Fuga s otazníkem na konci věty

Každá vteřina se rozpíná v nekonečno

Na báni nebeské uslyšíš ozvěnou hodinky pilota času

Holubím peřím  sypu si dlaně

abych alespoň trochu nakrmila ty póry tolik toužící po hlazení

Má duše ustýskaná zavřela okna

a opřela se o iónský sloup obrostlý čekankou

Kdy už se přenesu přes práh své nedočkavosti?

Možná bych se měla naučit klečet na mramoru

pak by mne trpělivost tolik netlačila…

Pustím se do Bacha a tóny  proletí prostorem

skrze mřížoví letních podvečerů

Dokolíbám se na polostínech klarinetu do chladna srpnové noci

nekonečné jako stříbrná nit v labyrintu -

Vážně neslyšíte jak o sebe cinkají pavučiny?

Probděte se k ránu, mé oči podmalované temnými letokruhy souchotí

Prospím se až na prámu směřujícímu k věčnosti Léthé

Malá mořská vílo! Našlapuj opatrně po březích posetých ostřími čepelí

Písek je prosycen vůní pižma a flakóny potu z krásných snědých těl

bezstarostně vstřebávajících sluneční lázeň

srdce všech zvonů temně duní do rytmu baroka

otočíš-li se, spatříš svou tvář zrcadlící se v mém snění

Balancuji s rukama rozpřaženýma  na obrubníku mostu

nad Berounkou

Házím si kostky, jestli padne, padne-li? Nepadne!

Je léto roku jedna

A my jsme dva

A příští léto, v roce dva

Budeme

JEDNO?