Táže se malá duše

Proč soudíš mne ty! Jenž sám se soudu vyhýbáš.
Proč-li si myslíš, že na to právo máš?
Jsi špatným pánem, když dopouštíš,
aby řekl Amen, kdo je ti na obtíž.

Cožpak nevidíš, co jsi způsobil?
Kolikpak druhů jsi zahubil?
A když pak řekne jeden z nás,
"Budu ti sloužit, když mne ponecháš."
Tak i s nim si krutě zahráváš.

Nepřeji si tvou smrt, tak jako ty si přeješ mou.
Nejsem tak krutý, ač nazýváš tak duši mou.
Pakliže přiznáš, že nějakou mám.

Pročpak si myslíš, že máš duši jen ty sám?
Pročpak si myslíš, že přemýšlet můžeš jen ty z nás.
Cožpak jsme ti to už tolikrát nedokázali?
Ale ty slepý jsi! Zdá se být.

Ač rozum větší máš,
ty naším citům rozumět už nezvládáš.
Ty svobodně sis zvolil vlastní jinou řeč
a sám ji neovládáš tak bravurně,
jako, když mluvíš tělem.
Proč tedy soudíš, že my se domluvit nedovedem?

Své území rozpínáš a hájíš jej smrtí.
Máš mnoho, a chceš stále víc.
Ty patříš světu. Ne svět tobě, ač nyní zdá se, že nečinně připouští,
co s nim provádíš.
Jednou to můžeš být ty! Kdo se sám zahubíš.