Rande se životem

          Jmenuji se Kateřina. Ne teta Kateřina, jak mě všichni mí známí nazývají. Je mi dvacet osm let,  nemám auto a ani vlastní dům. Zato vlastním krásné kolečkové brusle značky Rollerblade a k tomu jedno paré nájemní smlouvy hnízdečka, ve kterém přebývám. Kromě několika hrnců a květníků skrývá moje garsonka ještě vestavěnou skříň se základní výbavou do zaměstnání, do přírody a do fitka. Hřeben plný vlasů a jeden zubní kartáček na pračce s vrchním plněním dokonale prozrazují stav této domácnosti – svobodná, bez závazků. Svého času tuto poklidnou atmosféru koupelny rušila poloprázdná lahvička sprchového gelu Old Spice – White Water, tomuto narušiteli jsem však velmi brzy vysvětlila, že svou podstatou kazí jemný design intimní místnosti. Mé upozornění vzal díkybohu na vědomí a po svém vyprázdnění se na poličce nad vanou již neukázal.
          Jak je vidno, jsem naprosto obyčejná moderní žena, která ráno vstane se zazvoněním nejnovějšího modelu budíku značky Technoline, zuby si vyčistí elektrickým kartáčkem Braun, posnídá sušenky Bebe a zapije je čerstvou šťávou z pomerančů Happy Day. Při odchodu z bytu si pustí do sluchátek nové hity nelegálně stáhnuté do ajpodu a míří na šestadvacítku, která ji doveze přímo před dveře prosperující developerské firmy. Tam usedne do čtyř metrů čtverečních prostoru místního oupnspejsového ofisu. S kolegyní – vdovou po levé straně probere včerejší slevy v Lidlu, s pětiprocentním mladíkem po své pravici nový katalog od Avonu. Pak osm hodin ťuká prsty do klávesnice a ve čtyři hodiny odchází domů.

          Po šichtě jdu obvykle do fitka, pročistit si hlavu, propotit froté ručník od Ježíška. Tentokrát jsem byla ale natolik unavená, že jsem se jen brouzdala ulicí, nevědouc kudy ani kam. Nějaká nadpřirozená síla asi přepínala přede mnou semafory na zelenou a já najednou zjistila, že si to vyšlapuju chodníkem na Petřín. Najednou  jakoby se mi časoprostor otočil naruby a vzhůru nohama. Cítila jsem, jak sice jdu, ale zároveň se vznáším a pozoruji se. Pozoruji ženu těsně před třicítkou, s obyčejným, nudným ale hlavně moderním životem. V ležérním hnědo béžovém kostýmku s kabelkou z C&A přes rameno, s žádnými cíly, žádnou vizí. Plující, vznášející se, klapající po chodníku, existující.
          Před očima se mi odehrával podivný film. Nebo to film nebyl?… podivná skutečnost? Na sluníčkem prohřáté trávě si hrály dvě holčičky. Víc než sedm let jim určitě nebylo. Byly jak panenky, růžové šatečky, bílé ponožky vytáhnuté co nejvýš ze sandálků, blonďaté vlásky vyčesané do culíku a neposlušné kadeře přichycené sponkami-beruškami. Chvíli běhaly mezi stromy, pak se posadily a hrály si s panenkami. Byly jak jejich věrné kopie. Zabrané do hry nevnímaly okolní dění. „Až budu velká, budu mít takové miminko a takhle si budeme spolu hrát.“ „Až budu velká, budu mít velkou rodinu, koně a závodní auto.“ Jako kdyby na mě mluvila minulost: „Kačenko, čím budeš, až budeš velká?“ „Budu mít farmu s růžovýma koníkama a miminko. A tatínek s maminkou tam budou se mnou!“…
          Viděla jsem, jak jdu udiveně dál. Vlhký vzduch nadcházejícího večera se mi dral do nosu jak drahý parfém, jen tisíckrát příjemnější. Míjela jsem lavičku, na níž seděla partička puberťaček. Teda, seděly na opěradle a botami, o číslo většími než by potřebovaly, zablátily celé sedátko. To budou mít důchodci o čem si povídat! Holky se skláněly nad posledním výtiskem Yellow a zrovna řešily operativní zákrok, který pomohl jedné slavné herečce na červený hollywoodský koberec. Samozřejmě jsem slyšela: „To jí vůbec nesluší!“ „Jakto?“ „Ty menší prsa byly lepší.“ „Aspoň si jí budou chlapi víc všímat.“ „To já bych si to nikdy udělat nenechala!“ „Ty jsi trapná, taky k tomu jednou dojdeš!“… jako bych slyšela naše „třídní“ diskuse nad bravíčkem. Královna byla ta, která vlastnila umělohmotný černý pletený náramek, opravdu šéfka. Smály jsme se dotazům z rubriky Láska, sex a přátelství a přitom každá z nás měla v hlavě stejné otázky, jen se bála je vyslovit. Každá se trošku bála svého poprvé, každá se večer koukala, jak jí rostou prsa, každá někdy nevěděla, jak se po hádce s kamarádkou znovu usmířit.

