Diskuse

    Neúčastním se diskusí. Ne, že bych jimi opovrhoval. Naopak. Trpím k nim až poněkud zvrácenou příchylností, avšak neúčastním se jich z té příčiny, ježto se mi nedostává pohotovosti. Tedy, nikoliv „Nepřetržité zdravotní služby“, leč duchapřítomnosti a bystrosti v úsudku. Často mne smysluplná a vtipná odpověď napadne až řadu dní po obdržení otázky, což k plynulosti diskuse nepřispívá a tazatele tím mnohdy uvádím v rozpaky.
Na virtuální půdě Písmácké však duše má zaplesá a v druhdy potemnělém oku usadí se jiskra. Pravda, tu a tam se i přistihnu při myšlence - proč se zabývat psaním a čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Nestačilo by nakrásně zadat téma k diskusi?
Nikoliv, přátelé. Neboť kde jinde nalezneme žírnější půdy pro duchaplnou rozpravu, než právě pod dílem autora, jenž nesa svoji kůži na trh, zavdává tímto bezděky podnět k „Valpuržině noci“ literárních kritiků, recenzentů a jazykozpytců. Jmenovaní pak považují za svoji povinnost dštít na ubohého autora oheň a síru pekelnou, nenalezše u něj toho, čeho se domýšlejí sami vlastnit. Totiž patentu na rozum.

Báli jste se? Zbytečně. Pravda bývá obyčejně taková, že autor, snažící se ventilovat přemíru obrazů psaním, se jen vzácně až ojediněle dožaduje vážné kritiky. A diskuse, strhne-li se kdy jaká, předloženého díla se obvykle týká jen velmi okrajově.

Důkazem toho zde stůjž malá ukázka rozpravy z 28. 10. 2008 k článku „Zasloužili se o Písmák“ od Big George.
============

Big George:
Komu byste dali medaili za jeho přínos tomuto literárnímu serveru?

Vaud:
Zajímavá by byla taky diskuse na téma: „Zasouložili se o Písmák“.

Pozorovatel:
Katogirii „Zasouložili se o Písmák“ by jasně vyhrál Pišta. Kolik ten si dětí vysouložil, to ví jen databáze písmáka.

Pišta Hufnágl:
Olda, Lyryk, Vio, Dero, Drassler, Katugiro, Pupitel, StývN.... Peču housky, nemám čas vzpomínat!

Pohádkářka z pomerančových květů:
Pišta. Toho nominuje moje maminka, díky jeho kecům u děl FBC.

Pišta Hufnágl:
Že mamince pěkně děkuju, je to moudrá žena.

Pohádkářka z pomerančových květů:
Pišto, já jí děkovat nemůžu, neb o tom, že tě nominovala, neví. Ale jestli na tom trváš, tak jí to pochopitelně vyřídím.

Pišta Hufnágl:
Vyřiď. A za odměnu si může přivlastnit můj recept na buřtguláš.

Pohádkářka z pomerančových květů:
Moje maminka umí nejlepší buřtguláš na světě, kam se hrabe nějakej Pišta?

Pišta Hufnágl:
Tak schválně!
http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=242374

Pohádkářka z pomerančových květů:
Trvám na dotazu: Kam se hrabe Pišta?

Pišta Hufnágl:
Pišta se hrabe na první buřtgulášové místo. Uveřejni maminčin recept, ať čtenáři sami posoudí, kdo je lepší.
Sázím drachmu na sebe.

Pohádkářka z pomerančových květů:
Maminka vaří stylem „co dům dal“, recept je tudíž zahalen rouškou tajemství, což nahrává vzniku mnoha legend a mýtů.
Je drachma konvertibilní ke koruně?

Pišta Hufnágl:
Je. Ale bez receptu ani drachma nekonvertuje.
Myslím, že se pouze vymlouváš, neb víš, že bys prohrála.

Pohádkářka z pomerančových květů:
Já to myslím vážně. Moje maminka vaří stylem „co dům dal“ i jídla, která se takhle vařit vůbec nedají… A to TY nedokážeš!

Pišta Hufnágl:
Podívej, ku konstantní kvalitě pokrmu je potřeba konstantních indegriencí, jak říkáme my lingvisti. Jestli maminka vaří „co mrňavý panelákový byt dal“, jistě to lze, ale sotva můžeš říct, že její buřtguláš je nejlepší, neb bude pokaždé jiný.

Pohádkářka z pomerančových květů:
On je nejlepší pokaždé jinak.
V paneláku nebydlíme.
A vůbec.

Pišta Hufnágl:
Pche.
(To pche bylo na Pohádkářku, která nám tady nepokrytě lže.)

Pohádkářka z pomerančových květů:
Pcheche.

Pišta Hufnágl:
Můhehe!

Pohádkářka z pomerančových květů:
Cožee?

Pišta Hufnágl:
Ano! Slyšíš dobře! Můhehe buřtguláši tvé maminky!

Pohádkářka z pomerančových květů:
Žádám satisfakci, pane! Vyzývám vás na souboj!

Pišta Hufnágl:
Buřtgulášový souboj jsem již navrhoval, ženštino. To vám nejspíš uniklo.

Pohádkářka z pomerančových květů:
Buřtgulášem se nebojuje, to by bylo mrhání chutnou krmí. Co by tomu řekly děti v Africe?!

Pišta Hufnágl:
Perfidní rachomejtle!

Pohádkářka z pomerančových květů:

Seš si jistej, že by řekly zrovna tohle?

Pišta Hufnágl:
Znáš ty dnešní děti… Samej nevychovanej capart.

Pohádkářka z pomerančových květů:
No jo. S jedním takovým se tady zrovna hádám o buřtguláš. Představ si to!

Pišta Hufnágl:
Ale nééé! Faaakt?

Pohádkářka z pomerančových květů:
No jo. Už je to tak. Smutné, že? A představ si, že má ten spratek novorozenou dceru.
To se pak v tisku objevují ty burcující články s nadpisem „Když děti mají děti“.

Pišta Hufnágl:
Hrozné. Co s tím budeme, proboha, dělat?

Pohádkářka z pomerančových květů:
Pro Boha nehnu ani prstem, to se na mě nezlob.

Pišta Hufnágl:
Co? Ty pro mou maličkost nehneš ani prstem??? Dobrý člověk už nežije!

Pohádkářka z pomerančových květů:
Ani prstíčkem.
Dobrý člověk umřel na tetanus, tys o tom nečet v novinách? Nebyl očkovanej.

Pišta Hufnágl:
Inu, dobrý člověk byl asi blbec.

Pohádkářka z pomerančových květů:
Pravděpodobně.

Big George:
Inu, vidím to tak, že bude nezbytné uspořádat buřtgulášový souboj. Rád se nominuju do poroty…

Pohádkářka z pomerančových květů:
Ještě Ho podporuj! Nebyla tohle původně diskuse o ocenění za přínos?