapičky krve. Vedle tohoto hrozného zjevení stali po stranách dva ozbrojení muži. Vešel a poklekl. Veděl co se sluší a patří i když z pachu uvnitř na něj přicházely mdloby. Stařec pokynul rukou a jeho osobní ochránci vyšli před chatrč. Trochu se mu ulevilo. Alespoň se nemusel dívat na ty ostré šípy připravené jen na příkaz jej zabít. ,,Můj pane..“ začal :,, byl jsem vyslán do vašeho sídla abych vám přinesl tuto listinu.“ a podal mu obálku s pečetí ve tvaru orla. Stařec se zachmuřil. ,,Můj pane“ pokračoval :,,Jde o Theodora,syna Artasova. Jeho otec prosí o vydání zpět na svobodu.“ Stařec se ještě více zamračil. Rozlepil pečeť a dal se do čtení. Bylo ticho. Slyšet šlo jen sípavé oddychováni starce. Po chvíli která mu připadala jako celé ticíciletí starec konečně promluvil: ,,Pokud jde o vydání Theodora,rád ho vydám. Přecejenom je to budoucí královský dědic.“ Malet se na chvíli usmál. Avšak hned se mu ze rtů úsměv vytratil. Ve starcove hlase bylo něco podivného.Copak by se jen tak vzdal svého porkmu?! Stařec si všiml jeho pochybností a oči mu zajiskřily. ,,Můj pane, co si žádáte za vydání Theodora?“zeptal se Malet. Jeho hlas zněl až příliš tiše. Jen jako tiché zašelestění stromů.Avšak stařec to otázáni slyšel. ,,Malete,synu Laptenův“ zachrapotil stařec se zvláštím vyrázem a pokračoval: ,, kdybych zařadil jako svůj pokrm Theoroda,jediného dědice trůnu,království by bylo rozprodáno a všechny by nás zabili. To ty také víš. Kdybys dnes nedonesl tuto listinu,celé lidstvo by ovládl nesprávný král. Avšak já mám také podmínku ve vydání mladého dědice. Chci tebe Melote! Jeden z vás dnes odejde svobodný,druhého čeká smrt.“ Melot to čekal. Ale snažil se doufat,že stařec bude milosrdný.Teprve teď mu došlo jak hloupá to byla představa. Při těch slovech ho opět zamrazilo. Musí se obětovat. Nesmí nechat celé lidstvo zemřít. ,,Můj pane,jsem pravý vlastenec a miluji tuto zemi. Pokud to lidstvo vyžaduje,potom zemřu abych zastavil zkázu království.“ Tentokrát zněl jeho hlas sebejistě. Na starcově tváři se při tomto projevu ukázal náznak strachu. Hned se ale vytratil. Zavolal si své ochránce a pravil: ,, Dejte mladému králi koňe a nechte ho odejít, ať se mu ani vlásek nezkřiví jinak zemřete vy všichni.“ Stráže poslušně odešli. ,,A tebe Melote,tebe čeká také kůň ,ale do temnoty,kde je pláč a skřípění zubů!“ Stařec se rozesmál. Bylo již nějakou dobu po půlnoci ale i přesto hodlal mladého muže popravit ihned. Vytáhl ho za vlasy před chatrč. Nebránil se. Věděl že toto je jeho osud a osudu neunikne. Starec ho hodil doprostřed kruhu lušičníků. Chvíli se ještě díval do jeho očí plných strachu. Tento pohled mu dělal očividně velice dobře. Nemohl se nabažit smrti. Pokynul rukou. Do mladého těla se zarylo nejmíň pět šípů.Cítil pálivou bolest. Po hrudi mu stékala vařící krev. Uviděl krásnou ženu podívající mu ruku. Chvíli uvažoval co dál, chytl se její jemné ruky,za její hlavou uviděl úplněk, uslyšel naposledy vytí šakalů a z jeho očí se vytratilo světlo,z jeho srdce se vytratil život,jeho duše odplula do temnot smrti.