NETYPICKÉ LOVENÍ 13 BOBŘÍKŮ-5

S velkou chutí jsem se vrhnul do lovení bobříka květin. U něho jsem předpokládal, že nedojde k žádnému velkému rozruchu, který doprovázel lovení předchozích bobříků.

 Má pozornost se upřela na záhonek plný květin, co se nacházel před domem vedle vchodu, kde jsem bydlel. To byla pýcha majitelky domu pani Blažkové. A protože jsem chtěl začít poznávat květiny nenápadně, tak jsem se k záhonu připlížil o půlnoci s baterkou a velkou fotografickou knihou rostlin, keřů a stromů.

„Au! To vypadá na růži,“ vyhrkl jsem při píchnutí se o trn, který mi zároveň vnikl do nosní dírky.

„Tak tuhle květinu v té knize hledat nemusím,“ pomyslel jsem si a začal jsem s rozsvícenou baterkou u tváře z blízka zkoumat další kytku.

„To je zvláštní květina. Proč tak žlutě září?“ zeptal jsem se sám sebe. A nechápavě jsem se díval do její horní části, přičemž se můj nos zarazil do ní.

„Héééé…pčíííík!“ vyhrkl jsem a záhy následoval tvrdý dopad nosem napřed do hlíny.

„No jistě! To je slunečnice! Ale v noci se neotáčí za sluncem, ale za měsícem, protože ten osvětluje slunce!“ řekl jsem si, když mi došlo, o jakou květinu jde. Poté pro mne nastalo zkoumání všech ostatních rostlin, které vyvrcholilo mým nechtěným vniknutím do trnitého keře. Ten jsem identifikoval jako šípkový keř a brzo se mi chtělo spát a já jsem si začal připadat jako šípková Růženka. Z letargie mne však probralo ostré světlo ze světlometu, který se nacházel na balkoně pani Blažkové. A hned mi bylo jasné, že moje přítomnost jejímu šmírování neunikla.

„Neschovávejte se! Já vás vidím! A ten záhon mi zaplatíte!“ rozkřikla se a já jsem ve světle uviděl pošlapané květiny.

„Já se neschovávám. Já tady jen nechtěně splývám s keříčkem,“ vyhrkl jsem.

„Vy si ze mne budete dělat legraci!?“ vykřikla a hbitě přeskočila balkon s holí v ruce.

„Já jsem dneska začal lovit bobříka květin, ale asi jsem to přehnal,“ soukal jsem ze sebe.

„A já na vás začnu lovit bobříka mlácení a vy můžete zároveň ulovit bobříka modřin!“ vykřikla. A její hůl za okamžik začala naplňovat její slova. Z křoví jsem se však díky ní velmi rychle dostal a doma pro mne pak nastalo počítání modřin.

  Byl jsem však rozhodnutý tohohle bobříka ulovit, a tak jsem se vypravil do botanické zahrady. V ní bylo ohromné množství rostlin, keřů a stromů. Návštěvníci na mne užasle hleděli, protože jsem se zuřivě přikrčeně pohyboval kolem záhonů a občas jsem vylezl i na nějaký ten strom.

„Nezbláznil jste se, pane?“ zeptala se mne jedna pani.

„To jen tak vypadá, ale já jen lovím bobříka.“
„Mám obavu, že vám to sluníčko nedělá dobře.“
„Až ho přestanu lovit, tak budu zase normální. Teda aspoň si to myslím,“ řekl jsem jí a žena zůstala stát s otevřenými ústy.

 Květiny mne tak zaujaly, že jsem si je začal prohlížet přes lupu. A při jednom dlouhém dívání se přes ni, mi náhle neuniklo, že vzplála jasným plamenem. Zanedlouho hořely další květiny a mně bylo jasné, že bych měl začít hasit. Za okamžik jsem doběhl k zařízení, co rozstřikovalo vodu všemi směry. Po mé manipulaci s ním vytryskl ohromný gejzír vody, který se začal otáčet dokola, a mnoho lidí jím bylo zasaženo. Brzo v botanické zahradě vypukla panika a já jsem se dal na útěk pronásledován rozkřičenými lidmi.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI