Mateřská nenávist 2.část

Dítě může být i prokletí..

Jenže kdykoliv jsem od té doby držela náš plod lásky v náruči, bylo mi nanic.

Začaly se mi zdát šílené sny – koupala jsem Lahju, ona si přitom hrála

se svou oblíbenou gumovou kačenkou. Jenže se nešťastně praštila do

hlavy o hranu dětské vaničky. Všude spousta krve. Byla mrtvá..

A já se začala smát jako posedlá. Vlastní smích mi zněl v uších

jako pekelný zvon. Tento sen se mi zdál téměř denně a pokaždé

jsem se probouzela se studeným potem na čele. Když už se tohle

utrpení opakovalo i sedmou noc, musela jsem si s Ivanem promluvit.

Byla sobota, nádherné jarní ráno. Nevěděla jsem jak začít…

„Poslyš, Ivane, mám takovej dotaz..“ „Co bys ráda věděla?“

„No jsme už docela dlouho zasnoubení, máme dítě..takže, kdy bude svatba?“

„Miláčku, Ty nad tím opravdu přemýšlíš? To je skvělý! Už jsem o tom taky

uvažoval a napadl mě 8. srpen. Víš přece, že jsme se ten den poznali.

To je přece skvělý datum, co říkáš? Teď je duben, máme čas čtyři měsíce…“

„Dobrá, souhlasím s Tebou.“

Skvěle! Byla jsem si jistá, že svatba vyléčí můj problém. A měla jsem pravdu.

Šílené sny už skončily. Rozhodla jsem se, že znovu nastoupím do práce.

Zavolala jsem tchýni a ta okamžitě souhlasila, že bude hlídat dítě.

Ale moje podlomená psychika se projevovala na kvalitě práce.

Byla jsem unavená, nevrlá, dělala jsem chyby ve výkladu látky…

Jen když jsem zařizovala svatbu, byla jsem ve svém živlu.

Lahja už dosáhla třetího roku života a všímala si, že se jí nevěnuju.

Holt krkavčí matka… Pořád se za mnou plazila a chtěla se mazlit.

Já ji vždycky poslala za otcem a předstírala jsem, že mám spoustu práce…

Opět mě každou noc obtěžovaly děsivé sny, ale po probuzení jsem jejich

děj zapomněla. Už jsem s tím nechtěla a nedokázala žít, ale neměla jsem

tušení, s kým bych o tom měla mluvit. Moje kamarádky nepřipadaly v úvahu,

potřebovala jsem někoho nestranného. Jednoho dne jsem šla jako obvykle

z práce domů a procházela jsem kolem krásného kostela. Zastavila jsem se.

V tu chvíli mě to napadlo… Nebyla jsem věřící, ale měla jsem pocit, že když půjdu

dovnitř a vyzpovídám se, uleví se mi.

 

---