Vlčí slza - I. Probuzení - část 2

Jemný vánek, který si pohrával s mechem, trávou, i listy okolních stromů, mě něžně vískal ve vlasech. Cítila jsem jej po celém těle. Znovu jsem otevřela oči, protože jsem je předtím zavřela, jak jsem se usilovně snažila vrátit se do reality. Ach ne, pořád jsem v tom divném snu. Nevím jak dlouho jsem tam ležela. Slunce postoupilo o kus dál. Ani se mě nechtělo zvednout hlavu z mechového polštáře. Někde nade mnou zapraskala větvička. Pak něco naráželo na další větvičky a nakonec to dopadlo na zem kousek od mého čumáku. Poskočilo to, jak se to odrazilo od země a znovu to přistálo o kousek dál.

Byla to malá šiška. Nahoře ve větvoví se něco pohnulo. Přimělo mě to nakonec zvednout hlavu a podívat se vzhůru. Tam v koruně stromu se mezi lístky pohybovala drobná veverka. Občas se zastavila a nejspíš něco ohryzávala. Pravděpodobně šišky a jedna ji upadla na zem. Právě ta, která mě málem spadla na hlavu.

Zvedla jsem se na nohy a zapřemýšlela. Kde vlastně jsem? Okolí mě vůbec nebylo povědomé. Snažila jsem se vybavit si svůj vlastní svět. Svou realitu, avšak z nějakého nepochopitelného důvodu jsem si nemohla vzpomenout jak vypadá. Najednou prostě bylo jen teď a tady. Rozhodla jsem se vrátit se na místo, kde mě probudily hlasy dětí. Doufala jsem že tam najdu nějakou stopu.

Najít to místo nebylo vůbec těžké. Za pár okamžiků jsem dorazila na místo, kde jsem se předtím vzbudila. Vzbudila? No ano, ale spíš, kde to všechno začalo. Porozhlédla jsem se okolo. Neviděla jsem vůbec nic, co by se nějakým způsobem vymykalo z normálu. Byla tu řeka, jejíž voda proudila po hladkých kamenech a občas bublala, jak překonávala překážky v podobně kořenů stromů, nebo větších kamenů. Byly tu křoviska, tráva a sem tam malý či větší kvítek, který z trávy vyrůstal.

Kousek ode mě vedla podél řeky úzká pěšina. Málem bych ji přehlédla, protože na místě kde jsem stála, se jakoby ztrácela a zem zde byla udusaná. Vydala jsem se po ní, protože mě to přišlo jako nejlepší rozhodnutí v danou chvíli, anebo mě jenom prostě přitahovala. Cíl cesty jsem stejně neměla a věřila jsem, že jsem mohla přijít právě po této cestě.

Zanedlouho se pěšina začala od řeky odklánět. Mé kroky doprovázel jen zpěv ptactva. Značnou chvíli jsem se neustále rozhlížela po okolí, jestli přeci jen něco nespatřím. Něco povědomého. Po nějaké době mě to ale začalo unavovat. Okolí bylo jednotvárné. Nikde nikdo, a tak jsem se pak dívala jen před sebe. Teda zpočátku před sebe, nakonec na mě dolehla potřeba přemýšlet o vzniklé situaci a zrak mě sklouzl níž až už jsem se vlastně koukala jen pod nohy a kouskem, vlčího oka, kupředu.

Pohroužila jsem se do svých představ.

* * *

Chlad mne pomalu objímal. Byla jsem na to zvyklá, ale tentokráte to byl trochu jiný chlad. Postupoval odspodu, jako bych ležela na zamrzlém jezeře. Avšak můj instinkt by mě tohle nedovolil. Nelehla bych si na zamrzlé vodě, abych se tam oddala odpočinku.

Zachvěla jsem se a otevřela oči. Ležela jsem na chladném kameni v jeskyni. Jeskyně byla nezvyklých tvarů, což bylo na jeskyně podezřele neobvyklé, leda... ledaže že by byla vyhrabaná člověkem. To mě přimělo se zvednout. Naslouchala jsem, jestli neuslyším nějaký zvuk. Zrak mě padl na tlapy a s úlekem jsem nadskočila. Nezvyklým pohybem jsem ztratila rovnováhu a svalila se opět na zem. Moje tlapy zmizely, tedy nezmizely ale místo nich jsem měla lidské končetiny. vůbec jsem to nemohla pochopit? Jak to, že jsem jsem měla něco, čeho jsem se snad ze všeho nejvíce ve svém vědomí obávala? Od chvíle, kdy jsem otevřela poprvé své oči, jsem byla vždy vlkem. Tedy tvorem, který z hloubi své existence, lidi považoval intuitivně za hrozbu. Ať už skrytou nebo otevřenou.

Lidem se vlci vyhýbají. Lidé jsou velmi nebezpeční. Ovládají různé způsoby jak zabíjet svou kořist. Dokonce, a vlastně hlavně, na dálku. Mají zvláštní ostny, které vystřelují do dálky. Jejich kožich je velmi mizerný a proto tak často trhají kožich jiným tvorům. Vlky z tohoto počínání nevyjímaje. Věděla jsem, že jsou hrozbou a je třeba se jim vyhýbat. Ale teď?

Teď jsem byla v jejich noře! A co víc, měla jsem jejich holé tělo! Není ale čas na překvapení. To by mě také mohlo stát život. Proto jsem se pokusila znovu vstát. V, pro mě, přirozeném postoji to nebylo příliš pohodlné. Zkusila jsem se pohnout. Na čtyřech se dělaly kroky špatně. Připadala jsem si, jako by na mě spadla velká větev a praštila mě do hlavy. Lidé mají velmi nepraktické končetiny, zřejmě právě proto se nepohybují po všech čtyřech. Což jsem si právě uvědomila i já. Chtě nechtě jsem se musela pokus vzpřímit se na zadní...

* * *

Nějaký dost nepříjemný zvuk mě vytrhl ze spánku. Otevřela jsem oči a byla jsem připravená se bránit nepříteli. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zůstala překvapeně sedět na palendě. Nikoho jsem neviděla. Zato ten divný pištivý zvuk se pořád ozýval. Byl opravdu nepříjemný a já jsem nemohla nejdříve zjistit jaké zvíře jej může vydávat. Muselo ale hodně trpět, když tak moc naříkalo. Bylo někde blízko mě, ale nebylo vůbec vidět. A pak mě to došlo. Nebylo to zvíře, jak jsem si zpočátku myslela. Ty strašné zvuky vydávala malá truhlička na stole. A v tu chvíli mě došla další dost divná skutečnost, a to, že jsem se ocitla někde úplně jinde, než jsem se ocitnout měla.

A jéje, něco se zvrtlo! Uvědomila jsem si, že jsem nejspíš v průšvihu a nebude tak jednoduché se z něj dostat. Krabička pořád ječela. Seděla jsem na palendě v nějaké místnosti. Palenda byla měkká a příjemná. Plátno, kterým jsem byla, teď už jen zpola, přikrytá bylo hebké a teplé. Místnost měla poměrně velké okno. Dost nezvyklé. Krabička stále pištěla. Pod oknem stál stůl, vedle divná židle. Vůbec nebyla dřevěná, byla poněkud oblých tvarů. Měla jen jednu nohu a na konci z ní trčelo několik tyček. Na každé z nich byla pak koule. Krabička neustále ječela.

To už mě opravdu nedalo, zkoumat okolí při takovém rámusu. Natáhla jsem ruku a chtěla pronést zaříkadlo, jenže... Najednou jsem si uvědomila, že si nemůžu vybavit správná slova. Trochu jsem se lekla, protože jsem si byla jistá, že mě to nevypadlo z paměti. Ne, takový pocit, jako, že vím jak to je, ale nemůžu si vzpomenout, jsem teď vůbec neměla...

