Naši vyhráli

Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku.

„Jde to?“ zeptal jsem se manželky.

„Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot.

„No, jestli ještě můžeš?“

Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci.

„Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se.

Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.

 

Náhle se zastavila. Chlapec v kočárku poskočil a zahleděl se na maminku. Já také.

Dýchala zhluboka a ruku si položila na břicho. Žárem letního australského slunce sežehnuté parcely nákupní čtvrti, na nich sem tam obrovský kvádr skladu bez oken s chladícím agregátem u zdi, mraky hmyzu zvedající se ze žlutých travin, a jen samotná straka, poletující v bezpečné vzdálenosti. „Už je to dobré,“ vydechla a tlačila kočárek dál.

V chladu klimatizace obchodního domu po chvíli na vše zapomněla.

 

Bylo k půlnoci, když mi ženu odvezli na vozíčku přímo na porodní sál. Taxikáři jsem dal pětku navíc za plodovou vodu na sedadle. Pět dolarů za jedno mávnutí hadrem. „Do příště!“ rozloučil se vesele jedním z místních pozdravů.

Ale lékař se zdál maličko nevrlý. „Co jste dělali?“ chtěl vědět.

„Kupovali jsme nábytek.“

 

Chlapec se schoulil na sedačkách v čekárně a usnul. Mne navlékli do sterilních šatů a přikázali mi, ať na nic nesahám. Díval jsem se na ten cvrkot, občas na pokyn vstal a šel manželku povzbudit, ale většinou jsem posedával a hlídal sen kluka, který nevěděl, co se vlastně děje. Přemýšlel jsem nad cestami, které nás přivedly až sem, do viktoriánské nemocnice na podivném kontinentu, který jsem už před příchodem poněkud předčasně a s naivitou mládí nazval svou novou láskou, novým domovem.

 

„Je to holčičkáááá!“ Vyskočil jsem a běžel jsem za hlasem. Ležela na prsou matky a hledala bradavku. Přisála se a setrvala tak, dokud neusnula s otevřenou pusinkou. Opatrně ji zvedli, spící, celou zamazanou, ovinuli ji do plátna a vložili mi ji do náruče. Otevřela očka, tmavomodrá, jaká prý mají všechna novorozeňata, a usmála se na mne. Rozhlédl jsem se, jestli jsou zde svědci toho zázraku, ale jedna z upracovaných sestřiček na mne jen mrkla a řekla: „Ta malá Australanka vás ještě nevidí.“

 

Jezdili jsme za nimi do špitálu každý den. Manželka dokrmovala kluka erárními saláty a já pozoroval dcerku. Když ležela na bříšku a pokoušela se pozvednout hlavičku, byla od ostatních dětí k nerozeznání. Ale když byla napitá a spala ve své chromované postýlce, sledoval jsem s úžasem stíny, jež putovaly přes její obličej. Tu stín tety Paulky, tu dědečka Štěpána. Na její tváři  se střídaly podobizny všech možných příbuzných, žijících, nebo už dávno ne, tam, na druhém konci světa. A na mne padala tíseň:

 

Seděl jsem v patiu našeho domku a odháněl jsem větví blahovičníku mouchy z buše, sedající na kočárek. Odněkud se ozývaly skřeky papoušků, odjinud vála opojná vůně ovocných keřů. Popostrčil jsem kočárek hlouběji do stínu, přitáhnul jsem k němu svou židli. Pak jsem vzal knihu a začal jsem polohlasem číst pohádku o Budulínkovi. Manželka otevřela dveře se síťkou proti hmyzu, ustaraně se podívala nejdřív na mne, pak na spící dcerku v kočárku, a tiše se zeptala:

 „Blázníš?“

„Jen si čtu. Abych nezapomněl.“

 

 

Uplynulo mnoho let, dcera se nám vdala do Anglie a my se přesídlili zpět na starý kontinent. Zrovna probíhalo jakési mistrovství v hokeji, když nám zavolala. Zvedl jsem sluchátko a dřív, než jsem stačil říci víc než haló, vychrlila na mne zvonivou češtinou, s jen lehkým anglickým přízvukem:

„Táto, NAŠI vyhráli!

.........

Tati, jsi tam?“