          Už jsem se blížila k rozhledně. Míjela jsem stejně staré ženy, některé šly v páru, jiné pospíchaly na tramvaj, jedna si četla, opřená o zídku, jedna fotila sedmikrásky. Každá měla nějakou svou práci či zábavu.
          Na nejvyšším místě vedle sebe na lavičce posedávaly dvě babičky. Ta vpravo vypadala přesně jak Květa Fialová. Stříbrem protkané vlasy a pletený hábit přes ramena, těžkou sukni, fialový šátek. Oči jí jiskřily jak dva oblázky po dlouhá léta omílané slanou vodou. Lehký úsměv zvýrazňoval vrásky, dívala se na město, na odlesky slunce v oknech, na letící hejno hus, na pár vedoucí se za ruce. Věděla. Paní vedle ní – to byla taková milá babička, babička domácí. Oteklé nohy ve stahovacích punčocháčích, hnědé páskové botky. Polodlouhá červená sukně pod kolena a volná halenka. Vedle sebe o lavičku opřená hůlka a na hlavě tmavočervený baret. Vrásčitá tvář skrývající úsměv, ale jen při bližším prozkoumání. Očima hledala všelijakou chybku. Posprejované zídky, zablácené lavičky, psí exkrementy na trávníku, poplatky ve zdravotnictví, bolavá kolena. Přesto seděly vedle sebe, sem tam prohodily pár slůvek, každá svá, přesto ale obě patřily do škatulky „ babička“.

          Stála jsem uprostřed cesty, pozorovala jsem svět. Pozorovala jsem život. Ta nade mnou ho pozorovala se mnou. Otočila jsem se a šla pomalu zpět. Už jsem se nešmírovala shora, jako voyeur, šla jsme jen já sama. Na lavičkách nikdo neseděl, na trávníku si nikdo nehrál. Ne, proti času jít nelze. Šla jsem sama s kopce, já, moderní žena, všední a přitom tak originální. Já byla ta, co chtěla koně. Nelíbila se mi umělá prsa a chtěla jsem být jako Květa Fialová – ale skončila jsem se stahovacími punčochami a červeným baretem…
          Odemkla jsem dveře bytu a odkódovala alarm. Nasypala jsem vločky zlaté rybce a šla se umýt mýdlem Dove. Ve froté županu jsem si pak nalila sklenku červeného a zalezla jsem k pravidelné dávce emocí. Květa Fialová, nebo babička domácí? Ta přirozená, či ta s umělým poprsím? Mamina, nebo dívka do větru? Svá, nebo jako všichni ostatní?

Půjdu spát. Zítra mi zazvoní digitální budík značky Technoline,…