 * * *

Učinila jsem prvních pár nejistých kroků. Pomalu jsem se sžila s nově nastalou situací. Poprvé jsem si mohla pořádně prohlédnout lidskou noru. Vždycky jsem je vídávala pouze z dálky a jen někdy, na krátkou chvíli, opravdu jen pár okamžiků, jsem se mohla přiblížit, když jejich tlupa hluboce spala, zalezlá ve svých doupatech.

Vypadala jako poskládaná z kamenů. Všechny tyto kameny byly stejné, jako oblázky u řeky, jen jiného tvaru. Instinktivně jsem položila přední lidské tlapy na stěnu. Kameny byly hladké, chladné, jako ledový příkrov na zamrzlé vodní hladině. Poprvé jsem pocítila, jak jsou přední lidské tlapy citlivé na dotek. Tělem mě proběhlo vzrušení z těchto nenadálých nových pocitů a vjemů.

Ještě pár okamžiků jsem takto stála a koukala na ty holé lidské údy. Vlčí tlapy byly uzpůsobeny pro běh. Proto jejich citlivost byla naprosto odlišná. Kde měly tyto tlapy přednosti, tam měly jiné orgány slabosti. Můj sluch, a čich byl najednou slabší a ochuzen o všechny esence, které jsem předtím znala. Byla jsem lidem tak blízko, a přesto jsem jejich pach nezaznamenala. Kdykoliv jindy bych o člověku věděla i kdyby byl ukrytý v křoví přes celý palouk. A teď, když jsem byla přímo v jeho doupěti, nebylo po jeho pachu ani kousek esence. I přes to, že jsem si byla jista, že někde blízko tady člověk je.

Dalším silným a poněkud novým vjemem byl fakt, že jsem si mnohem více začala uvědomovat, co bylo, a pomalu přemýšlet, co bude. Jako vlk, jsem žila tím, co bylo teď. Nepřemýšlela jsem, co bylo minule, ani co bude za chvíli. Vlastně jsem nikdy předtím nepřemýšlela, co to je „bylo“, co to je „bude“. „Bylo“ se objevilo vždycky, když to bylo třeba. „Bude“ vždy znamenalo „právě mám – pociťuji“.

Z toho nového vědomí mě vyrušil zvuk. Byl to pohyb... Pohyb člověka... Kroky, které se tichounce blížily k jeskyni, ve které jsem stála, stále opřena o zeď...

* * *

Co se vlastně stalo. Večer to byl jako každý jiný všední večer. Chvíli jsem se dívala na televizi. Dávali tam nějakou bláznivou komedii. Už si nevzpomínám, o čem celá byla, protože jsem měla hlavu plnou jiných věcí. Pak jsem se trochu učila, protože mě čekala druhý den písemka. Jak já je nemám ráda, ty písemky. Když jsem zjistila, že už víc do hlavy nenatlačím, tak jsem se odebrala na pozdní večeři, jo, já vím, že se to nemá, takový kecy o tloustnutí a jídle na noc, bla-bla-bla... to jsem od matky slýchávala často, ale nedbala proč taky, tlustá nejsem, tak co.

Po večeři jsem si napustila vanu, kde jsem si pěkně poležela, umyla si vlasy, a šla si pomalu lehnout. Chvíli jsem ještě koukala na TV, byl tam nějaký detektivní seriál, u kterého jsem usla.

A ráno? Ráno se mě stalo tohle. I když to přece musí být jen sen. Sen ze kterého se nemůžu vzbudit. Musím si jej nechat zdát a nakonec se vzbudím. Jen mě nejde do hlavy, proč to zrovna teď nejde. Taková situace se mě ještě nestala. Zatím jsem se dokázala vzbudit kdykoliv jsem potřebovala. Tentokráte, však nikoliv.